Článek
Je mi dvacet a musím přiznat, že něco je ve mně špatně. Dřív jsem si myslela, že mi stačí být potichu a držet si od ostatních odstup, ale postupem času jsem si uvědomila, že mám v sobě jakýsi temný ventil – a že mi přináší neobvyklé potěšení, když můžu lidem kolem sebe ublížit. Třeba jen drobně, krátce, ale i tak. Mám potřebu to dělat, jako kdyby to byla divná forma obrany nebo uspokojení. A přestalo mě to děsit až příliš snadno, což je na tom asi nejděsivější.
Prvně jsem si to uvědomila na střední, když mě parta spolužaček začala popichovat kvůli výsledkům v testech. Byly to takové malé urážky, které možná k teen době patří, jenže ve mně se kupila agrese. Jednoho dne jsem cíleně přistoupila k jedné z nich a silně ji štípla zezadu do paže, bez varování. Kupodivu jsem místo viny cítila zadostiučinění. Jako by to byl důkaz, že se mnou si nikdo nebude zahrávat. A příště už to šlo snáz – dělala jsem to opakovaně, až se mi začalo líbit vnímat, jak zareagují. Pro mě to bylo: „Ano, teď víš, že mě máš nechat na pokoji.“
Postupem času se tenhle zvyk uhnízdil hluboko ve mně. Když mě někdo ranil, vědomě nebo i nevědomě, hledala jsem způsob, jak mu oplatit. Ale ne pouhou nadávkou, spíš malou pomstou. Začalo to brnkáním prstu do žeber, což vypadá jako legrace, ale umím to udělat tak, že to fakt zabolí. Někdy jsem použila nehet, klíče, cokoliv. A z té bolesti jsem v duchu čerpala něco jako energii. Jako kdyby se roztáhla mezera v mém nitru a mohla jsem do ní nasypat tu cizí bolest, což mi dočasně ulevilo. Zní to hrozně a taky to hrozné je. Jenže… je to realita mého světa.
Zdaleka nejhorší je, že tento návyk nepoužívám jen proti těm, co mi někdy něco udělali. Občas, když mám fakt mizernou náladu, odnášejí to náhodní lidé kolem, kteří si to vůbec nezaslouží. Třeba se jen nevhodně tvářili nebo zvolili blbé slovo – a já cítím, jak ve mně najednou vybuchuje vztek smíchaný se slastí, s nutkáním stisknout, šťouchnout, sevřít prsty do masa. Kdyby šlo jen o slovní stěr, dalo by se to považovat za běžný konflikt, ale já vím, že jsem schopná jít do fyzického ubližování, byť třeba ne úplně nápadně. Jako kdybych byla posedlá touhou vidět pomačkaný výraz, slyšet vyjeknutí.
Tuším, že v tom je spousta nedořešené bolesti, která mě uvnitř dusí. Možná pochází z dětství, možná z pozdějších let. Měla jsem kolem sebe několik blízkých lidí, kteří mě zradili, a spousta drobných křivd se nashromáždila v jedné zlobné hromadě. Nestalo se nic extrémně traumatického, aspoň si to tak nevybavuju, jen vím, že se to postupně vrstvalo. A tak mi teď v hlavě straší, že nejsem schopná vyjádřit bolest slzami nebo křikem, raději ji rozpouštím v pomstě a manipulaci. Navíc to má nádech závislosti. Nemůžu prostě jen tak přestat a říct si: „Dost.“ Protože pak mnou projde prázdnota a můj vnitřní vztek volá po dalším zranění.
Co mě ale děsí nejvíc, je vědomí, že to dokážu hrát tak, aby mě málokdo prokoukl. Na povrchu působím jako tichá a trochu zvláštně uzavřená holka, co se drží v ústraní. Jen pár lidí kdysi prohlédlo, že umím být hodně zlý člověk, a radši odešli z mého okruhu. Občas si říkám: fajn, aspoň je klid. Ale pak zůstávám sama a uvědomuju si, že něco je vážně špatně. Protože mám jen hrstku lidí, které si šetřím a upřímně miluju, a vůči nim se neprojevuju agresivně. Vůči ostatním – je to, jako bych chtěla světu vrátit ránu, kterou mi kdysi dal.
Možná bych měla vyhledat pomoc, protože pociťuju, že tohle už není jen rozmar. Je to spíš sebedestrukce převlečená za aktivní ubližování druhým. Ano, stydím se. Taky vím, že kdyby se to dostalo příliš daleko, mohla bych skončit s trestním oznámením nebo něco takového. Zatím se tvářím, že o nic nejde. Ale uvnitř mě to doutná, protože vím, jaká jsem – a vím, že toužím přestat. Jen se bojím, že už je to příliš hluboko v mém nitru.
