Článek
Léto roku 1945. Skončila druhá světová válka a svět se začal nadechovat k normálnímu životu. Hrozná válka! Nesmyslná válka!Ale může být nějaká válka smyslná? Po pravdě, se svými dnešními zkušenostmi připouštím, že taková menší, ryze privátní válka mezi dvěma subjekty opačného pohlaví může být nejen smyslná, ale nemusí být přitom ani trochu hrozná! Dokonce právě naopak! Z tohoto úhlu pohledu již bych netrval ani na tom opačném pohlaví, abych nebyl nařčen z homofobie, ale z té smyslnosti v žádném případě nehodlám ustoupit!
V létě roku 1945 jsem byl tříletý capart a jediný cit, který jsem tehdy dobře znal, byl strach, který na mne vždy padl při zvuku sirén, který ohlašoval letecký nálet spojenců na mé rodné město Prahu…
Ale válka konečně skončila, lidstvo se svobodně nadechlo a já ve svých třech letech poznal cit, který mě vykolejil ještě více než ten strach. Na jednu stranu jsem z toho dosud nepoznaného citu byl vyděšený, ale na druhou stranu mě naplnil podivnou touhou a radostným očekáváním. Ten dosud nepoznaný cit byla láska!
Já se totiž ve svých třech letech poprvé zamiloval! Do Vendulky! Vendulka byla jedinou dcerkou hospodského Troníčka, který měl svou živnost naproti přes ulici proti vilce mého dědečka, ve které jsem tehdy s rodiči a se sestrou bydlel. Z vnějšího nestranného pohledu bychom s Vendulkou byli přece jenom trochu nesourodý pár. Vendulce bylo již asi třináct let a byla tehdy o několik hlav vyšší než já. Ale já byl tak zamilovaný, že podobné drobnosti jsem vůbec neřešil. A Vendulka o mém hlubokém citu samozřejmě vůbec nevěděla…
Dnešní moderní dobou vychovaný pragmatický čtenář(ka) nad takovými problémy jenom opovržlivě mávne rukou: „No a co má jako být? Kluk holku v pubertě přeroste, stáří bych také neřešil(a), kolik bab má dneska na krku mladé zajíčky, na vrásky je tu Botolux a při nejhorším pomůže plastická operace! Důležité je, že potenciální tchán vlastní hospodu a že holka je jedináček, takže jednou nebudou žádné problémy s dědictvím! Hlavně, že budou prachy! Na místě toho kluka bych do toho šel (šla)!“ Tato brilantní ekonomická úvaha má ale jeden malý nedostatek. V popisované době se již rychle blížil rok 1948 a s ním i Vítězný Únor, kdy dělnická třída nekompromisně převzala do svých rukou nejen moc, ale mimo jiné i všechny soukromé hospody. Takže problémy s dědictvím by skutečně nebyly, ale nebyly by ani ty prachy…
Ovšem mne nic podobného tehdy nenapadlo a ani nezajímalo. Zoufale jsem přemýšlel, jak se k Vendulce přiblížit, jak jí projevit své sympatie. Možná jsem i zcela podvědomě doufal, že tím také trochu utiším tu krásnou, sladkou, ale přece jenom bolest ve svém srdci…
A jednou jsem se konečně dočkal. Pomohla mi šťastná náhoda. Vendulka se vracela domů a doprovázela ji její kamarádka. Ještě než se děvčata rozešla, zastavila se na chodníku před vilkou mého dědečka, aby si ještě chvíli poklábosila. Okamžitě jsem vystartoval z naší zahrádky a začal dvojici obcházet ve velkých kruzích. Abych na sebe upozornil, tak jsem tiše vrčel. Nezdálo se ale, že bych měl úspěch. Začal jsem tedy postupně zkracovat poloměr kruhů po jejichž obvodu jsem obě děvčata obcházel, a navíc jsem zvyšoval hlasitost svého vrčení. Vendulka čile švitořila s kamarádkou, v jedné ruce držela kabelku a druhou ruku nechala viset volně podél těla. Všiml jsem si sice, že Vendulka má na rukou malé tenké rukavičky, ale nezdálo se, že by si Vendulka na oplátku všimla mne. Nevím, co do mne v tu chvíli vjelo, ale já jsem Vendulce tu volně visící ručku olízl. Zřejmě mi to vnukla sama Matka Příroda, která se na mé utrpení již nemohla dívat. O technice líbání jsem tehdy ještě nic nevěděl a můj první pokus proto skončil fiaskem. Olízl jsem totiž pouze tu její rukavičku. Okamžitě jsem vše napravil a olízl jsem rychle Vendulce ručku ještě dvakrát, to již jsem uvědoměle cílil na holou kůži výše nad zápěstím. Trochu mě to kupodivu vzrušilo, ale nezdálo se, že by Vendulka byla překvapena. Měla totiž doma malého psíka, který jí své sympatie obvykle projevoval lízáním ruky a Vendulka ho za to na oplátku drbala za ouškama. Není tedy divu, že mě také hned začala bezmyšlenkovitě drbat za ušima a na hlavě, aniž na mne pohlédla a zároveň klidně pokračovala v konverzaci s kamarádkou. Tak to bylo již trochu moc! A ve mně se probudil chlap! Vykřikl jsem: „Já jsem vlk!“ A hrozivě jsem zavrčel. Když dáma mého srdce ani potom své chování nezměnila, zavřískl jsem ještě jednou: „Já jsem vlk! Jsem vlk!!“ a zuřivě jsem se jí ze všech sil do ruky zakousl. V intenzitě toho kousnutí se promítla nejen míra odplaty za její necitlivé odmítání mého dvoření, ale byla v něm i jakási velice silná a do té doby nepoznaná vášeň. Až dnes si uvědomuji, že tehdy zřejmě šlo o můj první sexuální zážitek v životě…
Vendulka překvapeně vykřikla, uhodila mě lehce kabelkou a obě dívky pak se smíchem utekly přes ulici do Troníčkovic hospody.
Druhý den po této příhodě si mě moje milovaná a milující maminka pozvala na pohovor mezi čtyřma očima:
„Synáčku, byla tu paní Troníčková a velice si na tebe stěžovala! Byl jsi prý moc a moc zlý na její Vendulku! Prokousl jsi Vendulce ruku i s rukavici. Vendulce tekla krev a musela ji ošetřit paní doktorka. To máš Vendulku tak moc nerad? Proč, co ti udělala?“
„Ale já mám Vendulku rád,“ vykřikl jsem zoufale. „Tak proč jsi ji pokousal?“ „Protože jsem byl vlk! Já jsem to Vendulce přece říkal!“
Dnes uznávám, že ta obhajoba „vlkem“ je přinejmenším podivná, ale tenkrát měla úspěch. Moje moudrá a citlivá maminka z mého zoufalého výrazu můj duševní stav správně pochopila a odpustila mi. Vysvětlila mi ale, že Vendulka je již velká slečna a není pro mě ta nejvhodnější kamarádka. Slíbil jsem jí tehdy, že se budu od Vendulky držet stranou, a matka mi na oplátku slíbila, že nikdy nikomu o mém prohřešku nic neřekne. A svůj slib dodržela až do konce svého života.
Přesto o tři čtvrtě století později příběh mé neopětované první lásky málem způsobil vážný rozkol v naší rodině: Moje o dva roky mladší sestra mě občas pozve na oběd. Jsem vdovec, sestra výborně vaří, a tak se vždy moc těším. Tentokrát byla na jídelníčku svíčková, tu přímo zbožňuji. Ještě před obědem jsme si se sestrou zavzpomínali na dětství. A já jsem poprvé veřejně odtajnil příběh své první lásky. Reakce sestry mě nepříjemně překvapila: „Brácho, co blbneš, co jsi na té upištěné, pitomé a uhrovité Vendule viděl? Kam jsi dal oči?“ Okamžitě jsem vzplanul, uchopil pomyslný meč a pustil se coby rytíř do boje za čest své dámy. Bylo mi hned jasné, že to nedopadne dobře, v sázce bylo příliš mnoho. Na jedné straně nezpochybnitelná čest mé dámy a na druhé straně dobré vztahy v rodině, a hlavně pak ta skvělá svíčková… Něčeho se budu muset vzdát! Naštěstí se ukázalo, že sestra měla na mysli jinou Vendulu. Ta se svou matkou bydlela v suterénu dědečkovy vily v podnájmu a zhruba odpovídala charakteristice, kterou jí obdařila moje sestra.
Takže konec dobrý, všechno dobré! A abych nezapomněl, ta svíčková byla dokonce přímo skvělá!
