Článek
Jmenuji se Veronika, je mi třicet jedna a můj životní cíl byl donedávna jednoduchý: stát se nejmladší marketingovou ředitelkou v historii naší firmy. Byla jsem tomu cíli ochotná obětovat všechno – volné víkendy, přátele i osobní život. Když firma oznámila, že se po teambuildingu v Krkonoších rozhodne, kdo získá vytoužené povýšení, věděla jsem, že musím vsadit vše na jednu kartu.
Teambuilding byl jako vždy přehlídkou falešných úsměvů a nucené zábavy. Přes den jsme stavěli vory a lezli v lanovém centru, večer se pilo. No spíš brutálně chlastalo. A právě na večerní párty jsem zaměřila svou pozornost na Kopeckého, country manažera, který měl v otázce mého povýšení rozhodující slovo. Byl to slizký padesátník, ale držel v rukou klíče od mé budoucnosti.
Zatímco moje hlavní konkurentka Linda, tichá a pracovitá myška, seděla v koutě a povídala si s kolegy z IT, já jsem tančila s Kopeckým, smála se jeho trapným vtipům a dolévala mu panáky. Skončili jsme u něj v pokoji.
Nebudu se omlouvat. Byla to chladná, vypočítavá transakce. Obchod, ve kterém jsem investovala své tělo za příslib kariérního růstu. Když jsem od něj ve tři ráno odcházela, měla jsem pocit, že mám povýšení v kapse. Na konci chodby jsem zahlédla, jak se tiše zavřely dveře od pokoje, kde bydlela Linda. Ale v tu chvíli jsem tomu nevěnovala pozornost.
O týden později jsme seděli ve velké zasedačce v Praze. Vzduch byl hustý napětím. Byla to finální porada, na které jsme já a Linda měly představit své vize pro další kvartál. Kopecký seděl v čele stolu a vyhýbal se mému pohledu.
Začala jsem já. Moje prezentace byla dokonalá. Čísla, grafy, strategie. Byla jsem na sebe hrdá. Pak přišla na řadu Linda. Vstala, tichá jako vždy, a připojila svůj notebook k projektoru.
Na prvním slajdu ale nebyl název marketingové strategie. Obrovskými písmeny tam stálo: „PŘÍPADOVÁ STUDIE: NEETICKÉ KARIÉRNÍ PRAKTIKY A JEJICH DOPAD NA FIREMNÍ KULTURU.“
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Linda začala mluvit svým klidným, monotónním hlasem. Nikdy nezmínila mé jméno. Ale nemusela. Popisovala „hypotetickou situaci“ na firemním teambuildingu. Používala přesné citace Kopeckého vtipů. Zmínila „neformální jednání po pracovní době“. Bylo to mistrovské dílo pasivní agresivity. Všichni v místnosti věděli, o kom mluví. Kopecký rudnul a blednul.
A pak přišel poslední slajd. Byla to rozmazaná, ale naprosto rozpoznatelná fotka pořízená z dálky telefonem. Já, jak vycházím ze dveří Kopeckého hotelového pokoje.
„Tato data naznačují, že hlavním kritériem pro povýšení v naší firmě není prokazatelný výkon, ale ochota k osobnímu kompromisu,“ zakončila Linda svou prezentaci a bez mrknutí oka se podívala na mě. „Děkuji za pozornost.“
„Děkuji, Lindo,“ řekla jsem a můj hlas byl překvapivě pevný. „To byla velmi důkladná a… názorná analýza.“ Došla jsem k čelu stolu, vedle ní.
„Ano,“ řekla jsem a rozhlédla se po celé místnosti. „Spala jsem s panem Kopeckým. A víte proč? Protože v téhle firmě, v tomhle náročném prostředí, které tady všichni den co den vytváříme a tiše tolerujeme, jsem měla pocit, že je to ta nejefektivnější cesta, jak prorazit. Linda má naprostou pravdu. Kritériem pro úspěch tady není jen práce. A ona sama je toho nejlepším důkazem.“
Samozřejmě, že jsem to místo nedostala. Během týdne jsem z firmy odešla. Kopecký byl „převelen“ na pobočku na Slovensko a Linda, navzdory svému odhalení, povýšení taky nezískala. Její metody byly pro vedení stejně nepřijatelné jako ty moje.
