Článek
Florence Irene Fordová zemřela 30. října 1871. Bylo jí pouhých deset let. Ještě nedávno to byla veselá, trochu plachá holčička, poklad bohaté plantážnické rodiny Fordových. Přišla na svět po dlouhých jednadvaceti letech manželství – vytoužené, jediné dítě. Není divu, že ji rodiče zahrnovali láskou. Když předčasně zemřel otec, upnula se Ellen na dcerku o to silněji a udělala by pro ni první poslední.
Malou Florence děsily bouřky. Zvuk hromu v ní vyvolával paniku, jakou dospělí nedokázali pochopit. Jakmile se na obzoru kupily temné mraky a vzduch ztěžkl před bouří, drobná dívenka utíkala přes celý dům za maminkou. Schoulila se v jejím náručí, pevně zavřela oči a spolu tiše čekaly, až běsnění živlů přejde. Ellen ji prý vždy hladila po vlasech a chlácholila: „Neboj se, jsem tady. Maminka tě ochrání.“
Jenže před vším ochránit nedokázala. Jedné sychravé podzimní noci si smrt našla cestu i do bohatého domu Fordových. Florence dostala horečku, která neustupovala – a po několika dnech boj o život vzdala. Zákeřná žlutá zimnice navždy umlčela její pláč i smích.
Těžko popsat zoufalství, do kterého se Ellen ponořila. Život pro ni ztratil smysl. Přišla o jediné dítě a zůstala sama. A když se přiblížil den pohřbu, děsila ji jediná představa: má dcerka bude ležet v temném hrobě sama, vystrašená při každé další bouřce.
Ellen se rozhodla, že ani smrt ji od dítěte neoddělí. Doslova. Na hřbitově v Natchezu trvala na velice neobvyklém řešení. Pohřební služba i příbuzní možná zpočátku nechápali, ale žalem zdrcená matka trvala na svém.
Nakonec, s pomocí místního kameníka a hrobníků, proměnila dceřin hrob v cosi, co do té doby nikdo neviděl. Nechala do čela hrobu vestavět úzký průchod se schůdky vedoucími hluboko do země, až k úrovni rakve.
Malou dubovou rakvičku pak opatřila skleněným okénkem – přímo u Florenceina obličeje, aby se mohly vidět z očí do očí, kdykoli bude třeba. A úplně nahoře nad schodištěm instalovala dvě sklopná kovová dvířka. Ty šlo za bouře zavřít jako ochranu před lijákem a větrem, zatímco bude Ellen dole u své dcery.
Tak vznikla podivuhodná hrobka – zepředu nenápadný náhrobek malé dívky, zezadu tajemný vstup do podzemí. Místní si o tom šuškali, ale Ellen Fordová měla jediný cíl: být se svou holčičkou, ochránit ji před bouřkou, i když to znamenalo sestoupit až do jejího hrobu. A přesně to dělala. Kdykoli se na nebi začaly honit tmavé mraky a vzdáleně zahřmělo, Ellen zpozorněla.
Ve chvíli, kdy se spustil prudký liják, spěchala na hřbitov. Tam odklopila těžké železné víko, které krylo vstup do schodiště, a sestoupila po sedmi schodech do černé prázdnoty hrobu. Usadila se na studené zemi vedle rakve a dělala své mrtvé dceři společnost. Dvířka nahoře za sebou přivřela, aby ji voda nenatekla do hrobky. Pod zemí pak zůstala tak dlouho, dokud bouře neustala.
Co tam dole celou tu dobu dělala? Vyprávěla prý Florence pohádky, které měla holčička nejradši, stejně jako to dělávala večer co večer v dětském pokoji. Někdy jen tiše mluvila – možná vyprávěla, co se změnilo na rodné plantáži, nebo jak moc všem chybí její smích.
Jindy zpívala ukolébavky, aby přehlušila hromobití nad hlavou. A celou dobu se něžně dotýkala skla, pod nímž navěky ulehla její milovaná dcera. Utěšovala malou Florence – anebo ve skutečnosti sebe samu? Tam, kde jiní viděli morbidní výstřelek, viděla Ellen Fordová nejspíš poslední možnost, jak být se svým dítětem a ochránit ho, jak slíbila.
Hrob Florence Irene Fordové se od roku 1871 změnil jen nepatrně. Na leštěném náhrobním kameni dodnes stojí vytesán dojemný epitaf připomínající dívčinu povahu: „As bright and affectionate a Daughter as ever God with His Image blest.“ Volně přeloženo: byla to ta nejjasnější a nejlaskavější dcerka, jakou nás Bůh obdařil.
schody vedoucí do hrobky
Za pomníkem stále leží dvojice železných poklopů zakrývajících vstup do schodiště – a dodnes je lze otevřít. Už ovšem není vidět to, co vídala Ellen, když sestoupila dolů se svícnem v ruce. V polovině 50. let minulého století byla u paty schodiště vyzděna nízká betonová stěna, která skleněné okénko u rakve navždy uzavřela před zraky živých. Úřady se tehdy bály vandalů či zvědavců, kteří by mohli narušovat posmrtný klid Florence.
Z někdejší pamětního místa jedné nešťastné rodiny se časem stal známý symbol. „Bouřkový hrob“ Florence Irene Fordové dnes patří k nejpozoruhodnějším místům natchezského hřbitova a zastaví se u něj každý den desítky návštěvníků.
Lidé tiše nahlížejí do temné šachty se schody a představují si tu scénu z dávné doby: matku, která sedí hluboko pod zemí u dětské rakve a venku hřmí. Tento příběh totiž děsí i dojímá zároveň – stejně jako pohled na malý hrob uprostřed zeleného trávníku, který skrývá velkou mateřskou lásku.
Zdroje:
https://www.natchez.ms.us/277/Florence-Irene-Ford
https://www.atlasobscura.com/places/the-grave-of-florence-irene-ford
https://x.com/southernpod_/status/972929357932040192
https://reflections.live/articles/25/the-grave-of-florence-is-telling-the-story-of-her-mothers-love-since-1871-754-kig3zrfw.html
