Článek
Byl pozdní večer, poslední jízda. Autobus byl skoro prázdný, jen pár unavených tváří se odráželo v tmavých oknech. Každou z nich jsem znal, i když ne jménem. Paní s nákupní taškou, co jezdí z odpolední. Student s velkými sluchátky. Mladý pár, co se drží za ruce. Byli součástí mé každodenní, neměnné kulisy.
Když na konečné ve Svinově všichni vystoupili, zůstal jsem sedět. Čtyřicet osm let. Hypotéka skoro splacená, děti dospělé, život nalinkovaný stejně přesně jako trasa mého autobusu. Cítil jsem se starý a unavený. Ne fyzicky, ale uvnitř. Byla to únava z opakování, z vědomí, že zítra to bude úplně stejné. A pozítří taky.
Podle předpisů mám po každé jízdě projít vozem. Kontrola, jestli někdo něco nezapomněl. Vstal jsem a pomalu kráčel uličkou. A pak jsem ho uviděl. Na jedné ze zadních sedaček ležel plátěný batoh. Nebyl nový. Byl ošoupaný, vybledlý od slunce, s několika záplatami. Tohle nebyla taška na notebook do kanceláře. Tohle byl batoh, který něco zažil.
Postup byl jasný: odnést do kabiny, zapsat a ráno odevzdat ve ztrátách a nálezech. Ale něco mě zastavilo. Zvědavost. Vzal jsem ho a vrátil se na místo řidiče. Chvíli jsem na něj jen koukal. Pak jsem ho otevřel.
Čekal jsem peněženku, mobil, klíče. Nic takového. V batohu byly jen dva tlusté, rukou popsané sešity, svazek zmačkaných map a malá krabička s kamínky z různých koutů světa. Žádné jméno, žádný kontakt.
Otevřel jsem první sešit. Byl to cestovní deník. Psaný stroze, věcně, bez zbytečných kudrlinek. Žádné básnické popisy, jen fakta a postřehy.
„Den 14, Vietnam, delta Mekongu. Rýžová pole. Vlhkost stoprocentní. Večer nejlepší polévka pho v životě, v pouličním bistru za dolar. Místní se smáli mému pokusu jíst hůlkami.“
Listoval jsem dál. Peru. Nový Zéland. Indie. Byly tam popisy treků v horách, dlouhých cest autobusem, setkání s lidmi. Autor si nezapisoval jen ty hezké věci. Psal i o únavě, o samotě, o dnech, kdy se nic nedařilo. O tom, jak mu v Barmě ukradli boty. O tom, jak se ztratil v ulicích Marrákeše.
Četl jsem a v hrudi se mi rozléval zvláštní pocit. Byla to závist. Čistá, neředěná závist. Ten neznámý člověk žil život, o kterém já jsem jen četl v časopisech. Život bez jízdních řádů a povinných přestávek. Já jsem měl svůj přesně daný okruh Svinov–Poruba. On měl celý svět.
Listoval jsem dál a dál, úplně pohlcený těmi příběhy. A jak jsem četl, závist se začala pomalu měnit. Už to nebyl jen obdiv k exotickým místům. Začal jsem v těch zápiscích vidět něco jiného. Viděl jsem odvahu. Ne odvahu zdolat osmitisícovku, ale tu malou, každodenní odvahu. Odvahu vyjít ven ze své komfortní zóny, mluvit s cizími lidmi, jíst neznámá jídla, spát na neznámých místech.
A došlo mi to. Ten člověk nebyl žádný superhrdina. Byl to jen normální člověk, který se rozhodl, že nebude jen sedět a snít. Rozhodl se jít. A jeho dobrodružství nespočívalo v tom, že byl v Peru. Spočivalo v tom, že byl otevřený tomu, co mu den přinese. I když to byla jen únava nebo špatné jídlo.
Pochopil jsem, že jsem celou dobu záviděl špatné věci. Nechtěl jsem být v Bolívii. Chtěl jsem mít ten jeho pohled na svět. Tu jeho schopnost vidět dobrodružství i v nepohodlí.
Druhý den ráno, když jsem vyjel na svou první jízdu, bylo všechno stejné. Stejná trasa, stejné zastávky. Ale já jsem byl jiný. Díval jsem se z okna a poprvé po letech jsem si všímal věcí. Zaujala mě stará oprýskaná fasáda domu u zastávky Nová Ves, vodárna. Přemýšlel jsem, jaký má asi příběh. Usmál jsem se na tu paní s nákupní taškou. A ona se usmála zpátky.
Ten batoh jsem odevzdal do ztrát a nálezů. Doufám, že se ke svému majiteli vrátil. Nikdy se nedozvím, kdo to byl, ale ten neznámý mi něco dal. Nakazil mě dobrodružstvím.
A víte co? Nemusíte přeletět půlku světa, abyste ho zažili. Někdy to největší dobrodružství spočívá v tom, že se začnete doopravdy dívat kolem sebe.
