Článek
Jsme taková malá parta rozverných staříků a pravidelně se scházíme jednou týdně v jedné žižkovské zahradní restauraci. Lavička, na které pravidelně sedáváme, abychom popili trochu toho pivka a družně si pokecali, je tak němým svědkem možná již posledních šťastných chvil našich životů. Vesměs jsme životem proškolení a zocelení. A jak my sami dobře víme, jsme tím pádem i velmi moudří. A proto si své know-how nenecháváme sobecky pouze pro sebe. Tepeme u piva veškeré zlořády světa a sofistikovaně radíme nejen potentátům celého světa jak mají vládnout, mladým jak se mají milovat, učitelům jak mají vychovávat nejen tu pubertální mládež, kapitalistům radíme jak mají nezištně vykořisťovat ty pracující chudáky, fotbalistům jak trefit dokonce i prázdnou soupeřovu branku, hasičům jak hasit nejen žízeň a … A vůbec!
Zhruba od 15. hodiny do 19. hodiny popíjíme, diskutujeme a radíme, potom obvykle zjistíme, že už není za co pít a co komu radit. A tak si celá ta naše vykutálená banda vyrovná účty i s personálem a následně se vykutálí před nálevnu aby nastoupila cestu domů. Ale kde domov můj ? Výše našich starobních důchodů nám naštěstí nedovoluje takovou sílu konzumace alkoholu, abychom to úplně zapomněli…
Část z nás odejde domů plnit manželské povinnosti a ti šťastnější, ovdovělí anebo jednou či vícekrát již úspěšně rozvedení se těší, že si doma ještě otevřou lahvičku a zalehnou po těžkém dni k telce na pohovku.
Abych předešel nedorozumění, musím, obzvláště pro tu mladší generaci, upřesnit termín „manželské povinnosti“. Pro moji generaci to dnes znamená například občas vyluxovat, umýt a utřít zaschlé nádobí od oběda, spravit vypínač, vyměnit žárovku anebo skočit do Večerky pro kus toho žvance. Pokud vy mladí máte tendenci spojovat termín „manželské povinnosti“ hlavně se sexem, tak vás ubezpečuji, že vás to časem úplně přejde a že budete mnohem raději třeba i luxovat!
Jsem vdovec, sex ani jiné manželské povinnosti mi přímo nehrozí, ale potřebuji se dostat domů. Nebydlím sice daleko, domů se dostanu nejrychleji pěšky, ale je již tma a je mi zima. Moje cesty domů z hospody mi připomínají cesty pohádkového prince za vytouženou princeznou. Princ musel překonat velká protivenství než mohl obejmout svou lásku a než si mohl dát zaknihovat na katastrálním úřadě tu půlku království, slíbenou jejím otcem. Jsem na tom skoro stejně. O nebezpečích, která mě čekají dobře vím a již teď mě polévá smrtelný pot. Akorát mě na konci cesty domů nečeká nějaká ufňukaná princezna, ale obejme mě široká a měkká postel. A místo půlky království se spokojím celou lahví dobrého červeného vína se kterým ani na katastr nemovitostí nemusím!
Stojím před hospodou a mým prvním úkolem je dostat se přes frekventovanou hlavní třídu na protější chodník. Kdybych byl tím pohádkovým princem, tak by přede mnou nejspíše byla rozbouřená řeka, já bych vykonal nějaký dobrý skutek a z čista jasna by se přede mnou objevil pohádkový převozník s loďkou, který by mě za ten můj skutek převezl na druhý břeh. Princ ale nejsem a místo řeky je přede mnou frekventovaná hlavní třída plná aut a tramvají. Rovněž se nepotřebuji přepravit na žádný protější břeh, ale jenom na protější chodník, a to abych mohl pokračovat na cestě domů. Tady je mi dobrý skutek i převozník houby platný. Ale díky moudrým žižkovským radním mám přímo před vchodem do restaurace k dispozici přechod pro chodce, řízený barevnými světly. Již v raném mládí jsem byl poučen, že mohu přecházet jen když svítí zelené světlo. Červené světlo znamená nekompromisní „STOP“. I přes pokračující stařeckou demenci si toto ponaučení stále pamatuji a kupodivu ani barvoslepostí ještě netrpím. Dokonce si mohu rozsvícení zeleného světla sám vyžádat stisknutím tlačítka, které je umístěné na semaforu. Červené světlo posléze zapne sám semafor, a to zřejmě když usoudí, že mi bylo poskytnuto dost času na to, abych se bezpečně dostal na druhou stranu komunikace.
Ale právě v tom je jádro pudla! Systém nepochybně ještě není obdařen umělou inteligencí (AI), která by bezpečně odhadla mé reálné možnosti a já jsem často posledních pár metrů před dosažením protějšího břehu, pardon, před dosažením protějšího chodníku, až k smrti vystresován zběsilým troubením klaksonů aut, řinčivým zvoněním tramvají a sprostými nadávkami řidičů vozidel všeho druhu, kteří se ode mne a asi i právem dožadují uvolnění vozovky , ještě stále ucpané mou rozměrnou maličkostí. Přes všechny tyto hrůzyplné zážitky přechod před hospodou miluji a obzvláště zbožňuji to velké tlačítko na semaforu. Dnešní mladá generace, které já říkám „tlačítková“, suverénně ovládá tlačítka nejen mobilů, ale i dalších zařízení. A to dokonce i malé děti, v jejichž věku jsme my tlačili jenom prdíky. Doba, kdy budu schopen tlačit zase jenom ty prdíky se již nezadržitelně blíží a to ve mně, kromě stresu, vyvolalo i kolosální nápad:
Tlačítko na semaforu je velké a je jenom jedno. Co si tak k němu v době hustého silničního provozu na pár minut stoupnout a relaxovat duševně i fyzicky tím, že tlačítko budu pravidelně tisknout v několikavteřinových intervalech?! To bych mohl bez problémů zvládnout a mohu se zbavit nejen svého tlačítkového komplexu, ale mohu přitom tlačit i ty prdíky. Tento pionýrský nápad mě doslova nadchl. Naštěstí mi jej včas rozmluvil můj mladší a dobrý přítel, možná hlavně proto, že je shodou okolností vysokou šarží na dopravním inspektorátu hlavního města.
Ale zanechme planého mudrování a pokračujme v cestě domů…
Princ zřejmě jel za princeznou na koni hlubokým černým lesem a vyhýbal se stojícím stromům. Já se belhám pěšky černou nocí po chodníku a vyhýbám se pádícím chodcům. Během cesty kupuji pár flašek dobrého červeného vína pro příjemný víkend. Tady mám proti pohádkovému princi malou výhodu. Princ mohl v lese koupit maximálně tak ránu šiškou do palice a pokud mu vytryskla „červená“, tak to bylo jenom pro zlost. Je čas prince již definitivně opustit. Buďte bez obav, princ ke své vytoužené princezně určitě dojede i bez nás a možná mu časem i něco dojde…
Já se zatím dobelhal k první příčné ulici. Ta asi po padesáti metrech ústí, a to směrem strmě vzhůru, do další příčné ulice, kde se někde nalézá i ten můj brloh. V ulici, ke které jsem se právě pracně dobelhal, jsem před časem potkal anděla. Skutečného! Ten na sebe tehdy vzal podobu bělovlasého a bělovousého stařečka a překvapil mě dotazem „co si jako myslím o stáří“. Zřejmě šlo o klasickou dotazníkovou akci, kterou zřejmě organizoval sám Hospodin. Nevěděl jsem, že mluvím s andělem, to mi došlo až mnohem později a tak jsem spontánně a pravdivě odpověděl: „Pane, podle mne celé stáří stojí za hovno!“ Nebeský posel se na mne nejen nerozzlobil, ale dokonce mě i pochválil: „Pane, moudrá slova, svatá pravda! Moudrá slova, svatá pravda!“ A odkutálel se tehdy ulicí směrem dolů…
A já se dnes stejnou ulicí hrabu pracně nahoru, klopýtám a opilecky se motám. Těžká taška s lahvemi kvalitního červeného vína, kterou mám zavěšenou na rameni, mě neustále strhává do rotačního pohybu a já bezmocně zuřím. Pak mě napadá spásná myšlenka a já prosím stvořitele:
„Všemohoucí pane, nemohl bys mi poslat některého ze svých služebníků aby mi helfnul? Ale pro tentokrát bych prosil vynechat tu dotazníkovou akci!“ Nestačím ani domyslet a vedle sebe uslyším úlisný hlas: „Starý pane, zdá se, že potřebujete moji pomoc! Podejte mi tu svou taštičku, trochu vám ji poponesu!“ Jsem šokován. Ani magistrát u nás na Praze 3 by tak rychle na žádost o výpomoc nezareagoval. Po mé tašce natahuje ruku mladý, pohledný a slušně oblečený muž. Již se mu málem chystám svůj poklad předat, trochu mě ale varují zelená světýlka v jeho očích. Kopyta ale mladík nemá a ani dlouhý chlupatý ocas mu vzadu z gatí nevyčuhuje. Pekelník to tedy zřejmě není. Ale kdo může být rychlejší a vstřícnější než Pán Bůh, žižkovský magistrát anebo samo peklo?!?
Náhle mi to dochází!! ŽIŽKOVSKÁ GALÉRKA! Pohybujeme se na Žižkově, v pražské čtvrti, kde údajně nejméně každý X-tý její obyvatel provozuje „čórku“ alespoň jako „vedlejšák“…
Toto poznání mě ale rozzuřilo: „Ty parchante jeden! To by ses nestyděl okrást krajana, starého a chudého žižkovskéhodůchodce? Zmiz mi hned z očí!“ Mladík se uraženě ohrazuje: „Neznám vás a že jste ze Žižkova to nemohu přece vědět. A ty tři flašky kvalitního červeného vína ve vaší igelitce na chudého důchodce zrovna neukazují! Přesto se ale pokorně omlouvám a mizím…“ A skutečně hned zmizel. A já jsem tak úspěšně zdolal další nebezpečnou část své cesty do domovského přístavu.
Konečně se dohrabu do naší ulice a stojím před vchodovými dveřmi starého činžáku, ve kterém mě ve třetím patře domu bez výtahu očekává můj nájemní jednopokojový byt. Je ale třeba odemknout domovní vchodové dveře. Kandelábry pouličního osvětlení jsou vesměs umístěny na protějším chodníku a na zámek našich vchodových dveří tak dopadá jen minimální světlo. Snažím se vsunout klíč do zámku a odemknout. Špatně vidím, klepou se mi ruce a klíč ne a ne do zámku dostat. Navíc mě začíná stresovat fakt, že tekutiny, nashromážděné v mém těle konzumací piva v hospodě, se chystají opustit svůj dočasný azyl. Začínám být zoufalý a vztekle kopu do dveří. To je ale signál pro sedm trpaslíků! Ti spolu se Sněhurkou obývají malý byt v přízemí. Sněhurka a sedm trpaslíků! Všichni v domě jim tak říkáme. Jestli je trpaslíků zrovna sedm nikdy nikdo ještě nespočítal. Trochu obstarožní, kyprá a žlutá Sněhurka je buď jejich máma nebo babička. Jelikož jde o čínskou famílii, tak také ti malí neposedové vypadají jako by byli právě po žloutence. Jejich jedinou denní zábavou je otevírat domovní dveře osobám, které nemají od dveří klíč. Tedy většinou osobám, které se nemohou dozvonit na své známé, zapomněly si anebo ztratily své klíče anebo nejsou schopny si ve svém stavu odemknout, podobně jako dnes já. Bohužel, trpaslíci otevírají i osobám, které nemají v domě co pohledávat. Před časem otevřeli dveře i exekutorovi! Dveře vždy otevírají s nadšením a s radostným řevem. Tentokrát zachránili trpaslíci mne, slibuji jim lízátka, rozzuřené Sněhurce, stojící ve dveřích jejich bytu a které trpaslíci zdrhli od večeře, posílám vzdušný polibek a začínám po zábradlí pracně ručkovat do třetího patra. Není totiž nutné spěchat, tělní tekutiny svůj azyl již nedávno opustily. Navíc mě čeká ten nejtěžší úkol. Třetí patro je totiž jediné, kde nesvítí na schodišti světlo. Něco málo světla sem dopadá ze druhého a čtvrtého patra.
V osvětleném druhém patře si připravuji klíč od bytu. Minimální osvit v mém třetím patře mi alespoň umožňuje identifikovat ty správné dveře. Jejich pečlivým ohmatáváním se dostanu až k zámku. Ruce se mi třesou. Zastrčit připravený klíč do škvíry v zámku je ale v této tmě pro mne nemožné! Opakovaně to mnohokrát zkouším, ale bez úspěchu. Vzdávám to! Půjdu spát vedle do hotelu! Jsem na první pohled v koncích, ale v tuto chvíli se vzbouřilo moje pravé JÁ! Ty srabe! Jen si vzpomeň kolikrát jsi v mládí dokázal v úplné tmě zastrčit i do velmi úzké štěrbinky tu svoji chloubu tak, abys dosáhl svého! A to ta tvoje věc nebyla ani zdaleka tak tvrdá jako je ten klíč! Styď se! Stydím se, naštěstí vzpomínka na dny mládí mě povzbudila natolik, že po několika marných pokusech jsem klíč do škvíry zámku přece jenom dostal a dveře svého bytu otevřel…
Za dveřmi je malá předsíň bez přímého osvětlení. Stojím stále na chodbě a zírám do černé tmy té malé jeskyně přede mnou. Je třeba být maximálně opatrný. Hned za dveřmi by měl vlevo stát u zdi vysoký masivní botník. A na něm by měla být ruční svítilna, kterou jsem si tam dnes před odchodem do Lavičky jako obvykle připravil. Alespoň tedy doufám, je to už tak dávno! Světlo z baterky mi pomůže najít vypínač světla v předsíni a potom vše již půjde jako po másle! Vzpomínám si, že vypínač se nalézá na stěně nad vzdálenějším koncem botníku, hned vedle dveří do WC. Hurá! Slavím první vítězství! Botník je stále ještě na svém místě! Bolestivě jsem se o něj totiž praštil kolenem, když jsem se snažil opatrně posunout do té tmy přede mnou. Šmátrám po povrchu botníku a hledám baterku. A přitom shazuji malý předmět, který padá s hlukem na zem a je slyšet zvuk jakoby se něco kutálelo do dálky. Do prd…! To bude asi ta baterka! Další útok na moji nervovou soustavu!
Pohádkový princ by se na mém místě vymluvil na šotka, zákeřného trpaslíka anebo raracha, mně nezbývá než přiznat si postupující stařeckou demenci. Od vchodových dveří ručkuji po vrchním okraji botníku směrem k WC. Po dosažení cíle šmátrám nad botníkem po zdi a hledám vypínač. Heuréka! Mám jej! Zhluboka se nadechnu, pevně zavřu oči a do vypínače klepnu! Jako vždy zpocený hrůzou očekávám typický zvuk vyhozeného jističe někdy doprovázený i zvukem výbuchu žárovky. Nestává se to sice tak často, ale pro mne je to vždy velké trauma.
Nic se ale neozvalo, já si hluboce oddechl a otevřel jsem oči. Ale okolo je stále hluboká tma. Byl to pro mne šok! Praskla jenom žárovka nebo jsem právě oslepl?! Obojí by pochopitelně bylo krajně nepříjemné! Naštěstí jsem si včas všiml světla, které probleskovalo pod zavřenými dveřmi WC. Vzpomněl jsem si, že vypínač u WC je vlastně dvojvypínač a s jeho pomocí lze nezávisle obsluhovat světlo jak v předsíni tak i na WC. Asi jsem se překliknul!? Opět můj typický tlačítkový problém i mindrák! Vše jsem ale uvedl rychle a bez problémů do pořádku. Žárovka v předsíni nyní svítí jak má. Zabouchl a zamkl jsem vchodové dveře bytu a jdu vše připravovat na svůj večerní program.
Ještě ale čtenářům prozradím, proč tak nerad nahazuji jistič. Jističe od bytů na patře jsou v uzamykatelné skříni na chodbě. Kdysi, v době kdy na našem patře ještě fungovalo světlo, jsem asi v jednu hodinu po půlnoci šel nahodit jistič. Chodím spát dost pozdě a vzhledem k pokročilé době jsem si se svým zevnějškem příliš starostí nedělal. Na chodbu jsem vyběhl v podvlékačkách a rozsvítil si. Odemkl jsem skříň s jističi a jistič jsem nahodil. V okamžiku kdy jsem se chtěl narovnat, zavřít skříň a upalovat domů, jsem za sebou uslyšel kroky. Moje mladá a velmi hezká sousedka se v tuto pozdní chvíli vracela domů, asi z nějaké párty. Se smíchem pozdravila moje podvlíkačky čnící ze skříně a běžela otevřít dveře svého bytu. Podvlíkačkám nezbylo nic jiného než pozdrav slušně opětovat. Jejich majitel se třásl zimou a studem, děvenka se třásla smíchem. Jenom dodnes nechápu, proč jí to otevírání dveří trvalo tehdy tak dlouho. A také mám reálné podezření, že mě obyvatelé domu od té doby až přehnaně uctivě, ale současně i s chichotem, zdraví.
Hoďme ale za hlavu deprimující vzpomínky a pojďme si užívat… Jsem již doma, přinesl jsem si tři lahvičky dobrého červeného vína, které jsem dokonce statečně ubránil před žižkovskou galérkou a podařilo se mi dokonce rozsvítit v předsíni aniž bych vyhodil pojistky. A v bačkoře jsem při přezouvání našel i tu zakutálenou baterku. Otevřu si teď lahvičku, posadím se v obýváku do fotelu před telku a budu sledovat fotbalový zápas. Předtím si ale vytvořím „světelný most“. Protože trpím paranoidní představou vybuchujících žárovek a vyhazovaných jističů, musím si doma vytvořit prostředí, ve kterém již nebudu muset světlo celý večer zapínat, ale také prostředí, které bude maximálně energeticky úsporné. V předsíni mám již rozsvíceno. 75W žárovka sice není zrovna úsporná, ale osvítí i prostor sousední koupelny při otevření jejích dveří. Na vyčištění zubů to světlo rozhodně stačí a nic dalšího si dnes již čistit nebudu. Konáte-li právě potřebu na sousedícím WC, tak při zavřených dveřích hov… vidíte. Zde ale, bohužel, pootevření dveří do osvětlené předsíně moc nepomůže. Pořád vidíte jen to hov…! Ale tentokrát je to již excrement přímo osvícený! A o kom můžete dneska říci, že je osvícený?
Dveře, do s předsíní sousedící kuchyně a do obýváku, jsou částečně prosklené a tak stačí v obytné kuchyni rozsvítit pouze 25W lampičku u počítače. Ta si s jističi obvykle rozumí. Zato obývák osvětluji 60W žárovkou v lampičce nad postelí. Ta mrcha lampička vede s pojistkami permanentní válku a je častou příčinou mého psychického utrpení při mých nedobrovolných a nebezpečných výletech na chodbu ke skříni s jističi.
S hrůzou zježenými vlasy i vousy natahuji svou třesoucí se ruku k vypínači lampičky a zavírám oči. Z posledních sil se přinutím do vypínače klepnout! Heuréka! Nemohu uvěřit svým, teď již otevřeným očím! Žádný výbuch ani vyhozený jistič! Světla v bytě svítí a já jsem neskonale šťastný! Zatímco si upocený pohádkový princ pracně užívá ve zlaté posteli ve své půlce království s tou svou ufňukanou princeznou, já se svobodný blaženě rozvaluji ve fotelu ve svém brlohu před telkou a nalévám si první skleničku lahodného červeného vínečka…
Dnešní večer nemá chybu!
