Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že jedna jediná noc otřese mým vnímáním blízkých lidí. Loni v létě jsem šla k přítelkyni na skleničku. Měla jsem za to, že budeme jen samy dvě, klasický pokec, trocha červeného vína, smích a vzájemné sdílení novinek. Jenže po pár hodinách se objevil její přítel – a večer se překlopil do temného prožitku.
Nejdřív to byla docela nevinná situace: on se posadil, otevřel pivo a zpočátku jsme si všichni povídali o všem možném. Chtěla jsem zapůsobit v dobrém, tak jsem si nalévala další a další sklenku, přestože zrovna nemám extra silnou toleranci alkoholu. Díky tomu se stalo, že už po hodině jsem cítila, jak se mi mlží hlava. To by ještě nebyl takový problém, kdybych se cítila bezpečně. Jenže já brzy začala vnímat, že mě přítel mé kamarádky okukuje divně a snaží se mě dotýkat způsobem, který mi rozhodně nebyl příjemný.
V půlce večera mě popadl zvláštní mráz. Viděla jsem, jak se jeho ruka sunula až k mým nohám, jak se posouval těsně vedle mě na gauči. Nervózně jsem se ohradila, řekla mu, ať toho nechá. Ale pokračoval a doteky byly čím dál dotěrnější, když jsem se snažila uhýbat. Rozklepala jsem se hrůzou a volala jsem kamarádce pohledem o pomoc. Jenže ona? Seděla mlčky a nedělala nic, snad jen koukala do prázdna nebo na mobil. Možná to zní šíleně, ale připadala jsem si naprosto zrazená – člověk, který by mě měl bránit, se tvářil, že tam vůbec není.
Měla jsem v sobě tolik vína, že se mi začal motat žaludek, a bohužel to vyústilo v panickou ataku. Vím, že jsem zhruba v té chvíli omdlela, nebo se mi spíš „zatmělo“. Ráno jsem se probudila s příšerným třesem a hlavou jako střep, netušíc, co vše se stalo, když jsem byla mimo. Mám tísnivé tušení, že se stalo něco, na co nechci ani pomyslet, ale detailně si to nevybavuji.
Tehdy jsem se sebrala a okamžitě odešla z bytu. Kamarádka se mi jen laškovně zeptala, jestli jsem v pohodě. Nezmínila ani slovo o tom, co se v noci odehrálo, a já byla tak vyjukaná, že jsem neměla sílu reagovat. Několik měsíců jsem se pokoušela tu noc vytěsnit. Říkala jsem si: „Stalo se, přežila jsem, tečka.“ Ale teď – s odstupem roku – se mi ty vzpomínky začaly vracet. I drobné střípky, které možná zapadly někde hluboko v podvědomí.
Cítím strašnou hořkost vůči té kamarádce, což mě mrzí, protože jsem si myslela, že je to člověk, na kterého se můžu spolehnout. Nedokážu zpracovat, proč jen seděla a bez řečí dovolila, aby mě takhle někdo ohrožoval. A co se stalo potom, když jsem byla v bezvědomí? Byla jsem jen hříčkou v rukou jejího přítele? Ty otázky mi nedají spát a do hlavy mi vrážejí obrazy, které mě dost trýzní.
Nejradši bych to s ní vyřešila a zeptala se na pravdu, jenže se bojím, že mě obviní z přehánění nebo úplně popře, co se stalo. A tak mlčím a tápu. Snažím se najít pomoc, alespoň psychologicky, abych pochopila, že to nebyla moje vina. Jenže je těžké osvobodit se od myšlenky, že kdybych nepila, kdybych radši odešla dřív, nic takového se nemuselo stát.
Připadám si teď trošku jako zraněná zvířata, co si lížou rány a nevědí, kudy se dát dál. Možná je to celé i varovný příběh, že někdy lidé, které považujeme za přátele, mohou zůstat ledově lhostejní ve chvíli, kdy je nejvíc potřebujeme. A to bolí snad ještě víc než samotný útok.
Vím, že bych měla k sobě být laskavá a uvědomit si, že to byla traumatická situace, z níž se nevzpamatuju ze dne na den. Aspoň se snažím brát malé krůčky: obklopuji se jinými kamarády, kteří mě neopustí. A snad jednou budu mít sílu obrátit se k té „kamarádce z noční můry“ a jasně jí říct, co mi způsobila. Do té doby se pokusím odpustit sobě sama, že jsem tohle dopustila, a najít aspoň špetku klidu ve vzpomínkách na to, jak dřív byl náš vztah docela hezký. Ale věřím, že nové hranice a opatrnost jsou teď nezbytné.
