Článek
Sotva u jejího domu překročím práh, už cítím, že mě nemine další srážka. Její oči mě projedou od bot až k účesu a ústa se stočí do úšklebku, který s úsměvem moc společného nemá. „Tak co, Dorotko, plánuješ už rodinu, nebo budeš pořád dělat, že se tě to netýká?“ A můj manžel? Mlčí jako zařezaný, jako by se ho to vůbec netýkalo.
Tohle není domácí pohoda. Tohle je bitevní pole, kde tchyně nastavila svá vlastní pravidla. Cokoli udělám, je podle ní špatně: můj úklid, mé oblečení, dokonce i to, jak čtu. Ona prý ví nejlíp, co v životě potřebuju, a dává mi to najevo sladce jedovatým tónem, z něhož mi naskakuje husí kůže.
„Žena má být pevným bodem domácnosti. Chlap se musí vracet do klidného přístavu,“ prohodí, zatímco mému muži nandá druhou porci svého pověstného guláše, jelikož podle ní „doma se nejspíš nenají“. A co on? Sedí, kouká do talíře a vyhýbá se mému pohledu. Tváří se, že se ho to netýká, což dělá vždycky. Mám vedle sebe člověka, který mě kdysi chránil a sliboval, že mě nikdy nenechá ve štychu. A teď tu sedí a nechá mě, ať si se vším poradím sama.
Při další takzvané rodinné večeři už mi došla trpělivost. „No tak, drahá, nenaučila ses konečně pořádně vařit? Můj syn je z domova zvyklý na jiné standardy,“ rýpla si zrovna, když jsem usrkla vody. Praštila jsem do stolu tak razantně, že se zatřásla její váza plná umělých kytek. „Dost. Tohle přestane! A ty,“ probodla jsem pohledem manžela, „buď se postavíš za mě, nebo se vrať k mamince. Ale já už nehodlám být ta, do koho se neustále trefuje!“ Nastalo takové ticho, až jsem slyšela tikat hodiny na stěně.
Ano, vyslovila jsem to nahlas. Pokud totiž člověk mlčí, ti, kdo ho dusí, pokračují o to razantněji. A jestli si můj muž myslel, že budu dál hrát ustupující manželku, spletl se. Rodina je o vzájemné úctě, a to, co předvádí jeho matka, je obyčejná buzerace.
Jak to nakonec dopadlo? Když jsem uhodila pěstí do stolu, nevěděla jsem, jestli se Adam postaví na mou stranu, ale naštěstí pochopil, že mě miluje víc než povýšené rady své matky. „Zastavil její věčné rýpání. A pokud se jí to nelíbí? Tak ať si to strčí za klobouk. Já tu nejsem pro její potěchu. Chci žít po svém a kdo to nerespektuje, ví, kde jsou dveře,“ uzavřela jsem.
