Hlavní obsah
Satira

SATIRA: Kandidát mistra

Šachy jsem hrál docela obstojně, volejbal mizerně. Bohužel, šachy mi nikdy nic moc neříkaly, ale volejbal jsem doslova miloval. Klasická nešťastná láska!

Článek

V době svého studia na Matematicko-fyzikální fakultě UKjsem ve volném čase hrál šachy a volejbal. Šachy jsem hrál docela obstojně, volejbal mizerně. Bohužel, šachy mi tehdy nic moc neříkaly, ale volejbal jsem doslova miloval. Klasická nešťastná láska! Na univerzitních přeborech čtyřčlenných družstev v šachu, které jsme jako reprezentanti fakulty pravidelně vyhrávali, jsem celkem úspěšně hájil většinou čtvrtou šachovnici. Družstvu vévodil na první šachovnici mezinárodní mistr pan profesor Miroslav Katětov. Fakultní volejbalové mužstvo zase trénoval zasloužilý mistr sportu Zdeněk Malý, kapitán československé reprezentace, která v roce 1956 získala v Paříži titul mistrů světa. Zdeněk byl nejen skvělý volejbalista, ale i velice empatický člověk. Pro nás, mlaďochy, byl něco jako starší brácha.

Zdeňka jsem měl moc rád a uznával ho, ale byl to právě on, kdo rozhodl o mojí další volejbalové kariéře. Po absolvování fakulty jsem se ho, ještě před odchodem na umístěnku do Českých Budějovic, zeptal: „Zdeňku, řekni mi, ale upřímně, myslíš si, že bych mohl někdy ten volejbal hrát na trochu slušné úrovni?“ Zdeněk nikdy nelhal, ale zároveň nebyl schopen nikomu ublížit: „Víš Tome, těžko říci, ale vzpomeň si, kolik se již stalo zázraků třeba v těch francouzských Lurdech!“ A já pochopil…

O Vánocích roku 1971, jsem dostal nečekaný dárek od Českého šachového svazu. Volnou kartu na mistrovství Čech, které se mělo o vánočních svátcích a o Silvestru konat v Meziboří nedaleko Litvínova. Zúčastnit se mělo přes 30 hráčů z Čech a Moravy. Hrát se mělo tzv. švýcarským systémem asi na osm kol. Nehraje tedy každý s každým, ale hráči jsou proti sobě losováni v každém kole podle momentálního bodového zisku. Vzhledem k neúčasti hráčů ze Slovenska a logicky předpokládané neúčasti špičkových českých reprezentantů, byla má naděje na přijatelné umístění celkem reálná. Kromě toho, že mi byla poskytnuta možnost strávení vánočních svátků podle mého gusta, byla mi poskytnuta i možnost něco udělat s mým ratingem. V šachu jsem byl tehdy nositelem mistrovské třidy a podle sovětského vzoru jsem vlastnil titul kandidát mistra sportu. Tento titul bylo nutné každé dva roky obhajovat a já jej tehdy musel již v následujícím roce potvrdit. Dnes je tento titul udělován doživotně a tak jsem, ve svém požehnaném věku něco málo přes osmdesát let, v šachu doživotně kandidátem mistra i když pokračující stařecká demence mi občas brání si vzpomenout na funkci jednotlivých šachových figurek.

V Meziboří jsme byli ubytováni v pokojích učňovského učiliště, protože jejich stálí uživatelé si užívali vánoční prázdniny. Ubytováni jsme byli po třech lidech v jednom pokoji. Pouze nestor československého šachu, mezinárodní mistr Karel Opočenský, si vybojoval privilegium být na pokoji sám. Až dnes jsem ve svém věku a na základě vlastních zkušeností pochopil, že to tenkrát z jeho strany nebyl projev velikášství, ale naopak projev bezbřehého soucitu s případnými spolunocležníky. Účastníci mistrovství byli na pokoje přidělováni okamžitě po příjezdu, a tak se stalo, že jsem nebyl ubytován se žádným ze svých kolegů ze Slavie VŠ Praha, se kterými jsem předtím v roce 1968 pomáhal vybojovat v Harrachově pro Slavii VŠ titul přeborníků Československa družstev. Nehrajícím ředitelem turnaje je brněnský mistr František Blatný, v té době jeden z nejlepších československých šachistů. Na poslední chvíli se nedostavil jeden z přihlášených hráčů a jelikož švýcarský systém vyžaduje sudý počet hráčů, tak musel pan ředitel, volky nevolky, také do boje. Další favorit navíc!

Mne mé vlastní konečné umístění až tak nezajímalo, ale nutně jsem potřeboval potvrdit si svůj stávající rating. Vánoční a novoroční veselí mé hře tak úplně neprospívalo, její úroveň se až příliš věrně řídila momentálním množstvím alkoholu v mé krvi. Nakonec se stalo, že v posledním kole jsem, bohužel, potřeboval pro potvrzení titulu „kandidát mistra“ bezpodmínečně zvítězit! Podle původního optimistického scénáře jsem předpokládal, že v posledním kole mi již bude stačit remíza a v ideálním případě mi v závěrečném kole bude jako soupeř nalosován některý můj kolega ze Slavie VŠ. Pak by dle zvyklostí stačila přátelská domluva s kolegou před partií, případně z mé strany podepřená drobným „všimným“. Partie by pak skončila rychlou remízou a já bych byl na nejbližší dva roky ušetřen starostí o svůj rating.

K mému zděšení se situace vyvinula diametrálně odlišně! Nejen, že jsem musel pro potvrzení stávajícího ratingu v posledním kole zvítězit, ale jako soupeř mi byl vylosován známý brněnský mistr JUDr. Jaromír Florian. Pan doktor byl skvělý šachista, tradovalo se o něm, že je mistrem světa nevidomých v kategorii hráčů se zbytkem zraku. Když hrál v Meziboří s námi, byla šachovnice vždy nasvícena ostrým světlem silného reflektoru a pan doktor se při hře choval jako normálně vidící hráč. Nám mladým velmi imponovalo, že těžce zrakově postižený pan doktor je nejen skvělým šachistou, ale že je také velice moudrý a empatický člověk. Všichni jsme se k němu chovali s přirozenou úctou a mně bylo samozřejmě jasné, že výše popsané „kšeftíčky“ s výsledkem nepřicházejí v tomto případě vůbec v úvahu. Smířil jsem se s tím, že obhajoba mého ratingu se s největší pravděpodobností zatím odkládá na neurčito…

„Co čumíš jako by ti uletěly všechny myšlenky?“ Z trudných úvah mě vyrušil hlas mého klubového kolegy ze Slavie VŠ, Pavla Vobořila. Svěřuji se mu se svým problémem a Pavel se chechtá: „Tak to ti vůbec nezávidím. To je na mašli! Ale poslyš, možná bych měl řešení. Měl bys zájem?“ A já si uvědomuji, že Pavel bydlí s Dr. Florianem a s ředitelem turnaje Františkem Blatným ve stejném pokoji. A dobře vím, že Pavel je, alespoň podle mne, schopný organizátor, všeho schopný manipulátor a nevypočitatelný vtipálek. Přitakávám, a to i s vědomím, že se možná řítím do záhuby.

Za několik hodin mě Pavel vyhledal a oznámil mi, že vše je dohodnuto a že mi pan doktor zítra tu partii pustí.

„Proboha, jak jsi to dokázal?“ „Jednoduše i když s velkým sebezapřením! Nakecal jsem tomu Brňákovi, že patříš mezi nejlepší pražské šachisty a že titul vlastníš plným právem. Bohužel, že jsi také vytíženým špičkovým odborníkem i ve svém zaměstnání a na šach a na obhajobu titulu nemáš vždy potřebný čas. Nejsem sice žádná citlivka, ale hanbou se mi až svírala řiť, když jsem mu tvrdil, že jsi byl jedním ze základních kamenů vítězné sestavy Slavie VŠ při našem vítězství v roce 1968 na mistrovství ČSSR družstev v Harrachově! Pan doktor je na dnešní dobu až nemravně slušný člověk a na všechno mi skočil!“ „Tak to ti teda pěkně děkuju!“ „Ty díky si můžeš strčit… Však dobře víš, kam! Chtělo by to poněkud hmatatelnější projev uznání a nemysli si, že mě odbudeš levnou vodkou! Představuji si, že vztahy mezi námi by mohlo upevnit nějaké dobré pití, například kvalitní brandy!“ Neodvažuji se nesouhlasit. Večer doručuji Pavlovi ten hmatatelný dík a začínám se pomalu těšit na zítřejší poslední kolo, kdy mnohým půjde o vše a mně, jak alespoň doufám, se dostane plného zadostiučinění.

Mohutný reflektor vrhá intenzivní světlo na šachovnici, ke které usedají dva protagonisté, poněkud nervózní mladý muž a ostřílený matador pozdně středního věku. Diváci se již těší na lítý boj. Jen ti dva ale vědí, jak partie dopadne. Ale vědí to opravdu? Bojím se, zda jsem Pavlovi třeba nenaletěl. Nebyl bych první ani poslední. Pravda, úplatek si již vzal. Ale třeba jenom riskoval a domluva se nakonec nezdařila, Pavel se omluví a vrátí mi třeba jen láhev vodky! Podobné úvahy k mému soustředění samozřejmě nepřispívají. Zahajuji partii tahem dámského pěšce. Nejsem schopný se plně soustředit a již po několika tazích stojím „jako prase“, jak my, šachisté, občas říkáme. Snažím se tedy více přemýšlet. To ale mého soupeře kupodivu viditelně znervózňuje. Přemýšlím dále… Pan doktor se náhle prudce nakloní nad šachovnicí a směrem ke mně tiše zasyčí: „Tak, sakra, již táhni! Dej mi alespoň možnost udělat nějakou chybu!“ Tak vida! Pavlovi jsem přece jenom křivdil!

Šeptem a skoro plačky se omlouvám: „Když já už v této pozici nevidím žádný přijatelný tah!“ „Potáhni pěšáka na E5 a napadni mi koně na F6!“ Na první pohled ze strategického hlediska mizerný tah. Po vynuceném ústupu jezdce na D7 ztratím i toho pěšce na E5 a můžu se jít klouzat. Ale nemám již sílu Mistrovi odporovat. Pěšák se posouvá na E5. Pan doktor se soustředěně zamyslí, vloží ruku do kužele světla reflektoru směrem k napadenému koni a chňapne po napadené figurce. Ale zřejmě jenom omylem místo koníka uchopí vlastní dámu, která stojí vedle jezdce. Přiblíží si dámu k očím a zahromuje: „Sakra, ty moje nešťastný oči! Místo koně jsem drapnul dámu. Teď s ní musím táhnout a soupeř mě připraví o toho koně. A s figurou míň to nemohu zvládnout! Vzdávám partii! Celou situaci ještě vysvětlí stařičkému rozhodčímu Štočkovi, který právě přispěchal vyděšený hlukem, podepíše partiář a na oko znechuceně odchází… I já podepisuji partiář a tiše se plížím pryč z hracího sálu.

Tak to bychom tedy měli! Ale hned si uvědomuji další nebezpečí. Dr. Florian i Pavel Vobořil bydlí společně na pokoji s ředitelem turnaje Blatným. A není prakticky možné, aby se časem něco neprovalilo. Je důležité, jak se pak k celé věci postaví právě ředitel turnaje. Nerad bych totiž byl suspendován.

Kráčím po chodbě ubytovny. Přede mnou jde do svého pokoje Pavel. Neví o mně.

Ze dveří Pavlova pokoje vychází jeho spolubydlící František Blatný, ředitel turnaje. V ruce drží načatou láhev brandy a volá na Pavla: „Pavle, pojď si s námi připít na toho kandidáta! A mně definitivně spadl kámen ze srdce. Zkorumpovaný ředitel již přece nemůže být příliš nebezpečný. Ve dveřích pokoje jsem zahlédl i Dr. Floriana a pro jistotu se raději ztrácím z dohledu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám