Článek
Narazil jsem na článek Ty vole, pane doktore: Jak tituly odhalují naši (ne)vychovanost od autora Daniela Píseckého. V textu autor seznamuje čtenáře hned s několika myšlenkami, nicméně nejvíce mne zaujala část Když titul otevírá dveře ke slušnosti, na kterou bych rád částečně reagoval, ale především rád rozvinul o vlastní zážitky v mém příspěvku. Protože i moje osobní zkušenost je podobná s tou, kterou líčí autor v původním příspěvku.
Nevím, zda situaci v obchodě může ovlivnit samotný titul. Tam dle mého názoru rozhoduje spíše vystupování a nezanedbatelnou roli hraje i oblečení. Myslím si, že v obchodě při jednání s prodavači a prodavačkami vystupuji stejně nehledě na to, jak jsem zrovna oblečený, nicméně zpětná vazba vůči mně rozhodně určité změny zaznamenává. Když se vracím ze zkoušky v obleku a přistoupím k pultu lahůdek, prodavačka se rázem úplně rozsvítí oproti tomu, když vystojím frontu v mikině. Přitom já nejsem za její službu v tu chvíli o nic méně ani o nic více vděčný než obvykle.
S čím se dá ale určitě plně souhlasit, je názor, že s každým by se mělo jednat s úctou a respektem, „jako by všichni disponovali nějakým titulem“. Osobně se mi totiž příčí, když se nějaké profese vnímají jako podřadné a jiné se naopak výrazně vyzdvihávají. Abych tuto svou myšlenku ilustroval, podělím se níže o pár mých osobních zkušeností.
Když jsem začínal se studiem na vysoké škole, přivydělával jsem si brigádně v nápojovém centru supermarketu. Ve chvíli, kdy jsem mohl mít praxi v oboru, ještě nějakou dobu jsem si nechal původní brigádu o víkendech. Díky tomu jsem zažíval výrazně disproporční přístup vůči mé osobě. Během pracovního týdnu jsem byl „panem doktorem“ a nedokázal jsem klientům vysvětlit, že jsem jen praktikant a k získání titulu mám ještě docela daleko. O víkendu jsem byl „šéfem, co si má pohnout“ do skladu, abych se podíval, jestli tam ještě není nějaký Braník v akci. V pátek téměř bezmezná úcta a obavy, zda nejsem vyrušen tím, že klient dorazil v domluveném termínu; v sobotu jsem bez jakéhokoli nároku na to, abych mohl využít minutu k tomu, abych doskládal zbytek balíků s vodami do regálu. Protože přece platí, že „náš zákazník, náš pán.“ Dva naprosto odlišné přístupy k jednomu a tomu samému člověku.
Další zkušeností, která souvisí s tímto tématem, byla ta, když se mi po cestě z Brna rozbilo auto. Byl jsem nucen zavolat si asistenční cestu a čekala mne téměř 200 km dlouhá cesta odtahovkou. Po cestě jsme s řidičem našli společnou řeč, a kromě hlavního tématu týkající se aut jsme narazili i na jeho zkušenosti při tak intenzivní práci s lidmi. Přišel mi zarážející postoj některých lidí, kteří jsou vůči řidiči odtahové služby vulgární kvůli tomu, že nepřijel dostatečně včas a dalším podobným důvodům. Já osobně jsem byl za jeho příjezd kolem 22:00 nejvíc šťastný, protože bych přes noc s nepojízdným vozidlem jinak nic nevymyslel. Navíc délka příjezdu řidiče nemusí být nutně jeho chyba, protože i on je notifikován leckdy s velkým zpožděním, a navíc nemůže být řidič s odtahovkou za každým rohem.
A když je den předvánoční čas, lze se zamyslet nad tím, na koho si člověk spíše vzpomene. Do advokátní kanceláře chodí pravidelně desítky vánočních přání, ať už od lidí, u kterých se uspělo v důležité věci, nebo se pro ně napsala docela bezvýznamná smlouva. Kolik lidí si ale vzpomene na řidiče, který je dostal z dálnice během deštivé noci? Možná se ve svém předpokladu mýlím. A byl bych za to rád.
Prostě si myslím, že respekt si zaslouží úplně každý. A nezáleží na tom, jestli je prodavačem, automechanikem, řidičem odtahové služby nebo třeba advokátem. Služby všech těchto osob potřebuje někdy během svého života každý a neobešli bychom se bez nich. I když je pravda, že titul může otevřít určité dveře a usnadnit život v některých situacích, nikdy by neměl být jediným měřítkem lidské hodnoty. Každý z nás si zaslouží být respektován bez ohledu na to, jaký titul na sobě máme, nebo v jaké profesi pracujeme.
