Článek
Přiznávám se: jsem závislá na aplikaci Temu. Nechci říkat, že je to nejhorší věc na světě, ale v mém životě se proměnila v posedlost, kterou vážně nemůžu setřást. Všechno to začalo úplně nevinně – zaregistrovala jsem se, abych využila pár slev a koupila něco hezkého na sebe. Jenže od té doby uběhla nějaká doba a já stále nemohu vytáhnout paty z této digitální nákupní džungle.
A co je na tom tak drsné? Můj účet v bance by vám to popsal nejlíp: většina mé výplaty putuje právě na Temu. A to i po zaplacení jídla a nájmu – zbytek mizí v nekonečném katalogu oblečení, blbinek, hraček nebo elektronických serepetiček, které bych reálně nepotřebovala. A jakmile se někdo zmínil o tom, že se snad aplikace má zakázat, dostala jsem v hrudi skoro infarkt. Fakt jsem se rozbrečela. Zní to jako vtip, ale pro mě to byla reálná hrůza. Jako byste mi chtěli vzít kyslík.
Každý den se budím a ještě než zamířím do koupelny, kouknu se na nejnovější akce, bleskové slevy, novinky. Často si říkám, že jsem se jen přišla „podívat“, ale končím se dvěma plnými košíky věcí, o kterých jsem ráno netušila, že je vůbec existují. Vím, že kvalita občas pokulhává, že je tam dost pochybných výrobků, ale nemůžu si pomoct. Líhne se to ve mně jako takové vzrušení: „Co kdyby mi náhodou něco uniklo?“ Prostě cvak – a objednáno.
A to ještě nemluvím o těch zatracených hrách uvnitř aplikace. Ty farmy, akvária a bůhvíco ještě. Vím, že jsou to „vtahovačky“, které slouží k tomu, abych z aplikace neodcházela. A ono to funguje. Jsem schopná prosedět hodinu nad virtuálními rybkami, jen aby mi naskočily nějaké body nebo kupón. Jakmile se pak ozve realita s myšlenkou „No tak, máš přece práci, úkoly, venku svítí sluníčko, žiješ v reálném světě…“, já se cítím vytržená z pohádky a spěchám se do ní zase vrátit.
Zkoušela jsem radikální kroky – smazat tu aplikaci. Jenže sotva jsem to jednou udělala, hned jsem se cítila prázdná, neklidná, skoro fyzicky rozbolavělá. Vydrželo mi to stěží půl dne, pak jsem si ji znovu nainstalovala. Je to, jako by mi někdo vypnul internet nebo mi ukradl peněženku. Možná i hůř. Přitom chápu, že tohle není úplně normální. Lidé mají koníčky, cestují, tvoří něco nového, a já jen lovím slevy na trička a hromadím věci, které mi pak leží nevybalené ve skříni.
Neumím se zbavit pocitu, že potřebuji Temu ke svému každodennímu fungování. Je to droga, která mě „odměňuje“ rychlým uspokojením a falešným pocitem, že něčeho dosáhnu. Když se mě kamarádka zeptala, co z toho mám, jen jsem rozpačitě pokrčila rameny. Asi nic moc, kromě chvilkového vzrušení.
Co s tím? Netuším. Mám strach, že se takhle zacyklím navždy, a přitom cítím, že mě to brzdí a drtí mou peněženku. Stačí však, aby přišla nová notifikace typu „84% sleva končí za 15 minut“ a já kapituluju. Mám chuť se sama ze sebe smát, ale realita je spíš k pláči.
Možná časem najdu cestu, jak se odpoutat. Ale teď si nedovedu představit ráno, večer ani polední pauzu bez otevření Temu. Pro někoho směšné, pro mě zatraceně „skutečný“ problém. Zbývá mi doufat, že jednou tenhle „temu fetiš“ překonám – že se z toho dokážu vymanit, abych si zas užívala obyčejný život mimo barevné nákupní ikony.
