Článek
Tohle zdrcující poznání mě donutilo se zamyslet, co když mě podobná situace znovu potká. Přestože manžel se po několika měsících vrátil, začala jsem v tichosti dávat peníze stranou. Nejprve to byly drobné bankovky schované v krabici na dně šuplíku, pak jsem si zřídila samostatný účet, o kterém Jirka nemá tušení.
Teď už zase fungujeme jako manželé, alespoň navenek. Platíme účty společně, Jirka posílá peníze i na synovy kroužky. Jenže ve mně zůstalo to skryté zklamání a zbytek strachu, aby mě už nikdy takhle nenechal na holičkách. Náš rozpočet předtím fungoval jednoduše: já jsem zpracovávala rodinné finance, ale v podstatě šlo o jeden hlavní účet, Jirkovy peníze a moje výplata dohromady. Kdykoli někdo z nás něco chtěl, stačilo se podívat na zůstatek. Jenže v okamžiku, kdy se rozhodl trávit čas s jinou ženou, neřešil, jestli nám doma zůstanou peníze na nájem nebo na jídlo.
Trávím dlouhé večery přemýšlením, zda se mám cítit provinile, že mám ten tajný fond. „Nejsem k němu otevřená, co když bych to měla přestat dělat?“ honí se mi hlavou. Ale pak si vzpomenu, jaké to bylo, když jsem zůstala s klukem v malém pronajatém bytě, jen s několika stovkami v peněžence. Jirka tenkrát odešel, a mně trvalo týdny, než jsem si zařídila pomoc u kamarádky. Kdybych už tenkrát měla něco naspořeno, možná bych nestrávila tolik probdělých nocí hrůzou.
„Vždyť nejde o žádné miliony, jen o malou pojistku,“ říkám si. Ani nemám v plánu s těmi penězi utéct nebo je utrácet za hlouposti. Jen mám jistotu, že kdyby se situace někdy zase vyhrotila, nebudu úplně bez koruny. Každý měsíc si tedy odložím menší částku. Jirka o tom neví a popravdě se na to ani neptá. Vyhovuje mu, že jsem se k němu vrátila, řešíme spolu účty, domácnost a synovy potřeby. Vlastně se tváří, že celá jeho aférka byla jen pouhá epizoda, kterou mám nejspíš vymazat z paměti.
Občas zvažuju, jestli se někomu svěřit. Mám kamarádku, která řešila podobnou věc, její muž se taky opakovaně zachoval nezodpovědně. Svěřila se mi, že i ona si potají ukládá, kdyby náhodou. Představa, že se tohle ve vztazích děje, je taková rozpačitá – vždycky jsem věřila v upřímnost a sdílené konto. Jenže jakmile se jednou spálíte, už tu důvěru nenaberete tak snadno.
Zlobí mě, že to musím tajit. Zároveň si připadám klidnější, když vím, že mám úspory a nejsem tak závislá na manželových rozhodnutích. „Jednou se to možná provalí,“ napadne mě. Nedokážu odhadnout, jak by Jirka reagoval. Možná by se cítil podvedený, možná by mu to bylo jedno, anebo by se urazil, že mu nevěřím. Ale i tak si říkám, že jde o mou bezpečnost a zdravý rozum – nechci zůstat v situaci, kdy je všechno na jeho vůli.
Nakonec jsem se rozhodla pokračovat. Nemám tím pocit, že bych manžela vysloveně okrádala, peníze si vydělávám sama, jen je neutratím na společném účtu, ale přesunu je bokem, byť v menších částkách. Je to můj soukromý polštář, na kterém si můžu odpočinout, když se život znovu vychýlí z rovnováhy.
