„Kluci, mám skvělou zprávu – odvolali pátrání!“ řekl jeden z přeživších po pádu letadla v horách

O pár kroků dál naříkala jeho devatenáctiletá sestra Susana s těžkými zraněními, která se bratr marně snažil ošetřit. Netušil, že právě začalo nejdelších 72 dní jeho života – 72 dní pekla v pohoří plném ledu a daleko od lidí.

V pátek 13. října 1972 odpoledne se jejich letoun Fairchild FH-227D s 45 lidmi na palubě zřítil do zasněžených hor na pomezí Chile a Argentiny. Na palubě byl převážně uruguayský studentský ragbyový tým Old Christians Club s rodinami a přáteli; výprava mířila do Santiaga de Chile na přátelský zápas.

V mlze piloti dezorientovaně klesali, když tu se z mraků vynořily strmé štíty And. Nestihli zareagovat. V 15:30 letoun narazil do horského masivu – urazilo mu obě křídla a ocas, než zbytek trupu klouzal po ledovci do odlehlého ledovcového údolí v nadmořské výšce přes 3 500 metrů.

Dvanáct lidí nepřežilo už samotný náraz. Dalších pět zraněných skonalo během prvních nocí v krutém chladu – mezi nimi i kapitán letadla a někteří hráči týmu. Ráno třetího dne Nando Parrado pochopil děsivou realitu: pád sice přežil, ale ocitl se uvězněný v kráteru sněhu a skal, desítky kilometrů od civilizace, jen s hrstkou dalších trosečníků. Venku byla jen nekonečná bílá pustina a nad hlavou se klenulo nemilosrdné horské nebe. Naděje na záchranu mizivé.

Zbylo jich 28. Shromáždili se v otevřeném trupu letadla, který improvizovaně zatarasili zavazadly a sedačkami, aby vznikl provizorní úkryt proti větru a mrazu. Přebývali v prostoru sotva 2,5 × 3 metry, namačkaní tělo na tělo, aby se navzájem zahřívali. Noční teploty klesaly k -30 °C a mnozí z mladíků nikdy předtím sníh ani neviděli.

Neměli žádné zimní oblečení ani léky. Žízniví rozpouštěli sníh nad plechovou nádobou na slunci. Hladoví zkoumali trosky letadla a sečetli své ubohé zásoby jídla: několik čokoládových tyčinek, sušené ovoce, pár konzerv a lahví vína. Při přísném režimu vydržely necelý týden. Poté už polykali vatu z polštářů a kožené pásky, než jim z nich bylo zle. V okolí nerostla žádná vegetace, nebyla tam zvěř – jen samý led a skály.

Poslouchali zprávy na malém tranzistorovém rádiu, které našli v troskách. Desátý den vysílání oznámilo krutou pravdu: oficiální pátrání po zmizelém letu 571 bylo ukončeno.

Vlády Chile, Argentiny a Uruguaye došly k závěru, že v těchto podmínkách nikdo nemohl přežít, a záchranné operace se proto po 11 dnech zastavily. Ve stísněném trupu zavládlo zoufalství – jsme ztracení, nikdo už pro nás nepřijde. Někteří propukli v pláč.

Mladý Gustavo Nicolich však vyšel z rádia a na prahu trosek pronesl jedinou větu, díky níž se skupina nezhroutila: „Kluci, mám pro vás dobrou zprávu – odvolali pátrání!“. Kamarádi na něj hleděli v němém úžasu, než jeden vykřikl: „Proboha, jak to můžeš nazývat dobrou zprávou?!“

Nicolich se vážně rozhlédl po bledých tvářích a tiše odpověděl: „Protože to znamená, že se odsud dostaneme sami.“. A díky tomuto černému humoru se ještě víc semkli. Pokud měli přežít, bude to na vlastní pěst – společně, nebo vůbec.

Už po pár dnech bez jídla pocítili následky. Ochabli, motala se jim hlava. Denně se společně modliůo, ale ani Boží pomoc nepřicházela. Padlo nevyhnutelné rozhodnutí, které zpočátku nikdo nedokázal vyslovit nahlas: začnou jíst maso těch, kteří zemřeli, jinak sami zahynou hlady.

Většina mrtvých byli jejich přátelé, spoluhráči, sourozenci. Jak bychom mohli…? Mladý student medicíny Roberto Canessa nakonec roztřáslým hlasem nahlas vyslovil to tabu: není jiná možnost. Vyšli ven před letadlo k tělům uloženým v závějích.

Canessa uchopil střep skla z kokpitu, zavřel oči a zařízl do chladného těla kamaráda. Do úst vložil drobný kousek zmrzlého masa a polkl. Ostatní váhali, ale nakonec opatrně následovali jeho příkladu. Pár jedinců stále nějakou dobu odmítalo, jenže bez této strašné oběti by nikdo neměl šanci přežít.

„Neměli jsme na vybranou. Buď bychom snědli jejich mrtvá těla, nebo bychom se sami stali mrtvými těly,“ vzpomněl později Canessa prostě. Jejich mrtví přátelé se tak doslova stali jejich spasiteli. Každé sousto prý polykali s pláčem.

Čas mezitím plynul. Naději střídala beznaděj. V polovině října se z trosek vypravilo několik nejsilnějších na průzkum okolí, ale vysoká nadmořská výška a vyčerpání je brzy přinutily vrátit se zpět. Trpěli sněžnou slepotou, omrzlinami a infekcemi z nezacelených ran.

Každý den někdo onemocněl. Když se počátkem listopadu oteplilo a sníh mírně roztál, rozhodli se využít příležitosti – tři muži se pokusili přejít Andy. Vydali se na improvizovanou túru směrem na východ od vraku s nadějí, že najdou východisko.

Po několika hodinách narazili na ocasní část letadla a v ní nečekaně objevili trochu zásob: čokoládu, sušené maso, sladkosti, plechovku od rumu, dokonce i baterie do rádia. Ta trocha jídla jim dodala sil, ale noc v otevřené krajině je málem zabila – málem zmrzli ve spánku.

Zničení se vraceli zpátky do tábora, únava vepsaná v očích. Jeden z nich, zcela vysílený, klesl do sněhu a prohlásil, že už dál nejde – čekal na smrt, ale Parrado ho neponechal osudu a dotáhl do bezpečí. Návrat trojice byl těžkou ranou pro morálku skupiny.

Pět dní poté zemřeli na infekce další dva zranění a 11. prosince skonal Numa Turcatti, který navíc střídavě jedl a pak zase odmítal pojídat lidské maso a rychle tak zeslábl. Byl poslední obětí katastrofy. Zůstalo už jen 16 přeživších. Všichni chápali, že pokud okamžitě něco nepodniknou, brzy zahynou také.

Tehdy, uprostřed všeobecného zoufalství, se zrodil plán na finální pokus o záchranu. Nando Parrado – odhodlaný, mlčenlivý mladík se zuřivou jiskrou v očích – byl přesvědčen, že dokáže dojít až někam, kde jsou lidé.

Bude to boj na život a na smrt, ale raději zemřít ve snaze o záchranu než čekat nečině na pomalý konec. K němu se opět přidal Roberto Canessa a i Antonio Vizintín, schopný lyžař. Trojice nejsilnějších se začala připravovat na velký pochod.

Z polštářů ušili dokonce provizorní spacák– jen tak měli šanci přečkat mrazivé noci venku. Pár dnů čekali na lepší počasí a 12. prosince 1972 konečně objali své druhy na rozloučenou a vydali se vzhůru k obloze. Neměli žádné mapy, kompas, horolezecké vybavení ani zkušenosti. Jen odhodlání a víru v zázrak.

První den výstupu klopýtali hlubokým sněhem přímo vzhůru na obří horský štít tyčící se na západ od jejich tábora. Dech se krátil, každý krok bolel. Zbylí trosečníci schování pod nimi v trupu je malými okénky pozorovali jako mravenečky stoupající k nebi – stoupali tři dny.

Nocovali zavrtaní ve spacáku ve třech, na ledové římse bičované vichřicí – Canessa později řekl, že první noc na hřebeni byla nejhorší noc jeho života. Třetího rána stanuli Parrado s Vizintínem na vrcholu hory ve výšce asi 4 500 m n. m.. Rozhlédli se – a oběma pokleslo srdce. Kam až oko dohlédlo se prostírala jen nekonečná záplava sněhem pokrytých štítů. Místo vytoužených zelených údolí Chile uviděli jen další hory.

Aby měli Parrado s Canessou dost jídla na další dny, poslali Vizintína zpátky s improvizovanými saněmi z letadlové sedačky. Sami dva pak pokračovali dál hřebenovkou na západ, vstříc neznámu.

Putovali další týden. Každý den sešli o pár stovek výškových metrů níže a vzduch pomalu houstl. Ve dnech následujících za sebou spatřili věci nevídané – nejprve kamínky a suchou zemi vyčnívající zpod sněhu, potom dokonce pramínek vody a v něm žbluňkající pstruhy. Blížili se k hranici sněhu. Devátý den pochodu (20. prosince) klopýtal Canessa už na pokraji sil.

Zhubl na necelých 45 kg a svaly vypovídaly službu. Parrado ho podpíral, ale sám byl vyčerpán také. Navečer dorazili k větší řece v zalesněném údolí. Objevily se první známky civilizace – prázdná plechovka, kravské stopy. Náhle na protějším břehu spatřili několik postav na koních. Lidé! Parrado se rozkřičel a mával rukama. Tři muži na koních je zpozorovali.

Parrado s Canessou poprvé po 72 dnech ulehli s vědomím, že někdo ví o jejich existenci. Ráno 21. prosince se na břehu skutečně objevil jeden z těch chilských pasáků dobytka (arriero) jménem Sergio Catalán. Hlasitě přes řeku prohodil pár slov, ale mladí Uruguayci mu pro slabost stěží odpověděli.

Sergio tedy popadl tužku a papír, napsal zprávu, vložil ji do malé plechovky a tu přivázal ke kameni. Přežilí mládenci mezitím načmárali vlastní vzkaz na cáry zápisníku. Přes řeku létaly vzkazy v plechovce. Dojatý horal hodil hladovým cizincům bochník chleba, zamával na ně a tryskem se rozjel vstříc nejbližší civilizaci.

Za deset hodin se zpráva o zázračných trosečnících z And rozletěla do světa. Chilské úřady bleskově zorganizovaly záchrannou výpravu. Ještě 21. prosince pozdě v noci se Parrado s Canessou ocitli v péči lékařů, zabalení do dek, s horkým jídlem a slzami v očích.

Už věděli, že jejich přátelé nahoře přežijí. 22. prosince 1972 odpoledne vzlétly dva armádní vrtulníky směrem do vysokého údolí Valle de las Lágrimas (Údolí slz), kde trup letadla stále ještě tonul ve sněhu. Parrado přímo z kokpitu ukazoval pilotům cestu. Když helikoptéry dosedly, vyběhli muži v uniformách k vraku a vyprostili prvních sedm přeživších. Pro omezenou nosnost strojů se museli rozdělit: osm nejšťastnějších chlapců odletělo ihned do bezpečí, zbylí zůstali s dobrovolníky v trupu ještě poslední noc navíc.

A pak – 23. prosince časně ráno – dosedl vrtulník znova. Konečně byli v bezpečí všichni. Po 72 dnech v mrazivé pustotině bylo 16 živých zachráněno. Vánoce 1972 mohli oslavit v nemocnici v teple, obklopeni rodinami, s vděčností a nevýslovným žalem v srdcích.

Zpráva o „zázraku v Andách“ obletěla svět a na přeživší se sesypala lavina mediální pozornosti. Z počátečního šoku veřejnosti nad cenou, kterou mladíci za přežití zaplatili (kanibalismus), se postupně stal obdiv – k jejich odvaze, přátelství a nezdolnému duchu tváří v tvář smrti.

Dva měsíce po záchraně se přeživší vrátili na místo tragédie spolu s knězem, aby pohřbili ostatky svých přátel pod prostý mohylový náhrobek. V Údolí slz dnes stojí železný kříž zabodnutý mezi kameny – označuje společný hrob obětí, které v těch horách navždy zůstaly. Každý rok tam míří pozůstalí i samotní přeživší, teď již muži v letech, poklonit se jejich památce.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Uruguayan_Air_Force_Flight_571

https://www.magicasruinas.com.ar/revistero/aquello/revaquello074.htm

https://time.com/6551709/society-of-the-snow-true-story-netflix/

https://www.britannica.com/event/Uruguayan-Air-Force-flight-571

https://www.today.com/popculture/andes-uruguay-plane-crash-1972-survivors-now-rcna133498