Článek
Zina žije na kraji Olomouce v menším domku a před mnoha lety našla na ulici opuštěné štěně. „Pojmenovala jsem ho Hektor a od té doby jsme nerozluční,“ říká. Všechna ta léta byli parťáci: on vedle ní, když se rozváděla, když ztratila práci. Dnes je Hektor už starý a nemocný – má potíže s klouby a ledvinami, ztratil chuť k jídlu, často potřebuje pomoct i s krátkou procházkou. „Je to náročné, to nepopírám. Ale pořád mě ten jeho pohled zahřeje u srdce,“ vysvětluje.
Jenže soused Radek jí nedávno vpálil do obličeje, že je podle něj blázen, když se tak dře s těžce nemocným psem. „Za ty peníze, co měsíčně dáš za veterinu a léky, bys mohla jezdit na dovolené. A hlavně, proč se trápit? Je to jen pes, stejně mu už moc života nezbývá,“ konstatoval suše. Zina měla pocit, jako by jí někdo uštědřil ránu pěstí do žaludku. „Je to jen pes? Ne, je to člen rodiny,“ pomyslela si.
Radek prý neváhá argumentovat, že on by psa v tomhle stavu nechal raději uspat. Nechápe, proč někdo vydává tolik času a peněz na zvíře, místo aby si ulevil. Zina to poslouchá se sevřeným hrdlem: „Je to, jako kdybych slyšela: ,Když se to opotřebuje, vyhoď to.‘ Jenže Hektor není starý gauč, který se rozpadá, ale bytost, jež pro mě znamená víc než většina lidí,“ říká.
Přiznává, že péče o nemocného psa není jednoduchá. Musí mu kupovat speciální krmivo, které je dvakrát dražší než běžné, a skoro každý týden ho vozí k veterináři na kontroly. „Někteří kamarádi nevěřícně kroutí hlavou: ,Tolik peněz do psa? Proč?‘ Ale já jim vysvětluju, že mě Hektor držel nad vodou, když jsem měla deprese. Jak bych mohla teď nechat jeho samotného v tom, když ho bolí každý krok?“
Sousedovy řeči ji ale bolely nejvíc. „Naznačil mi, že žiju v nějaké iluzorní bublině. ,Život je krátký, užívej si, místo abys tahala nějaký chcípající chlupatý monstrum,‘“ Radek se prý vyjádřil. Zina je uvnitř plná vzteku i smutku. „Přitom Hektor se pořád raduje ze sluníčka, i když už pomalu kulhá. Když mi olízne ruku, vidím v tom vděk. Jak bych ho mohla hodit přes palubu?“
Někteří lidé jsou stejně necitliví jako Radek. Dokonce i jedna známá Ziny prohodila, že psa by měla „vyměnit“ za nové štěně, prý by to bylo jednodušší. „Jako by se dal Hektor nahradit nějakou náhradní hračkou z obchodu. Stačí, že neslouží, tak ho vyměnit? Připadá mi to zrůdné,“ říká pobouřeně. Je naopak rozhodnutá být s ním, dokud bude cítit, že ještě chce bojovat. „Dneska spousta lidí nasazuje roušky solidarity jen tam, kde je to nenutí k žádné nepohodě. U zvířat je to vidět nejvíc – dokud je roztomilé a zdravé, je to fajn. Jakmile zestárne, stává se nepotřebným odpadem,“ dodává sklesle.
Někdy si Zina připadá vyhořelá: „Ano, budím se i v noci, když Hektor potřebuje ven. Mám kvůli němu míň peněz na zábavu a cestování. Ale on mě naučil mít srdce na správném místě a být zodpovědná. Nakonec možná zachraňuje můj život víc, než já zachraňuju jeho,“ říká s úsměvem. Když pak slyší souseda, jak by psa klidně zlikvidoval, je jí z toho smutno.
Ale nechce se kvůli takovým řečem vzdát. Naopak – hodlá ukázat, že láska ke starému a nemocnému tvoru je možná tou největší zkouškou. „Ať si klidně soused říká, že jsem blázen. Lepší blázen s oddaným psem než cynik se srdcem z kamene,“ uzavírá s jistým odhodláním.
