Článek
Pracovala jsem v marketingové společnosti na okraji Pardubic. Dvacet let plných projektů, nečekaných přesčasů a odložených osobních plánů. Byla jsem zvyklá na stres, na stovky mailů denně, na klienty volající i v noci. Ale pořád jsem to brala jako svou misi, vkládala do té práce srdce. Všechno se zdálo stabilní a smysluplné – až do chvíle, kdy firma přitáhla mladého ředitele, sotva přes třicet, s diplomy z velké zahraniční školy. Prý „nový vítr do plachet“. Pro někoho byl spasitel, pro mě se brzy proměnil v kata.
Poprvé jsem začala mít tušení, když propustil tři kolegy kolem padesátky. „Chci zefektivnit tým, omladit ho a dát šanci růstovým nápadům,“ řekl na poradě a tvářil se, jako by to byla zcela normální reorganizace. Když se o tom zmínil, proběhl mi mráz po zádech, protože jsem viděla, jak ti starší odcházeli doslova se slzami v očích. Předávali své roky pečlivé práce nováčkům s poloviční praxí, ale velkým zápalem. Konec konců, co si budeme říkat – někdy je nadšení cenné. Jenže co letité zkušenosti, které se nedají nasát přes noc?
Pár týdnů jsem se upnula k naději, že díky dlouholetým kontaktům a mnoha úspěšným projektům budu pro nového šéfa nepostradatelná. Ale něco mi říkalo, že jsem jen další položka v jeho tabulce. Jednou mě na chodbě zaslechl, jak se snažím poradit juniorovi a nastínila jsem mu starší, ale v minulosti osvědčený postup. Nový ředitel přerušil rozhovor a pronesl: „Tahle strategie je trochu mimo, nemyslíte? Potřebujeme moderní přístupy, nedržet se starých postupů.“ Pohlédl na mě způsobem, který mi řekl, že se mě rozhodně nebude prosit o radu.
Na poradě o klíčovém klientovi jsem prezentovala koncept založený na detailní znalosti, co náš zákazník chce. Připravila jsem ho opravdu pečlivě. „Hezké, ale trochu těžkopádné. Myslím, že to nepotřebujeme komplikovat,“ reagoval s nuceným úsměvem. Otočil se ke svému oblíbenému mladíkovi, který s firmou neměl skoro žádné zkušenosti, ale hýřil sebevědomím, a nechal ho vykládat vizi „všechno inovativní, hlavně bleskově a efektně“. Ani nevím, co kluk navrhoval, já jen seděla a cítila, jak roky mojí praxe najednou nebyly nic. „Nejste ochotná riskovat,“ naznačil mi šéf při odchodu, jako bych byla jen zbabělá, protože zvažuju potenciální následky.
O týden později si mě zavolal do kanceláře. „Jana, nemám pro vás dobré zprávy,“ řekl. Upřímně, už jsem to tušila. Dostal pokyn, aby očistil oddělení od „přebytečných kapacit“. V mém případě to znamenalo, že mi nabídl takzvanou dohodu o ukončení pracovního poměru, s relativně slušným odstupným. Prý to pro mě bude lepší. Když jsem se pokusila argumentovat léty, která jsem pro firmu žila, pokrčil rameny: „Poděkování máte v tom odstupném. Nemůžeme vám garantovat pozici, která by odpovídala novým vizím.“
Odcházela jsem jako omámená. Během chvilky jsem se stala nepotřebnou. Vzpomněla jsem si, jak mě starší kolegové v minulosti varovali: „V dnešní době mají lidi se zkušenostmi datum spotřeby.“ Tenkrát jsem tomu nevěřila. Viděla jsem sama sebe jako cenný článek týmu, který díky svému přehledu vždy přináší stabilitu. Jenže nová éra chce jediné: rychlost, efekty a bezhlavé nápady. A starší generace? Ta prý často bere ohled na realitu, což je najednou na škodu.
Mluvila jsem potom se známými z jiných firem. A příběh se opakoval. Kolega s IT praxí dvacet let nahrazen někým, kdo se chlubil výhrou v hackathonu, i když neměl reálnou praxi sys admina. Kamarádka, která celé roky vedla účetnictví několika poboček, neprošla reorganizací, protože „její styl práce je příliš zkostnatělý“ – přitom stačilo naučit se nový software. A žena, co patnáct let vedla úspěšné projekty, byla nahrazena absolventem, který ovládal tři cizí jazyky, ale jen minimální znalost práce s lidmi.
Všechny nás pojil stejný pocit: „Co se stalo, že najednou nemáme hodnotu? Snad roky poctivého nasazení a výsledků něco znamenají?“ Jenže v očích mladých šéfů jsme byli překážkou. Jako bychom brzdili to jejich cool tempo, ve kterém se mění strategie ze dne na den. Životní zkušenost je v jejich očích spíš pomalost a přílišná opatrnost. A pokud jsme starší, tak asi neumíme rychle klikat v nových aplikacích, anebo prý nemáme zápal pro noční brainstormingy.
Hodně mě zasáhlo, když jsem navštívila bývalou kolegyni Katku, která mě vystřídala. „Mrzí mě to, ale boss řekl, že pro starší ročníky tu není budoucnost. Máme se orientovat hlavně na lidi do pětatřiceti. Ti prý rychleji chápou digitální trendy.“ Katka to pronesla s provinilým úsměvem. Nedivím se jí. Je ráda, že dostala šanci. Přesto v jejích očích vidím, že chápe absurdnost celé situace: Není tu žádná plošná neschopnost starších adaptovat se, jenom předsudek.
Teď sedím doma, listuju inzeráty a vidím pořád to samé: „Mladý kolektiv, dynamické prostředí, hledáme flexibilního kandidáta s inovativním přístupem.“ Čtu mezi řádky: „Pade? Sorry, to je moc.“ Jako kdyby na světě existoval jediný správný věk. Ale co s tou hromadou zkušeností, kontakty, schopností reagovat na krize, naučenou trpělivostí? Copak je nepotřebuje nikdo?
Někteří přátelé mi říkají, ať začnu podnikat, zúročím svou praxi. Jenže já jsem roky pracovala v týmech a měla ráda kolektiv. „Už se těšíme na vaše cv, jen to zkoušejte, určitě to jednou vyjde,“ povzbuzují mě. Zároveň v nich vidím i obavu: Co když dopadnou podobně, až jim přibude pár let? Copak to tady skončí věčným koloběhem mladých, kteří přicházejí, a starších, co jsou vyhozeni dřív, než stihnou cokoliv vymyslet do hloubky?
Říkám si, že ten mladý ředitel z mé bývalé firmy jednou taky překročí čtyřicítku. Třeba ho nahradí ještě dravější dvacátník. A on potom bude sedět a koukat, jak ho šmahem označili za „zpátečnického“ a zbytečného. Možná pak pochopí, jaké to je, když člověk investuje energii a léta do práce, a nakonec ho odstaví kvůli nějaké hypotetické vizi o mladých a čerstvých nápadech. „Mládí je fajn, ale nezůstane napořád,“ myslím si hořce. A vím, že i ti, kdo mě vystrnadili, se jednou ocitnou na mém místě.
Zbývá mi naděje, že najdu firmu, která si uvědomuje, že kloubit mladé nápady s letitým know-how je nejsilnější kombinace. Snad se dočkám chvíle, kdy mi personalista na pohovoru neřekne: „Hm, vy byste si mohla nerozumět s naším mladým týmem.“ Co je to za představu, že starší lidé neumí vyjít s mladými? Vždyť většinu z nás baví sdílet zkušenosti, a pokud nás nikdo neshazuje, rádi se učíme novinkám. Problém je, že mnozí tohle ani nezkusí zjistit. Zařadí nás do škatulky a je hotovo.
A tak zkouším inzeráty, obcházím pohovory, občas potkám vstřícné manažery, kteří chápou, že zralý člověk nemusí být dinosaurus. Často to zatím nevychází, ale nechci se vzdát. Protože vím, že mám co nabídnout, a nehodlám se smířit s tím, že jedna generace má navždycky vyhrát nad druhou. Budoucnost by měla patřit všem, i těm, co už nejsou v kategorii do pětatřiceti.
