Článek
Náhle se Nietzsche s výkřikem vrhá vpřed. Objímá zvíře kolem krku, jako by ho chtěl ochránit, a vzápětí se sám kácí k zemi. Přihlížející zůstávají v šoku – netuší, že právě byli svědky symbolického pádu geniálního muže do propasti šílenství. Nietzscheho mysl se v této chvíli nadobro zlomila a začíná poslední dějství jeho tragického životního příběhu.
Tento dramatický kolaps nepřišel z ničehonic. Nietzsche byl tehdy ve zvláštním rozpoložení – v jedné ruce držel pochodeň génia, v druhé tikající bombu vlastní křehké psychiky. Psal se konec roku 1888 a čtyřiačtyřicetiletý Nietzsche prožíval tvůrčí euforii.
V milovaném italském Turíně během několika měsíců doslova chrlil jedno mistrovské dílo za druhým: dokončil spisy Soumrak idolů, Ecce Homo či pamflet Nietzsche contra Wagner. Každý den jej zastihoval v nezvykle povznesené náladě. V dopisech přátelům nadšeně líčil, jak nádherný je toho roku podzim – „je to, jako by celé nebe zářilo, žiji v nekonečném Claudovi Lorrainovi,“ jásal nad barvami turínských alejí. Cítil se silný, nezranitelný a vyvolený.
Paradoxně právě v této době začalo Nietzscheho jméno poprvé pronikat do širšího povědomí. Až dosud zůstával osamělým myslitelem na okraji akademické scény – jeho knihy byly považovány za nesrozumitelné či pobuřující a širší publikem je prakticky neznalo. Koncem roku 1888 se ale blýskalo na lepší časy. V Kodani vystoupil uznávaný kritik Georg Brandes s veřejnou přednáškou o Nietzscheho „aristokratickém radikalismu“, která vzbudila senzaci.
Také švýcarský novinář a kritik Franz Widmann vydal první pochvalnou recenzi Nietzscheho díla. Po letech ignorace a posměšků to byl pro samotářského filosofa příslib vytouženého uznání. Nietzsche sám tušil, že jeho „velká doba“ možná právě přichází – v dopisech prorocky naznačoval, že se jeho myšlenkami jednou bude zabývat celý svět. Netušil ale, jak krutou daň si vybere jeho vlastní přepracovaná mysl dříve, než se slávy dočká.
Kolaps v Turíně
Na začátku ledna 1889 se Nietzscheho euforie náhle převrhla v noční můru. Osudná událost na turínském náměstí – scéna s týraným koněm – se stala předělem, za nímž čekalo pouze šílenství. Co přesně se onoho 3. ledna 1889 stalo, se dodnes s jistotou neví.
Legendární historka hovoří právě o koni bičovaném kočím a Nietzschem, který se zvířete instinktivně zastal, načež ztratil vědomí. Jisté je, že Nietzsche způsobil na ulici výtržnost a musela zasáhnout policie. Jeho domácí, jistý pan Fino, pomohl zmateného filosofa odvést zpět do podnájmu. Tím ale drama neskončilo – právě naopak, teprve teď se rozhořelo naplno.
Za dveřmi svého pokoje Nietzsche propadl nekontrolovanému šílenství. Zevnitř se ozýval divoký křik a šílený smích. Nájemníci slyšeli, jak filozof celé hodiny buší do kláves piana – až démonicky přehrává Wagnerovy dusivé hudební pasáže, které jako by podkreslovaly jeho zmučenou duši.
Do toho Nietzsche blábolí nesrozumitelná hesla, deklamuje úryvky svých textů a volá podivné rozkazy, jako by stál v čele neviditelné armády. Nikdo se ho neodvažuje vyrušit – Turínem se šíří zvěsti, že slavný cizinec zešílel. V několika málo dnech se z brilantního myslitele stal křičící stín člověka zmítaný vlastními děsy.
Šílené dopisy: Dionýsos a Ukřižovaný
Uprostřed této zuřivé vřavy se Nietzsche zmocňuje pera a papíru. Ve svém pomatení začíná rozesílat bizarní dopisy na všechny strany – známým osobnostem i starým přátelům. Tyto listy, kterým se později začne říkat Wahnbriefe („listy šílenství“), jsou plné megalomanských prohlášení, mystických vizí a znepokojivých výroků.
„Bůh je na zemi. Nevidíš, jak se nebesa radují?“ píše Nietzsche vznešeně aristokratce Metě von Salis, aby vzápětí triumfálně oznámil: „Právě jsem zaujal své království… Papeže jsem uvrhl do vězení a nechávám zastřelit císaře Viléma, Bismarcka a všechny antisemitisty.“ Tento fantastický manifest zakončuje podpisem „Ukřižovaný“, jako by v něm sám sebe ztotožňoval s trpícím Kristem.
Jiný dopis adresuje Nietzsche své dávné múze, vdově po Richardu Wagnerovi Cosimě. Oslovuje ji něžně „Ariadno“ a vyznává jí lásku: „Miluji Tě, Ariadno,“ stojí v řádcích, načež se pisatel podepisuje jako „Dionýsos“– řecký bůh vína a extáze, Nietzschem obdivovaný symbol životní síly.
Obsah těchto dopisů je natolik výstřední, že příjemce zanechává v děsu i údivu. Přítel a kolega Jacob Burckhardt, kterému také jeden z pomatených vzkazů dorazil, nevěří vlastním očím – Nietzsche mu píše, že nechal vsadit do okovů velekněze Kaifáše a že „byl vloni velmi dlouze německými lékaři ukřižován“.
Burckhardt konečně chápe vážnost situace a ukazuje dopis dalšímu Nietzscheho blízkému, teologu Franzi Overbeckovi. Není pochyb: jejich drahý přítel zešílel a potřebuje okamžitou pomoc. Overbeck neváhá ani minutu – 7. ledna 1889 sedá na vlak do Itálie, odhodlaný vytrhnout Nietzscheho z pekla, v němž uvízl.
Když Overbeck dorazí do Turína, naskytne se mu srdcervoucí pohled. Jeho někdejší kolega, kdysi tak bystrý a hrdý, teď sedí zhroucený na pohovce, vyděšeně zírá do prázdna a cosi si pro sebe mumlá. Celý se třese a přitahuje si ke tváři jakýsi rukopis – jsou to výtisky jeho posledního spisu, které tiskárna právě doručila, a Nietzsche je křečovitě svírá, jako by to byl poklad.
Když v němém úžasu Overbeck vstoupí do dveří, Nietzsche najednou vymrští paže a radostně přítele obejme, aby vzápětí opět upadl do svého blouznivého transu. Hovoří zmateně o sobě jako o novém Dionýsovi seslaném na zem spasit lidstvo, střídavě pláče a směje se. Overbeckovi je jasné, že přítele čeká doživotní internace – genius dohořel a zůstal jen šílenec.
Jedenáct let temnoty
Díky Overbeckovi se podařilo nešťastného filosofa dostat zpátky do rodného Německa. Po strastiplné cestě vlakem, během níž bylo nutné zmateného Nietzscheho všemožně uklidňovat, dorazili 10. ledna 1889 do Basileje. Zde byl Nietzsche svěřen do péče specialisty na psychiatrické poruchy, doktora Otto Binswangera. Lékaři u něj diagnostikovali těžkou formu nervového zhroucení – tehdejší terminologií šlo o progresivní paralýzu, pravděpodobně způsobenou třetím stádiem syfilidy.
V 19. století takový verdikt zněl jako rozsudek: nevyléčitelná duševní choroba postupně ničící mozek. Nietzsche tedy zůstal za zdmi sanatoria, kam za ním záhy přijela jeho zdrcená matka Franziska. Vidět syna, kdysi tak plného duchovní energie, nyní sedět otupěle s prázdným pohledem, pro ni bylo mimořádně bolestné.
Po několika měsících lékařské péče se podařilo Nietzscheho stabilizovat natolik, že si jej matka mohla vzít domů. V květnu 1890 odvezla Franziska svého syna do rodinného domu v Naumburgu. Z venku se mohlo zdát, že je o Nietzscheho dobře postaráno – měl klid, svůj pokoj, procházky v zahradě. Uvnitř však panovalo nekonečné ticho duševní prázdnoty.
Někdejší bouřlivý duch teď trávil dny převážně civěním do neznáma. Občas mechanicky přehrával pár tónů na klavíru nebo zamumlal úryvek latinského verše ze školních let, ale jinak zůstával uzavřen v neproniknutelném světě. Jeho milovaná sestra Elisabeth se zatím vrátila ze zahraničí a rozhodla se bratra „chránit“ – a také spravovat jeho literární odkaz.
Roku 1897, když zemřela jejich matka, si Elisabeth odvezla nemocného filosofa k sobě do Výmaru, do vily s příznačným jménem Silberblick (Stříbrný pohled). Tam Nietzsche prožil zbytek života jako živoucí troska – nekomunikující, většinu času sedící nebo ležící v apatickém polovědomí.
Některé dochované fotografie z té doby mluví za vše: na snímku z roku 1899 vidíme Nietzscheho s prázdným výrazem v očích, zarostlého a nehybného, zatímco vedle něj sedí jeho sestra a opatrně mu podpírá bezvládnou ruku. Kdysi vzpurný génius se proměnil v bezmocné dítě v náruči opatrovníků.
Za okny světa mezitím jeho sláva skutečně začala růst – Nietzscheho knihy se konečně dočkaly zájmu a uznání, o jakých snil. On sám však o tom nevěděl vůbec nic. K filosofovi do vily přicházeli první obdivovatelé a zvědaví intelektuálové, které Elisabeth ochotně vítala, ale Nietzsche zůstával duchem nepřítomen, ponořený ve vlastní noci.
V posledních letech ho navíc zradilo i tělo: série mrtvic ho částečně ochromila, ztratil schopnost chodit a mluvit. Dne 25. srpna 1900 pak Friedrich Nietzsche ve věku pouhých 55 let zemřel – podlehl zápalu plic poté, co další mozková mrtvice uhasila i poslední zbytky života v jeho chatrné schránce.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Nietzsche
https://medium.com/@T.C.Williams/the-last-years-of-friedrich-nietzsche-the-horse-incident-and-its-aftermath-97c9559fdcf
https://www.bubinekrevolveru.cz/euforie-silenstvi-v-turine-posledni-dny-nietzschovy
https://iep.utm.edu/nietzsch/
https://philosophynow.org/issues/86/Nietzsche_Love_Guilt_and_Redemption
