Článek
Zděšená švagrová nám popisovala situaci, kdy chystala svoji dcerku ráno do školky. Říkejme jí třeba Barunka. Je to přesně ten typ tříleté holčičky s blonďatými vlásky a velkýma očima. Vypadá jako andílek a každý se na ni hned usmívá. Roztomilost sama. Ale pak nám tento anděl nastavil nepříjemné zrcadlo podobně jako v propagačním videu akce „Bubnovačka“. Protože násilí nemusí být jen fyzického rázu.
S dovolením své švagrová, zkušené maminky, se podělím o situaci, kterou s námi sdílela přibližně následujícími slovy.
Skoro nejmladší ve školce
Letos naše dcerka nastoupila poprvé jako čerstvě tříletá do školky a jako její rodiče jsme z toho téměř nespali. Nebylo to totiž poprvé, co jsme něco takového zažívali. A vzpomínky jsme neměli nejlepší. Znovu tedy plni obav, jak naše dcerka zvládne odloučení od maminky a adaptaci na režim ve školce, socializaci mezi ostatní děti. Přijme ji kolektiv? Přijme ona kolektiv? Bude plakat? Spousta otázek. Jenže to, co přišlo, jsme nakonec vlastně vůbec nečekali.
Ráno si u snídaně běžně s dcerkou povídáme. Je to taková naše chvíle. Na tříletou slečnu mluví opravdu obstojně. Vstává brzy, a tak máme dostatek času. Tento týden byla poprvé ochotná se bavit i o školce. Většinou nám toho moc ze školky nesdílí, i když jsme s partnerem samozřejmě strašně zvědaví. Popisovala mi situace, jak se chovají ostatní děti, kdo je hodný, kdo pláče, kdo zlobí.
Děti v mateřské školce nejsou vždycky jen „zlatíčka“
Ukliď hračky!
A tak se samozřejmě musím zeptat: „Barunko, a ty jsi hodná na děti?“ „Ne. Já jsem zlá. Já křičím. Ukliď hračky! Dej to sem! Ticho!“ a u toho své chování ve školce zparodovala takovým způsobem, že mi bylo až špatně. Zkřivila ten svůj něžný obličejík a vypadala jako malý diktátor. „A proč jsi na ně zlá?“ nedalo mi to. „Když je svačinka, nemůžou být hračky. Já křičím, ukliď hračky.“ Pro svůj klid jsem se ještě ptala, jestli aspoň taky uklízí. A to se na mě koukla, jako bych spadla z višně. „Ne.“
Ono to může působit úsměvně. Je ještě malá a musí se toho hodně naučit o chování svém i druhých. Ale přejeme si, ať ji ve školce mají rádi a její nástup do kolektivu je příjemný. Nejvíc nás doma vystrašilo, že ta gesta, intonace a výběr slov v přímé řeči naší dcery přesně odpovídá mixu našich nejbližších příbuzných včetně nás. Je to nepříjemné zrcadlo. Tak třeba pokyn „dej to sem“ je téměř nejčastější věta, kterou nevědomky vypouštím z úst vždy, když se mi Barunka snaží pomáhat v kuchyni. Ale že bych se u toho tvářila jako diktátor? To snad ne.
Fyzické i slovní násilí v rodinách
A tak byť si myslím, že jsme milující rodina, tak z pohledu naší dcery na nás je mi nepříjemně. Ve většině případů jednáme laskavě a s respektem. Pravda ale je, že máme s partnerem náročnější období v práci a jsme častěji unavení, frustrovaní a netrpěliví. A dle toho nejspíš jednáme i s našimi dětmi.
A aby toho nebylo málo, tak na mě právě v tomto týdnu vyskočilo propagační video akce „Bubnovačka“. Celá tahle iniciativa upozorňuje na ochranu dětí před násilím v rodině v rámci Týdne za dětství bez násilí. Ne, nejsme rodina, která podporuje násilí, a už vůbec ne na dětech. A proto jako poučení pro sebe vnímám to, jak nás vlastní děti učí o nás samotných. Jak se učí nápodobou. A tím nám vlastně ukazují, že i naše chování jako rodičů může být nevhodné nebo společensky nepřijatelné. Ať už jde o fyzické nebo i jen slovní násilí.
