Článek
Zrovna jsem balila kytici tulipánů do tenkého papíru, když do mého obchůdku vtrhl manžel Dan s tím nejpodivnějším výrazem ve tváři. Řekl mi, že nechce, aby naše dcerka zůstala jedináček a že prý nastal čas pořídit jí sourozence. Asi jsem se na něj dívala tak překvapeně, až se zeptal, jestli mi není špatně. Vlastně mi bylo trochu na omdlení. Jmenuju se Lucie a přiznávám, že jsem se v ten moment cítila jako největší sobec na světě. Proč?
Když jsme před pěti lety zjistili, že čekáme malou Janičku, byla to pro mě obří novinka. Doteď jsem žila spíš bezstarostně, věnovala se jen sama sobě. A najednou děťátko! První týdny po jejím narození jsem čekala na ten ohromující pocit mateřské lásky, o kterém kamarádky básnily, ale nepřišel tak rychle. Všechno to ke mně dorazilo postupně – jak jsme se spolu učily vycházet, jak jsem ji vodila na procházky, zpívala jí ukolébavky. Po pár měsících jsem se sama sobě divila, že jsem se kdy bála. Byla to naše malá radost, která neplakala, když jsem ji dávala na chvíli do postýlky, aby mi dala prostor uvařit, nebo dokonce odběhnout do obchodu.
Po roce jsem se rozhodla otevřít si malý květinový krámek spojený s mini kavárnou. Navrhla jsem roh s hračkami a kuličkovým bazénkem pro děti, abych měla Janičku u sebe, zároveň aby mohla být ve styku s dalšími prcky. Janička se tak od mimina učila žít v sociálním ruchu a já měla vedle ní klidnou duši. A musím říct, že jsem se do toho režimu zamilovala. Žádné dramatické změny, pravidelný rytmus, kolem páté doma, společná večeře. Že bych to opakovala ještě s druhým dítětem? No, to mě upřímně do té doby nenapadlo.
Jenže Dan, který je z pětisourozenecké rodiny, má odjakživa představu, že dítěti by neměl zůstat status jedináčka. Přišel s tím jako s hotovou věcí: „Janička je skvělá, ale co kdyby měla sestřičku nebo brášku? Myslím, že by si spolu hráli.“ Vyslovil to spíš jako konstatování než jako otázku. Koukal na mě jako na spojence. Jenže já, ve svých sedmadvaceti (jak říkám, jsem trochu pozdní matka), si pořád neumím představit, že bych znovu měla projít těhotenstvím a vůbec tím dětským kolotočem.
To neznamená, že bych byla špatná máma, alespoň doufám. Janičku miluju, je to moje sluníčko. Ale dvakrát? Když jsem o tom začala mluvit s kamarádkou, otevřela se věčná diskuse: není sobectví, že dítě nechceš? Není zas jiné sobectví chtít dítě jen kvůli sestře? Já se přistihla, že přemýšlím nad tím, že kdybych měla sourozence, mohla bych mu teď zavolat a probrat, co se děje doma. Takhle si stěžuju do polštáře. Navíc se bojím, že bych „musela“ přerušit svůj květinářský sen, což mě konečně baví a funguje nám to i finančně.
Dan to vidí jednoznačně: „Když jsme zvládli jedno dítě, zvládneme i druhé.“ A já se cítím najednou pod tlakem, jaký jsem v našem vztahu nezažila. Vždycky jsme byli domluvení na všem, od hypotéky až po auto. A najednou jsme se ocitli u stolu a nevěděli, co říct. Já nechci, aby Janička zůstala sama, ale co když já to vůbec nezvládnu? Co když by to byla velká zátěž pro rodinu i pro mě samotnou?
Odpovědi zatím nemám. Vím jen, že je mnohem snazší složit svatební kytici pro zákaznici, než rozřešit dilema ve své vlastní rodině. Občas se přistihnu, že na to myslím i v noci, když sedím s hrnkem teplého čaje v obýváku a poslouchám, jak Dan spokojeně oddechuje. V hlavě mi zní jediná otázka: Jsem vážně sobecká, nebo jen opatrná?
