Článek
Neodolala jsem, odešla z práce a skočila do role ženy v domácnosti. Netušila jsem, že tímhle krokem se pro něj stanou mé názory méněcenné.
Zpočátku byl nadšený. Každé ráno mi říkal, jak je rád, že nemusím vstávat do stresu a můžu doma vládnout pohodě. Jenže asi po dvou měsících se něco zlomilo. Kdykoli přišel večer domů a viděl na kuchyňském pultu neumytý hrnek, ukázal na něj a prohodil: „Co jsi dělala celý den?“ Připadala jsem si, jako by všechno, co jsem stihla uklidit, vyžehlit či uvařit, nestálo za zmínku.
Postupně jsem začala cítit jeho pohrdání i ve financích. „Chceš nové boty? Tak si je kup, ale z jakých peněz?“ pronesl jednou ironicky, když jsem se zmínila, že potřebuji zimní obuv. Najednou jsem byla závislá na jeho útratách, neměla jsem vlastní výplatu na účtu každý měsíc. Jemu to zjevně poskytovalo pocit moci a já byla vždycky ta, kdo prosil. Z partnera se stal někdo, kdo mi dává kapesné a čeká vděčnost.
Přitom se mnou kdysi jednal jako se sobě rovnou. Když jsem měla práci, měla jsem i sebevědomí a on to respektoval. Teď jsem prý jen „u plotny“. Často jsem slýchala jeho uštěpačné: „Proč se do toho pleteš? Ani nechodíš do práce, tak tomu nerozumíš.“ Udělal ze mě nulu, co jen myje nádobí a nemá právo k ničemu se vyjadřovat.
Děsilo mě, že jsem se rozhodla podle jeho přání a najednou je to proti mně. „Copak je špatné chtít klidnou rodinnou pohodu?“ říkala jsem si. Jenže to, co on nazýval pohodou, byla moje ztráta sebeúcty. Kam se vytratila jeho láska a podpora, o níž mluvil?
Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se: „Proč sis mě přál doma, když si mě teď nevážíš?“ Odpověděl tak ledově, že mi zamrazilo: „Já si tě vážím, ale nemám rád, když někdo nic nedělá a ještě si stěžuje.“ Nic nedělám? Mám dvě malé děti a dům, v němž neustále uklízím a vařím. Ale pro něj je to „nic“. Pochopila jsem, že se tuhle situaci snaží jenom obrátit proti mně, aby si udržel pocit, že on je ten, co přináší hodnotu, zatímco já jsem přebytečná.
Rozhodla jsem se to změnit. Požádala jsem známého o malé místo na zkrácený úvazek. „Chci se vrátit do práce, byť na pár hodin denně,“ řekla jsem mu rovnou. Jeho reakce byla výbuch vzteku: „Co když budeš chybět dětem? A co já? Teď se mám starat o oběd sám?“ Najednou mu bylo zatěžko trochu slevit z pohodlí. Já ale pochopila, že pro udržení duševního zdraví a důstojnosti nemám jinou možnost. Potřebuji svůj příjem a hlavně svojí hodnotu, která se neodvíjí od toho, jestli mám hotové brambory s omáčkou včas na stole.
Teď se chystám poslat životopis do jedné firmy a cítím smíšené pocity: obavy i úlevu. Pokud mě manžel nepodpoří, znamená to, že to mezi námi už dávno nefunguje. Ale raději risknu hádky, než abych zůstala jen jeho stínem a nechala se shazovat.
