Článek
Žižkovská Zahradní restaurace Lavička je pro mne, v mých více než 80letech věku, již posledním místem kam se, relativně bez většího nebezpečí, ještě dokáži doplazit za rozumnou dobu z mého blízkého nájemního brlohu 1+1.
Činím tak s rozkoší nejméně každou středu a těším se na setkání a smysluplný pokec s kamarády, těším se na dobře vychlazené pivko, vstřícný personál a rozkvetlou zahrádku restaurace. Z kamarádů se nejvíce těším na Slávka a pokud má službu i Natálie, tak ten den nemá chybu! Slávek je můj nejlepší kamarád, moc jich totiž už nemám. Sloužili jsme spolu v jedné IT firmě, já jen již jako prdůch(pracující důchodce) a o deset let mladší Sláva si tehdy na starobní důchod ještě vydělával.
Před pár lety náš kolega a dodnes náš dobrý kamarád Miloš s námi a s dalšími kolegy z té IT firmy slavil své, v té době 60. narozeniny. A samozřejmě jsme slavili v žižkovské Lavičce! Natálie byla tehdy jedním ze základních kamenů obsluhujícího personálu. Byla asi ve věku mé hypotetické vnučky a obětavě nám pomáhala plnit „pitný režim“. Nejen včasným přísunem vhodných tekutin, ale podezřívám ji, že nám tenkrát šla i příkladem…
Když po uzavírací hodině došlo na vyrovnávání si účtů s personálem, přistihl jsem Natálku se Slávkem v těsném kontaktu u kasy. Sláva, na kterém bylo již znát, že dodržování pitného režimu je pro něho víc než jen svatou povinností, držel v ruce bankovku, které se zřejmě nemínil tak lehce vzdát. Později své chování omlouval tím, že zřejmě upadl do mikrospánku, měl pocit, že jede ve stoje v plně obsazené tramvaji a že se musí něčeho pevně držet, a to proto, aby v té tramvaji neupadl navíc ještě i na hubu…
Natálie mu, se zamlženým zrakem, sveřepě rvala bankovku z ruky, drbala ho na pleši a mumlala: „No tak, Slávečku, dej paničce papírek, dej!“ Působila na mne dojmem, že má doma malého psíka, kterého právě vychovává. Bylo mi ale divné, že se pes jmenuje zrovna Slávek. A v tu chvíli mě popadlo ošklivé podezření a také mě přepadla strašlivá žárlivost! Dodnes nevím, zda jsem žárlil více na Natálii nebo na Slávu!
Nakonec ale, jak jinak, skončilo vše happy endem. Od té doby si již pár let všichni tři tykáme a docela dobře si rozumíme…
Dnešní středa nezačíná ale zrovna nejlépe. Dobrou zprávou sice je, že Natálie má dnes službu. Špatná je ale SMS zpráva od Slávka, který oznamuje, že je nemocný a nemůže se dnes dostavit. Kaštánek zřejmě také nepřijde, již třetí týden totiž trucuje. Míla chodí jen začátkem měsíce, Franta a Miloš ve středu obvykle nemohou. Takže si asi musím vystačit dneska sám. Ještě že je tu Natálka, na kterou dnes nemusím ani žárlit, když tu nebude ten svůdník Sláva. Vypadá to tedy tak, že dnes budu jenom držet hubu, sklopím slechy a budu se věnovat hlavně tomu pitnému režimu…
Člověk sice v dobré víře míní, ale pán Bůh občas mění… Asi za hodinku se pod velkým kaštanem jírovcem začíná v zahrádce scházet trochu podivná společnost. V první chvíli mám dojem, že se jedná o exkurzi zombie z nedalekého hřbitova. Ovšem vzápětí můj stále ještě bystrý mozek graduovaného matematika jen z prostého faktu, že někteří z návštěvníků s sebou tahají i berle, které podle mne zombie určitě nepotřebují, vydedukuje nabízející se skutečnost, že se jedná o setkání důchodců po… Po kolika že to vlastně letech?!?
Ani jindy tak bystrá Natálie dnes toho moc nezjistila. Potvrdila mi sice, že jde o setkání důchodců po maturitě, ale po kolika letech neví. Ví jenom, že jsou mezi nimi nejméně dva doktoři. Ale neví ani, zda se jedná o lékaře či jinou verbež…
To je ovšem informace nanic. Musím se do detektivní práce pustit sám. Proč se o to vlastně zajímám?!? Před nějakým časem jsme měli se spolužáky sraz po šedesáti pěti letech po maturitě. Na branickém nádraží! Samozřejmě v nádražní restauraci! Její interiér ale o moc lepší dojem než přilehlé kolejiště nedělá…
Ovšem ta naše parta, to je jiný kafe! Rozhodně působíme svěžeji než ti zombíci pod kaštanem, jsme bezesporu pohlednější a také umělých podpůrných prostředků pro mobilitu rozhodně nepotřebujeme tolik! A já, starý ješita, bych chtěl vědět, zda jsme od přírody skutečně tak dobře vybavení anebo, nedej Bože, jsou ti „zombie“ přece jenom o něco starší než my a nás všechno to, co dnes pozoruji pod kaštanem, teprve ještě čeká…
S rutinou středověkých alchymistů ze dvora císaře Rudolfa II. měním pivo, ten zlatavý mok v moč a tak nastává okamžik, kdy je třeba i v mém vlastním interiéru uvolnit místo pro další pokusy. Lavička je za tímto účelem vybavena místností, kterou my, její štamgasti, nazýváme Jadran. Plastická hlava muže a písmena WC na vstupních dveřích, uvnitř sál, bělostné mušle a šumění moře…
A tady se v předsálí setkávám s jedním individuem z té společnosti pod kaštanem. Kupodivu, zblízka se spíše jeví jako malý Buddha a ne jako zombie.
Teď anebo nikdy! Pochlapím se a vznesu dotaz: „Promiňte, vy a ta vaše společnost mi připomínají moje nedávné setkání se spolužáky po šedesáti pěti letech od maturity. Jde snad o podobnou akci?“ „Bingo! Trefil jste hřebík přímo na hlavičku! Setkání maturantů po sedmdesáti letech!“ Vytřeštím oči: „To je vám tedy…?!?“ Chechtá se: „Správně, osmdesát osm let. A teď v květnu! Podle horoskopu jsem býk!“ Kontruji: „Také jsem se narodil v květnu, ale o pár let později! Vašeho věku se nejspíše nedožiju!“ Nevím jak podle horoskopu, ale já se spíše než jako býk, cítím v tuto chvíli jako vůl.
„Nevěšte hlavu! Stačí jen když si uvědomíte co je to život a vše hravě zvládnete!“
„A vy víte co je to život?“
„Samozřejmě! Představte si, že jste se z bezesného spánku probudil do krásného jitra. Ležíte na louce plné květů. Vstanete a jdete. Nozdrami nasáváte svěží vzduch plný vůní. Kocháte se pohledem na ty krásné květy kolem. A stále jdete a jdete… Až jednou se skloníte ke krásné květině abyste k ní přičichl a v tu chvíli vás něco kopne vší silou do prdele! A čas, mezi tím vaším procitnutím a tím finálním kopancem do zadnice, je celý váš život!“
Pán je básník nebo filozof? Nakonec se ukázalo, že pán je matematik jako já. To mě uklidnilo. Když připočteme ještě nového papeže Lva XIV., který je údajně také matematik, má se svět o koho opřít.
Hned tři matematici! A k tomu ještě lev, býk a vůl! Na tom se bezesporu dá, zejména v té dnešní hektické době, již úspěšně stavět…
