Hlavní obsah

Jak mě syn nevlastního otce málem připravil o dědictví po mé prababičce

Foto: Pexels

Ilustrační foto

Zákony nejsou vždy spravedlivé a etické. A někteří lidé jsou nemorální, vychytralí a vůbec se nestydí. Kam ale nemůže zákon, tam někdy zasáhnou Boží mlýny. Spoléhat se na ně ale není radno

Článek

Přihodilo se to už před pár lety, hořkost a pocit bezmoci jen tak nezmizí. Když jde o dědictví, brácha často nezná nezná bráchu. To je stará, léty prověřená pravda. Netušila jsem, že se mě taky bude týkat, když jsem jedináček.

Volal mi syn a byl zmatený a tajemný. Kdosi ho kontaktoval na sociální síti a tvrdil, že je notář a shání jeho mámu, tudíž mě. Prý kvůli dědictví. Jenomže mně už všichni dávno umřeli. Babičky, dědečkové, rodiče, i nevlastní otec, a sourozence mám jen nevlastní. Bratry z druhého manželství otce a s těmi jsem v pravidelném kontaktu stejně jako s jejich matkou.

Ještě jsem si vzpomněla na syna nevlastního otce z jeho prvního manželství, se kterým nebyl v kontaktu prakticky nikdo už od mého dětství a já ho viděla jen párkrát v životě. A vždycky to bylo velké drama. Z přímé rodiny mi nezbyl nikdo kromě syna. Myslela jsem si, že je to podvod nebo špatný fór. Ale nebyl.

Pamatujete si takové ty hlášky, že se třeba objeví dědictví po zapomenutém strýčkovi z Ameriky? Tak mně se takhle zničehonic zjevila prababička. Nepřinesla mi sice žádné milióny, ale pozemky v obci nedaleko Prahy. Bylo to jako volání z minulosti.

Při zaměřování pozemků se přišlo na nějaké hektary, které nikomu nepatřily, a bádáním v katastru se došlo až k mé prababičce. Samozřejmě jsem jako každý z nás tušila, že jsem nějakou prababičku mít musela, ale nevěděla jsem o ní vůbec nic. Vždyť i můj dědeček, její syn, zemřel, když mi bylo pět let.

Na toho si ale pamatuji moc dobře. Byl mým kumpánem, vodil mě tajně místo procházek do vesnické hospody mezi místní chlapy a naučil mě hrát mariáš. Byl z toho pak poprask v rodině. Škoda, že nežil déle, bůhví, čemu by mě ještě přiučil.

Dědeček byl totiž velmi vzdělaný a důstojný. Za první republiky býval ředitelem bankovního ústavu na Podkarpatské Ukrajině, než byli i s babičkou odsunuti zpět do Čech a on pak řídil jeden důležitý nejmenovaný podnik. Dokud ho zase neodsunuli komunisté.

Tuhle část rodinné historie znám velmi dobře, protože se o ní doma hodně mluvilo, ale o pokolení dál už mi nikdo nic nevyprávěl. A zeptat se už není koho. Tolik pro pochopení, že zjevení se prababičky rovnalo se tenkrát skutečně nalezení zapomenutého strýčka z Ameriky.

Rozjela se řada dědických řízení, kterých jsem se osobně neúčastnila, protože jsem už v té době žila v zahraničí. Po všech koutech republiky na ně jezdila moje kamarádka právnička s plnou mocí. Sdělovala mi střípky z mé rodiny a vyprávěla o příbuzných, o kterých jsem neměla ani ponětí.

První jednání se odehrálo v jednom středočeském městečku, protože tam žila moje prababička. Nevěděla jsem, že kromě mého dědečka měla další tři děti, které už také dávno zemřely a i někteří jejich potomci, takže se počet účastníků řízení a potažmo dědiců polí a lánů pořádně znásobil. Úměrně s tím se samozřejmě ztenčila moje poměrná část.

Ale jak víme, nemusí pršet, hlavně když kape. A u nenadálého dědictví je to totéž. V první fázi tedy dědil můj dědeček Emanuel. V dalším řízení, které se odehrálo pro změnu v jihočeském městě, se dědilo z dědečka na babičku, protože on umřel dřív. Takže už i babička Žofie dostala svůj díl stejně jako moje maminka, protože spolu žádné jiné děti neměli. A moje maminka zase neměla jiné děti než mě, takže dál to mělo být jednoduché. Místo toho se ale všechno začalo nečekaně komplikovat.

Na řízení se začal dostavovat záhadný muž, onen nepovedený syn z prvního manželství mého nevlastního otce. Logiku to žádnou nemělo, vždyť co má on společného s mojí prababičkou či milovaným dědečkem? Ukázalo se, že má, a to by mě nikdy nenapadlo.

Další schůzka u notáře proběhla pro změnu v severočeském městě, protože tam do své smrti žila moje maminka se svým druhým manželem, mým nevlastním otcem. Děti spolu neměli a vychovávali jenom mně.

Jenomže moje maminka umřela mladá a dědil po ní tedy pochopitelně hlavně můj nevlastní otec, který už byl ale také po smrti. A ten žil pro změnu v partnerském vztahu s dlouholetou přítelkyní a všechno to málo rovnající se praktickému nic, co mu zbylo, jí odkázal. Já po něm neměla nárok ani na to nic a nijak mě to netrápilo.

Je to už teď zamotané? Ještě se to malinko přimotá. Trochu vám tu zapeklitou rodinnou situaci osvětlím, aby nesmyslnost příběhu byla o něco pochopitelnější.

Nedlouho poté, kdy zemřel dědeček Emanuel, se moje maminka znovu vdala za staršího rozvedeného pána ze severu Čech. Ten už jednoho syna měl, ale prakticky se s ním nestýkal. On mojí maminku bytostně nesnášel a tvrdil o ní, že je zlatokopka. Nedávalo to žádný smysl, protože taťka chudák vůbec nic neměl, na rozdíl od mojí maminky, které dědeček aspoň něco zanechal.

Aby toho nebylo málo, po jedné vzácné návštěvě, kdy se povedený synáček na mojí maminku zase neurvale utrhoval a málem přitom došlo k synovraždě, maminka zkolabovala a po cestě do nemocnice zemřela na zástavu srdce.

Zdědila jsem svoji čtvrtinu, protože polovina dědictví přešla na nevlastního taťku a zbytek se rozdělil napůl. Prakticky to znamenalo, že jsem si odnesla dvě kupónové knížky bez valné hodnoty. Hodila jsem je někam do krabice a tím se moje rodinná minulost uzavřela.

Taťka si po čase našel jinou paní, se kterou žil až do své smrti. Byla jsem ráda, že se o něj někdo stará, i když ani ona to neměla s potomkem svého partnera snadné. A pak zemřel i taťka, po kterém jsem neměla nárok vůbec na nic. Vypravila jsem mu pohřeb a společně s jeho partnerkou a jejími dětmi se s ním rozloučila. Vždyť se o mě staral od útlého dětství. Jeho syna pohřeb vůbec nezajímal a dokonce na něj ani nepřijel. Jestli se už tenkrát zajímal o dědictví, nevím. Netýkalo se mě to.

No a pak se po letech objevily ty pozemky po mé prababičce a spolu s nimi i syn taťky. Na setkání s notářkou ronil slzy a vyprávěl, jak si mého dědečka nesmírně vážil, a jaký to byl vzácný člověk. Božínku, můj dědeček umřel ještě předtím, než se maminka s jeho otcem seznámila!

Jenomže to už se znovu dědilo po mé mamince a onen muž se začal vehementně hlásit o svá práva právoplatného dědice svého otce, který jako manžel mé maminky posmrtně zdědil svoji část. Pozemky po MÉ prababičce. Už jsem byla se svým podílem prakticky úplně z kola ven. Po mé rodině dědila přítelkyně mého nevlastního otce a jeho syn z prvního manželství.

Jistě se mnou teď také soucítíte a sdílíte se mnou nespravedlnost světa. Ale nemusíte, stal se totiž zázrak. Přítelkyně mého otce se své části pozemků ze své vůle vzdala a pomohla mi i s tím prokletým synem. Ten bojoval urputně jako lev, až pořádně naštval i paní notářku.

Taťka se přítelkyni svěřil, že ještě za života mé maminky syna vydědil. Jenomže po takovém záznamu nikde nebylo ani stopy. Paní notářka mě kontaktovala a svěřila se mi s kontroverzí svého postavení. Bylo jí upřímně líto, že já jako jediný skutečný potomek prababičky v této legální hře prohrávám na celé čáře a ona s tím nic nezmůže. Ledaže….

Paní notářka si dala velkou práci a právoplatný dokument v archívech našla. Taťka syna opravdu kdysi dávno vydědil. Ten ještě dlouho vyhrožoval soudy a zlými silami, ale nakonec to vzdal.

Dostala jsem kus svého dědictví v podobě pozemku velkého tak asi na dva domy a obratem je darovala svému jedinému synovi. Vždyť jsou po jeho praprababičce. Co kdyby mě napadlo se třeba ještě někdy vdát a vzít si nějakého pána s dětmi?

Ještě mám někde v krabici ty staré kupónové knížky a přemýšlím, že je tam asi radši nechám jako historický artefakt pro pravnoučata.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz