Článek
Jakožto student pedagogiky jsem se účastnil vášnivé studentské debaty na téma trestání dětí ve škole. Zatímco jsme se všichni shodli na tom, že fyzické tresty ve formě násilí do škol nepatří, neshodli jsme se například na tom, jestli je správné požadovat po dětech, zejména dospívajících chlapcích, aby jako trest například vykonali kliky nebo dřepy, nebo aby za trest třeba opisovali nějaký text. Tato debata byla vcelku bezvýznamná, jelikož jsme se dozvěděli, že učitel podle zákona vůbec trestat nesmí - to může pouze ředitel, nebo třídní učitel, například poznámkou, nebo důtkou.
Otevřela se však také debata na téma, které budí vášně v celé České společnosti, a to fyzické trestání ve výchově dětí rodiči. Ani zde jednoznačná shoda nepanovala, zatímco většina studentů je proti fyzickému trestání ve výchově zcela, někteří (včetně mě) jsou názoru, že ve výjimečných případech je přijatelné, nebo dokonce nutné. Sám jsem v dětství provedl spoustu lumpáren, za které jsem si podle mého trochu nařezat zasloužil. Dále jsme byli upozorněni na to, že jsme jedním z posledních evropských států, ve kterých je fyzické násilí ve výchově dovoleno, to se však má konečně podle novely možná už od příštího roku změnit.
Češi se v této otázce z pohledu ostatních evropských národů a států očividně jeví jako naprostí barbaři. Byli jsme upozorněni také na většinový názor ve společnosti, kdy podle posledního průzkumu si naprostá většina dotázaných Čechů myslí, že je fyzické trestání ve výchově alespoň v nějaké formě přijatelné. Měli jsme se zamyslet nad tím, proč tomu tak je, a nemohu říct, že bych věděl jednoznačnou odpověď. Jsme tedy v našem pohledu na fyzické tresty ve výchově zpátečničtí? Nebo pouze vychováváme děti k slabosti? Ze zvědavosti jsem se rozhodl na tuto problematiku podívat z pohledu vědy a psychologie.
Přes jakékoliv přesvědčení, které jsem ohledně fyzického trestání ve výchově měl, musím uznat, že důkazy hovoří jasně. Fyzické trestání podle nejrůznějších studií a výzkumů skutečně dětem ubližuje. Dítěti můžeme způsobit traumata, vést je k agresivnímu chování, a mohou narušit jeho kognitivní, behaviorální, sociální a emoční vývoj. To se poté s dítětem může nést až do dospělosti. Drsné fyzické trestání je také spojováno s vyšší pravděpodobností, že se u dítěte vyvinou deprese, úzkosti, projevy antisociálního chování, a také zneužívání návykových látek. Podle toho je jasné, že by měli Češi svůj postoj přehodnotit.
Není přece možné, abychom závěry vědeckého výzkumu a poznatky psychologie jednoduše zametli pod koberec, většina Čechů však bohužel předstírá, že tyto problémy neexistují, a spíše než na fakta se spoléhá na své neotřesné přesvědčení, s kterým nepohnou ani trvdá fakta a nevyvratitelné důkazy. Když dítě dostává pohlavky, může cítit pocity nebezpečí, strachu, ponížení, dlouhodobého smutku i vzteku. Jestli si myslíte že tyto pocity dítěte patří do prostředí, kterému má říkat domov, tak s vámi zásadně nesouhlasím. Domov má být pro dítě útočištěm, nikoliv něčím, čemu se snaží vyhýbat, a před čím má chuť utíkat, ať už doslova, nebo přeneseně, do náručí drog.
Přestože si myslím že je nutné rozlišovat mezi tím, když dítěti jemně naplácáme, a tím, že dítě seřežeme, jde o něco, k čemu je třeba přistupovat nanejvýš opatrně a se vší vážností. Argumenty typu „táta mě jako malého řezal, a jsem v pohodě“ zkrátka nejsou na místě. Přestože si na toto téma každý musí udělat názor sám, mělo by se k němu přistupovat objektivně, jelikož jde o vážnou věc, a nejde ji brát na lehkou váhu.
Zdroje:
