Článek
Dorazila jsem do malé masny na okraji města, kde se prý prodává ta nejlepší šunka široko daleko. Po ránu jsem si řekla, že ještě koupím i krůtí prsa, abych udělala doma k obědu řízky. Otevřu dveře prodejny, za pultem stojí nevrlý chlap s jmenovkou Olda na zástěře a očima si mě měří, jako bych tam neměla co dělat.
„Dobrý den, ráda bych prosila 20 deka té vaší domácí šunky,“ povídám zdvořile. On po mně vrhne pohled, který by dokázal rozpustit i led, a bez slova se otočí k pultu. Cítím z něj jasnou nechuť, jako kdyby zákazníci byli pro něj jenom nutná otrava. Dělám, že to ignoruju. Připisovala jsem to jeho možná těžké nátuře nebo špatnému spánku.
Jenže když balí tu šunku a já si vzpomenu, že chci ještě krůtí maso na řízky, ozve se mi v hlavě varovný hlas, jestli mě náhodou nevystaví dalšímu nepříjemnému výstupu. „Můžu vás ještě poprosit o krůtí prsa?“ vyslovím opatrně. Olda se otočí, protočí oči, až to skoro vypadá komicky, a vyštěkne: „To jste mohla říct hned, ne?“
Nevěřím vlastním uším. Stojím tam v obyčejném obchůdku s masem a mám pocit, že otravuju člověka, který by měl být rád, že mu udělám tržbu. V tu chvíli mi dojde trpělivost.
„Podívejte,“ říkám klidně, ale důrazně. „Já jsem zákazník, vy tu máte prodávat. Pokud vás tohle nebaví, nikdo vás tu nedrží. Ale dokud tady jste, prosím respektujte, že já tu utrácím peníze. Ať už kupuju šunku, krůtí řízky, nebo klidně obojí, vaše práce je o slušnosti k zákazníkovi.“
V masně se doslova setmělo napětím. Zbylí zákazníci – dva pánové a starší paní – ztichli. Olda napřímil ramena, tvářil se, že by mi rád něco odsekl, ale nakonec se ovládl. Mlčky nachystal krůtí prsa, hodil je na váhu a bez jediného slova mi je podal. Vzala jsem balíčky, zaplatila a zlehka se usmála, i když jsem uvnitř cítila vztek.
Byla jsem ráda, že jsem se ozvala. Mám respekt k tomu, že práce v řeznictví nemusí být snadná, ani všichni zákazníci nebudou slušní. Ale to není důvod, abychom ti ostatní trpěli neochotu a neurvalost. Už jsem z obchodu pomalu odcházela, když jsem ještě zaslechla, jak starší paní tiše řekla: „Díky, děvenko, za to, že jste ho usadila, je to tu pořád stejné.“
Doma jsem si šunku i krůtí prsa vybalila a ani jsem neměla takovou radost z nákupu, jakou jsem čekala. Zato jsem byla pyšná na sebe, že jsem se postavila za jednoduché pravidlo: jsme zákazníci, přinášíme peníze, tak si nezasloužíme arogantní chování. To by měl pochopit každý, kdo se postaví za pult či pokladnu.
