Článek
S Petrem jsem už dva měsíce. Je to skvělý chlap – chytrý, vtipný, velkorysý. A taky bohatý. Pochází z rodiny, kde se peníze nikdy neřešily, a je to na něm znát. Pro něj jsou peníze nástroj ke svobodě a radosti. Pro mě, zvlášť v posledním roce, se staly zdrojem tichého, neustálého stresu.
Nikdy jsem mu to neřekla. Styděla jsem se. Jsem přece úspěšná, nezávislá žena. Ale nečekané výdaje, pomoc nemocné mamince a rostoucí náklady na život udělaly své. Moje finanční rezerva zmizela. Žila jsem od výplaty k výplatě a pečlivě hlídala každou korunu. A zároveň jsem se snažila udržet fasádu. Fasádu ženy, která je Petrovi rovnocennou partnerkou, ne někoho, kdo potřebuje pomoc.
Měla jsem narozeniny. Petr naplánoval dokonalý den. Večeře, divadlo a předtím „malý dárek“. Zavedl mě do jednoho z těch luxusních butiků v centru Prahy, kam normálně ani nepáchnu.
Cílevědomě zamířil k polici, kde ležela malá, elegantní kabelka. Minimalistický design, dokonalé zpracování. Prodavačka k nám připlula s úsměvem.
„Líbí se ti, lásko?“ zeptal se mě Petr a v očích měl tu jiskru, kterou jsem na něm milovala.
Přikývla jsem. Byla krásná. A pak se Petr zeptal na cenu. Prodavačka řekla tu částku. Padesát tisíc korun.
V tu chvíli se mi zastavilo srdce.
„Skvěle, bereme ji,“ řekl Petr a vytahoval z kapsy platební kartu. Očekával, že budu nadšená. Že ho obejmu a budu skákat radostí.
A já jsem se usmívala. Přinutila jsem své rty vytvořit úsměv, zatímco uvnitř mě propukla tichá panika. Padesát tisíc. To je můj nájem na měsíc a půl. To jsou tři splátky na auto. To je rezerva, kterou už dávno nemám.
V hlavě mi jel čistý, analytický výpočet. Dívala jsem se na Petra, na jeho šťastný, bezstarostný obličej, a najednou jsem mezi námi viděla obrovskou propast. Žili jsme ve dvou naprosto odlišných světech. V jeho světě to byla jen hezká věc, gesto lásky. V mém světě to byla absurdní, nezodpovědná částka za kus kůže.
Cítila jsem se jako podvodnice. Hraju si tu na jeho rovnocennou partnerku, a přitom se každý měsíc modlím, aby se mi nerozbila pračka. Ten dárek, který mě měl potěšit, jen nemilosrdně ukázal, jak moc jsme si vzdálení.
Co by se stalo, kdybych řekla pravdu? „Petře, je nádherná, ale já ji nemůžu přijmout, protože ta cena mě děsí.“ Zkazila bych mu radost. Ponížila bych ho. A hlavně bych ponížila sebe. Přiznala bych, že nejsem ta silná, nezávislá žena, za kterou mě má. Přiznala bych, že potřebuju pomoc. A toho jsem se bála nejvíc.
Prodavačka balila kabelku do hedvábného papíru a vkládala ji do luxusní tašky. Petr zaplatil, usmál se a podal mi ji. A já jsem ho políbila a poděkovala. Hrála jsem svou roli dokonale.
Ale v tom okamžiku, kdy jsem držela tu absurdně drahou tašku v ruce, se ve mně něco zlomilo. Pochopila jsem, že vztah postavený na přetvářce a strachu z odhalení vlastní nedokonalosti nemůže být nikdy skutečně hluboký. Že láska není o drahých dárcích, ale o sdílení. O sdílení radostí i starostí. A já jsem s ním nesdílela nic z toho, co mě doopravdy trápilo.
Ten večer, po divadle, jsme seděli u nás doma. Bála jsem se. Ale věděla jsem, že musím. A tak jsem mu to všechno řekla. O své finanční situaci, o tom stresu, o té panice, kterou jsem cítila v tom obchodě.
Nevím, jak náš příběh dopadne. Možná ho to vyděsí. Možná se naše světy ukážou jako příliš odlišné.
