Článek
„To je neuvěřitelné!“ vykřikla jsem, když jsem minulý víkend uviděla Sandru, jak na mém večírku vyvolává ve všech větší nadšení než já sama. Byl to můj nápad, moje oslava, moje pozvaní hosté. Jenže jako obvykle – když se objevila ona, okamžitě na sebe strhla veškerou pozornost. V jeden moment jsem se přistihla, jak stojím někde v rohu obýváku, držím sklenku prosecca a připadám si, že tam vůbec nepatřím.
Sandra je přesně ten typ, který byste v davu vždycky poznali: vysoká, usměvavá, vždy perfektně upravená. Když vejde do místnosti, lidé se usmívají, jako by je nakazila svým nevyčerpatelným elánem. Mně naproti tomu trvá dost dlouho, než se rozkoukám. Než se odhodlám někomu říct něco víc než obvyklé „Ahoj, jak se máš?“. Přitom to není tak, že bych neměla ráda společnost. Jen nedokážu být tak spontánní jako ona. A možná to nevadí – ale v posledních měsících mě to začíná sžírat.
Pár dnů poté, co večírek skončil, jsem se Sandrou seděla v kavárně v centru Prahy. Objednala jsem si karamelové latté (mimochodem za téměř stotřicet korun, což mě trochu zaskočilo – ale to k dnešku asi patří). Ona měla černou kávu a před sebou telefon zaplavovaný zprávami a upozorněními. Nedokážu popsat, jak zvláštní pocit je sledovat, jak vaše nejlepší kamarádka zvládá souběžně odpovídat na SMS, instagramové zprávy a ještě se stihne na vás usmívat, jako by jí to dodávalo další dávku energie.
„Vidělas ten večírek?“ vyhrkla jsem. „Mám pocit, že jsem tam byla navíc.“ Doufala jsem, že to vyzní jako vtip, abych ji neranila. Ve skutečnosti jsem byla naštvaná především sama na sebe. Sandra se ale jen upřímně zarazila a zeptala se: „Ty vážně myslíš, že jsi tam byla navíc? Lucie, to nebyl můj záměr! Já jsem se bavila, protože jsi pořádala skvělou akci. Všichni se cítili jako doma, díky tobě.“
Usmála jsem se, ale uvnitř to ve mně vřelo. Věděla jsem, že ona nemůže za to, jak se cítím. Sandra nikdy neměla potřebu vytahovat se na úkor druhých. Je to prostě její přirozenost být taková star, kterou lidé milují – a já si vedle ní připadám jako naprosto nevýrazný průměr.
Situaci navíc komplikovala i vzpomínka na mého bývalého partnera. Často mi s obdivem vyprávěl, jak je Sandra cool a jak by se s ní rád naučil jezdit na snowboardu, protože ona je prý v tom skvělá. Mně přitom nikdy neřekl, že by ocenil něco podobného i na mně. Asi to nemyslel zle, jenže já pokaždé cítila, že v porovnání se Sandrou ztrácím. A teď jsem si nedávno vzpomněla, že i když jsme jednou jeli všichni spolu do Krkonoš, věnoval se víc jí, aby „pochytil její styl“. Jaká ironie: já si odnesla akorát pár modřin a bohužel i žárlivost, na kterou se mi těžko zapomíná.
Nejhorší na tom všem je, že mi Sandra neskutečně pomáhá, když se mi v životě nedaří. Půjčila mi peníze, když jsem si zrovna nemohla dovolit zaplatit veterináře pro našeho pejska. Nabídla mi, že se nastěhuje ke mně, když jsem se cítila po rozchodu sama. A přesto, občas mám chuť utéct a už se s ní nesetkat – jen proto, abych ulevila svému sžíravému pocitu méněcennosti.
Zlom přišel, když jsem při jedné noční procházce nemohla usnout a pustila si video s krátkým projevem o sebelásce na YouTube. Mluvil v něm psycholog o tom, že sami sobě jsme tím největším soudcem. Najednou mi došlo, jak strašně se trestám za to, že nejsem tak výjimečná jako moje nejlepší kamarádka. Přitom existuje tolik odlišných typů osobností, každý září v něčem jiném. Sandra je bavič, já jsem spíš člověk, který umí naslouchat a pomoci v tichu, beze slov.
Dnes jsem si uvědomila jednu věc: nemám právo ji obviňovat za to, co cítím. Je to můj vnitřní boj a musím ho vyřešit já sama. Stále ji mám ráda a stojím o to, aby zůstala součástí mého života. Jen se učím být „já“ vedle ní, neschovávat se do stínu. Mám svůj vlastní příběh, a i když se to možná tak nezdá, můžu v něm být tou hlavní postavou – stačí si to jen dovolit.
A co vy? Zažili jste někdy pocit, že zůstáváte na vedlejší koleji ve vlastním životě? Třeba nejsem jediná, která občas tápe, jak se prosadit vedle někoho, koho tolik obdivuje i miluje.
