Článek
Jen vyděšený výkřik z publika a její bezvládné tělo ležící mezi rozsypanými flitry. Měla rozdrcené lícní kosti, dvakrát zlomenou čelist, přeraženou levou ruku a hlubokou tržnou ránu v koleni. Její tvář byla zborcená a nateklá k nepoznání. Místo půvabné tváře, na kterou byla zvyklá, měla jen krvavou masku. Lékaři se obávali, že už nikdy nebude chodit, natož tančit – pokud vůbec přežije.
Tři dny ležela v kómatu mezi životem a smrtí. U její nemocniční postele seděl zdrcený manžel, herec Roger Smith. Přidržoval její bezvládnou ruku a odmítal se vzdát. Když se lékaři chystali otevřít Anninu polámanou lebku, aby zabránili vnitřním krvácením, rozhodně zasáhl – nedovolil, aby skalpel zohyzdil její tvář.
Trval na převozu do Los Angeles, kde špičkový chirurg provedl rekonstrukci zevnitř úst. Roger věděl, jak moc pro jeho ženu znamená jeviště a jak křehká je její duše pod maskou slavné „sexy dračice“. Nechal jí dokonce zhotovit dvacetikarátový diamantový prsten jako talisman, že všechno společně zvládnou.
Ale v hodinách, kdy Ann-Margret nehybně ležela se zadrátovanou čelistí, nebylo jisté nic. Slavná královna Las Vegas se ocitla na samém dně – a nikdo netušil, jestli se z tohoto pádu ještě někdy zvedne.
Abychom pochopili, co všechno té noci viselo v sázce, musíme se vrátit na úplný začátek, do mrazivé skandinávské zimy. Tam, vysoko na severu Švédska, v zapadlé vesničce poblíž polárního kruhu, se Ann-Margret Olsson narodila 28. dubna 1941 do prostých poměrů.
Byla jediné dítě a v prvních letech života poznala spíše stesk než pozlátko. Její otec odjel do Ameriky, když byla miminko – zuřila válka a on chtěl pro rodinu zajistit lepší budoucnost za oceánem. Malá Ann vyrůstala jen s maminkou v chudém dřevěném domku obklopeném zasněženými lesy. Každý večer se modlily za tátu daleko v cizině.
Teprve v šesti letech se s ním znovu shledala: v prosinci 1946 se Ann s mámou odvážily na dlouhou cestu přes moře. V přístavu v New Yorku na ně čekal vysoký muž s plachým úsměvem a v ošoupaném klobouku – tatínek.
Holčička ho samozřejmě nepoznávala, ale když jí maminka švédsky pošeptala, že tohle je její „Táta“, srdce se jí rozběhlo radostí. Amerika Ann-Margret uvítala neonovými billboardy a hukotem velkoměsta, kterému nerozuměla ani slovo. Stydlivé děvčátko najednou stálo uprostřed cizí země, kde si připadalo ztracené.
Rodina se usadila na předměstí Chicaga, v neútulném bytě nad místním pohřebním ústavem, kde maminka našla práci. Malá Ann-Margret se v cizí řeči zprvu trápila – děti se jí ve škole smály kvůli jejímu legračnímu přízvuku. Místo pláče však zatnula zuby.
„Nechtěla jsem být jiná než ostatní, tak jsem se dvakrát pilněji učila,“ vzpomínala. Brzy dokázala v hláskovacích soutěžích porážet i rodilé Američany. Ale ze všeho nejvíc našla svou řeč v hudbě. Už od dětství milovala zpěv a pohyb – v kostelním sboru se zpočátku schovávala v poslední řadě, ale když spustila, kostelní klenby se rozechvěly jejím andělským hlasem.
Poprvé v životě viděla, že ostatním může svým projevem přinést radost. Tichá holčička, která se doma raději tulila ke svému kocourovi než ke kamarádům, se na jevišti proměňovala: tváře jí hořely nadšením a oči zářily. Jeviště se stalo jejím útočištěm.
Ve čtrnácti letech už vyhrávala amatérské talentové soutěže a na střední škole excelovala v muzikálových představeních. Spolužáci ji obdivovali – drobná zrzka s podmanivýma zelenýma očima dokázala roztančit celý sál. Přesto byla mimo reflektory pořád spíše zakřiknutá a dobře vychovaná švédská „holka od vedle“.
Pokoru a zdvořilost měla hluboko pod kůží. Když někoho potkala, automaticky dělala úklonu – tak ji to naučila maminka. Možná právě tahle směs plachosti a vášnivého talentu ji činila neodolatelnou. V sedmnácti už vystupovala po víkendech s malou jazzovou kapelou po okolí. Sotva odmaturovala, zapsala se sice na vysokou školu, ale myšlenkami byla jinde: chtěla zkusit štěstí ve světlech ramp.

oplývala velkou krásou
S partou spolužáků založila improvizované vokální kvarteto a říkali si The Suttletones. Kšefty brali, kde se dalo – od zakouřených barů v Kansas City až po zapadlé kluby v Nevadě. Jedné horké noci v Renu si jich povšiml manažer jistého Franka Taylora, vlivného lasvegaského podnikatele. Mladí muzikanti beze zkušeností se rázem ocitli v hříšném velkoměstě hazardu – rovnou na pódiu slavného hotelu Dunes v Las Vegas. Byla to první z řady náhod, které nastartovaly pohádku jménem Ann-Margret.
V publiku tehdy seděl i postarší komik George Burns, legenda amerického šoubyznysu. Jakmile to energické děvče s medovým hlasem uviděl na pódiu, věděl, že našel nový klenot. Po vystoupení za ní přišel do šatny s doutníkem v ruce a zeptal se: „Chceš se mnou vystupovat v Las Vegas, děvenko?“ Ta otázka Ann-Margret změnila život.
O pár týdnů později už stála vedle Burnse v záři reflektorů luxusního hotelu Sahara a bavila tisíce diváků. Bylo jí osmnáct. Publikum z ní šílelo: vypadala nevinně, ale zpívala a tančila s dravou smyslností, jakou od takové dívenky nikdo nečekal. Okamžitě dostala nabídku od nahrávací společnosti RCA a podepsala i smlouvu s hollywoodským studiem 20th Century Fox.
Amerika začátku 60. let lačnila po nové modle – a Ann-Margret jí padla do náruče. Fotografové časopisu Life ji nafotili na obálku coby „novou Brigitte Bardot“, publicisté vymýšleli přezdívky jako „koťátko se smaragdovýma očima“. Její svůdný, ale přitom nevtíravý sex-appeal fascinoval ženy i muže.
Když v roce 1963 ztvárnila sladkou teenagerku Kim v muzikálové filmové komedii Bye Bye Birdie, stala se doslova přes noc idolem mládeže. V závěrečné scéně filmu, kde v přiléhavých šatech zpívá titulní píseň proti růžovému pozadí, působila jako zjevení – moderní, svůdná a plná života. Dívky ji napodobovaly, chlapci o ní tajně snili. Ann-Margret se stala symbolem šedesátek: drzá, krásná, ale stále jaksi cudná. A zároveň už tenkrát tušila, že za slávu se platí.

v komedii Bye Bye Birdie, první zleva
Hollywood ji obsazoval převážně do rolí rozverných sexy dívek – v rychlém sledu točila muzikály, komedie i westerny po boku slavnějších kolegů. Měla poctivě odpracované své „učednické roky“ v lehčích filmech, ale v hlavě jí hlodal strach, že zůstane jen okrasou. Z lesklých magazínů se na ni smála její vlastní tvář – a připadala si cizí.
V soukromí přitom byla nesmělá prudička (jak sama se smíchem říkala). Nechodila po večírcích, raději trávila čas s mámou a tátou na rodinné farmě. Doma uklízela, vařila špagety a místo skandálů se proslavila tím, že miluje plyšové medvídky. Jako by vedla dvojí život: jeden v blyštivé showbyznysové kleci plné iluzí a druhý skutečný, kde byla obyčejnou Ann z Wilmette.
Sama sobě občas nerozuměla – měla v sobě kousek zakřiknuté seveřanky i kousek nespoutané dračice, která uměla na pódiu pohltit dav. Nikomu to neodhalovala. Byla záhadou i sama pro sebe.
V roce 1963 však potkala muže, který tu záhadu dokázal přečíst jediným pohledem. Jeho jméno bylo Elvis Presley. Když se poprvé setkali, jako by se prudce přiblížily dva magnety. V Hollywoodu zrovna vznikal hudební film Viva Las Vegas a Elvis v něm měl hrát hlavní roli – mladého závodníka Luckyho. Producenti hledali odpovídající ženský protějšek, který by vedle rock’n’rollového krále obstál. Když na konkurzu spatřili roztančenou Ann-Margret, bylo rozhodnuto: získala roli Rusty, temperamentní zpěvačky.
S Elvisem se potkali poprvé v dubnu 1963 ve zkušebně – a oba později přiznali, že mezi nimi okamžitě přeskočila silná jiskra. Při prvním společném natáčecím dnu to už viděl celý štáb: Elvis a Ann-Margret byli na plátně jako dvě rozpálené hvězdy obíhající těsně vedle sebe. Kamery zachytily jejich vzájemné pohledy, dotyky, a ta chemie byla nefalšovaná.
„Hudba v nás zapalovala planoucí vášeň,“ napsala Ann-Margret o letech později, „bylo to jako objevit ztracenou spřízněnou duši.“ Jejich filmový románek se brzy přenesl i do soukromí – ti dva spolu začali trávit každou volnou chvíli. Jezdili na motorce po nevadské poušti, scházeli se tajně v Elvisově pronajatém domě v Beverly Hills. „Mluvili jsme dokonce o svatbě,“ přiznala Ann-Margret.
Skutečně se k sobě podivuhodně hodili: oba pocházeli z prostých poměrů, milovali jízdu na motorkách a oba své skutečné já schovávali před světem za masku hvězdy. Ona mu říkala „E.P.“, on jí žertem „Thumper“ (Dupík – podle postavičky králíčka z disneyovky Bambi). Byli do sebe zamilovaní jako dva náctiletí – alespoň tak si to napůl vážně, napůl s rozpaky slibovali v potemnělé ložnici, kam za nimi nemohly blesky fotoaparátů. Jenže pak do jejich pohádky zasáhla realita.
Elvis Presley byl v té době zasnoubený s Priscillou Beaulieu, mladičkou kráskou, kterou si přivezl z Německa. Zatímco on a Ann-Margret v Kalifornii protancovali léto 1963 a film Viva Las Vegas se stal kasovním trhákem, Priscilla doma v Memphisu zuřila. Elvis stál před volbou – a té odpovědnosti se zalekl. Ann-Margret později naznačila, že to byla ona, kdo jejich poměr ukončil, když pochopila, že Elvis nedokáže porušit slib daný své snoubence.
Krátce poté, v květnu 1967, se Ann-Margret provdala za muže, kterého si vysnila hned na třetí schůzce. Roger Smith, hvězda televizního seriálu 77 Sunset Strip, ji zaujal už kdysi v roce 1960, když se míjeli na letišti O’Hare. Osud je znovu svedl dohromady o pět let později. Roger byl elegantní, pohledný a měl pověst idolu žen – ale Ann na něj při prvním rande sotva promluvila, což ho paradoxně okouzlilo.
Začali spolu chodit – a Ann-Margret brzy pochopila, že právě tenhle muž ji dokáže milovat se všemi jejími protiklady. „Věděla jsem, že si Rogera vezmu,“ říkala. Její rodiče s tím zpočátku nesouhlasili – Roger byl o osm let starší, rozvedený a měl tři děti, navíc jejich dceru poznal v bouřlivém období, kdy ji bulvár spojoval s Elvisem.
Ann-Margret však trvala na svém. Svatba proběhla tajně a v rychlosti, v kouři cigaret malého lasvegaského salónku. Ann-Margret celá probrečela obřad – ale ne smutkem, spíše dojetím a nervozitou. „Měl ve mně větší víru než já sama,“ řekla o něm. „Věděla jsem, že mě ochrání.“ A on to dělal – řídil jí domácnost, hlídal finance, dokonce jí vlastnoručně stavěl knihovny v domě, zatímco ona trénovala na svá vystoupení. Když se v noci vracela z pódia vyčerpaná, brával ji do náruče a odnášel do ložnice jako princeznu. Ann konečně nalezla ztracený pocit jistoty, který jí v dětství dával její otec. Netušila, že i o ten brzy přijde.
osobně podpořila i americké vojáky ve Vietnamu
Koncem 60. let se Ann-Margret snažila setřást nálepku „výstavní krásky“ a najít opravdové herecké výzvy. Pod vedením režiséra Mikea Nicholse zazářila v psychologickém dramatu Tělesné vztahy (1971) po boku Jacka Nicholsona. Její výkon byl ohromující – postavu traumatizované modelky Bobbie ztvárnila s odzbrojující zranitelností i vášní. Dočkala se nominace na Oscara a Zlatý glóbus dokonce vyhrála.
Konečně ji začali brát vážně jako herečku. Svět jí ležel u nohou. Uvnitř ní se ale cosi hroutilo. Ann-Margret totiž roky potlačovala své úzkosti – a po rozchodu s Elvisem a v nekonečném kolotoči práce našla snadnou útěchu v alkoholu a uklidňujících lécích. Ve skříňce v ložnici se jí začaly vršit lahve whiskey a prášky na spaní.
Manžel o tom netušil – na veřejnosti působila pořád tak perfektně, že si nikdo ničeho nevšiml. Jen ona věděla, že se každé ráno probouzí s mrazením, zda ten hustý mlžný opar v hlavě někdy zmizí. Dny a noci jí splývaly do jedné nepřetržité opilecké mrákoty.
A pak přišla ona tragická noc v Lake Tahoe roku 1972 – pád z nebeských výšin dolů na tvrdou zem. Ann-Margret se znovu probudila do bolesti. Probrala se na nemocničním lůžku, na tváři těžké obvazy, dráty svírající čelist, všude kolem pípání přístrojů. Zprvu nevěděla, co se stalo, a nemohla ani plakat – slzy jí tekly do prázdna, uvnitř byla necitlivá. Ale byla naživu. Roger seděl u ní a držel ji pevně za ruku. Zachránil jí život i tvář, a tím možná i život.
Lékaři odvedli zázrak: po sérii operací a intenzivní rehabilitaci se Ann-Margret dokázala postavit na nohy už za deset týdnů od hrozivé nehody. Její návrat byl triumfální – 28. listopadu 1972 stála opět na pódiu v Las Vegas Hilton, s úsměvem od ucha k uchu.
Nikdo z nich netušil, kolik ji to stálo přemáhání strachu a bolesti. Její zdravotní stav ještě nebyl ideální. Ona ale odmítla odpočívat déle, než bylo nutné. Show musí pokračovat. Přesto se v ní cosi změnilo. Během zotavování jí přišly tisíce dopisů od fanoušků z celého světa – a Ann, s čelistí stále fixovanou a rukou v sádře, se rozhodla na všechny odepsat.
Každý den se tím protrpěla o trochu méně. Četla příběhy lidí, pro které mnoho znamenala, a poprvé cítila, že publikum nejsou jen anonymní davy tam dole pod reflektory. Zbavila se ostychu a vytvořila si s diváky nový, osobní vztah. Pochopila, že je milována nejen jako hvězda z plakátu, ale jako člověk, který pro ně něco znamená. Tahle pokora a láska jí paradoxně vlila sílu do žil. Zpívala teď svobodněji, jako by už se neměla čeho bát. Kariéra Ann-Margret se znovu rozletěla nahoru. Ale osud jí chystal další krutou ránu – tentokrát na tom nejcitlivějším místě.
Krátce po nehodě, v létě 1973, zemřel Ann-Margretin otec na rakovinu. Celou dobu, co ona bojovala o život v nemocnici, umíral potichu v ústraní – nechtěl, aby se tím jeho holčička trápila, když sama leží polámaná. Když odešel, zhroutil se jí svět. Tátova fotografie, kterou si přivezla přes oceán, jí zůstala – ale ochránce byl pryč.
Znovu se propadla do černé díry žalu. Tentokrát ji ani Roger nedokázal utěšit. Sklenička brandy však ano. Její pití se vymklo kontrole a stalo se součástí každého dne, každé hodiny.
V srpnu 1977 zazvonil v apartmá lasvegaského hotelu Hilton telefon, který ji definitivně srazil na kolena. Ann-Margret právě dopíjela ranní kávu a chystala se na zkoušku svého nočního čísla, když ze sluchátka uslyšela třesoucí se hlas kamarádky: „Elvis je mrtvý.“ Presleyho bezvládné tělo našli toho rána v koupelně v Gracelandu.
Ann-Margret to věděla ještě dřív, než kdokoliv řekl jediné slovo – už předešlého večera cítila ostré bodnutí u srdce, když poprvé za deset let nedorazila do šatny její tradiční kytice. Elvis jí před každým významným vystoupením posílal do zákulisí kytici ve tvaru kytary jako tichý pozdrav.
Tentokrát nepřišla. Ann to nedokázala dostat z hlavy; celou noc měla neklidné tušení, že se děje něco zlého. A pak ráno zazněla ta strašná slova. Zpráva o Elvisově smrti ji zastihla daleko od všech, kdo by ji mohli obejmout. Sesula se na zem a rozplakala se jako malá holka. Její manžel Roger s hrůzou sledoval, jak se Ann třese po celém těle. Měl o ni strach – ještě ten večer musela odehrát dvě představení pro vyprodané publikum.
Ann-Margret nastoupila před diváky s profesionálním úsměvem, ale uvnitř byla zlomená. Tančila a zpívala automaticky, v mysli měla jediné: Elvis je pryč. Ten, který byl kdysi její spřízněnou duší, náhle navždy zmizel ze světa. Po představení se bezvládně zhroutila Rogerovi v náruči. Spolu pak odletěli do Memphisu, aby se potají zúčastnili Elvisova pohřbu.
Koncem 70. let už Ann-Margret téměř nežila svůj vlastní život. Její náladu řídil alkohol a prášky. Nervové zhroucení se střídalo s chvilkovými euforiemi, které jí přinášelo jeviště. V cuku letu dokázala shodit svou trýzeň, navléknout třpytivé šaty a rozdávat energii. A pak se znovu zavřít v hotelovém pokoji a utápět samotu ve sklence koňaku. Tak to dál nešlo.
Ačkoliv by se mohla zdát, že Elvisovou smrtí byl příběh Ann-Margret navždy poznamenán tragédií, skutečný zlom přišel o něco později. Roku 1980 lékaři diagnostikovali Rogeru Smithovi vzácnou myasthenia gravis, těžké onemocnění svalů. Jeho prognóza byla beznadějná; hrozilo, že do deseti let zcela ochabne a zemře.
A Ann-Margret v sobě probudila lvici. V tu chvíli se cosi přepnulo: musela být silná za dva. Přihlásila se na léčení a roku 1980 naposledy zvedla sklenku alkoholu. Ze dne na den přestala pít. Nebyla to snadná bitva – a neskončila trvale, ta hrozba závislosti prý už navždy číhá v koutě jako stín. Ale Ann-Margret ji zvládla.
Roger Smith mezitím – i díky její péči – překonal nejhorší krizi a nemoc ustoupila do remise. Manželé získali ještě téměř čtyři desítky společných let.

v roce 1997
Další rána přišla 4. června 2017. Po padesáti letech manželství jí Roger – láska jejího života - skutečně odešel. Zemřel doma v Los Angeles. Bylo mu 84 let. Ann-Margret pak dlouhé měsíce každý den sedávala v prázdném obývacím pokoji a dívala se z verandy do korun stromů. Byla opět sama.
Zdroje:
- https://en.wikipedia.org/wiki/Ann-Margret
- https://www.biography.com/actors/ann-margret
- https://www.thelist.com/1322046/tragic-details-ann-margret/
- https://www.rogerebert.com/interviews/interview-with-ann-margret-1983
- https://www.cheatsheet.com/news/ann-margret-once-said-she-would-never-recover-from-elviss-death-because-he-was-her-soul-mate.html/
- https://www.cheatsheet.com/news/ann-margret-revealed-regrets-not-marrying-elvis-presley-wish-stay-together.html/
- https://www.remindmagazine.com/article/30714/ann-margret-shares-throwback-photo-of-late-husband-roger-smith/
- https://www.nytimes.com/1994/07/03/magazine/the-lives-they-lived-ann-margret.html
- https://people.com/celebrity/ann-margret-50-year-love-story-with-husband-roger-smith/
- https://zivotopis.osobnosti.cz/ann-margret.php
- https://kinobox.cz/osobnosti/17825-ann-margret
- https://www.csfd.cz/tvurce/5169-ann-margret/zajimavosti/