Neuvěřitelný příběh námořníka Poona Lima, který přežil 133 dní sám na voru uprostřed oceánu

Zvědavost je přiměje změnit kurz. Jak se přibližují, z tečky se stává obraz něco jiného: primitivní dřevěný vor a na něm pohublá postava, jejíž potrhané oblečení vlaje ve větru. Muž jim mává kusem látky, v gestu je veškerá energie, která mu ještě zbývá.

Když ho vytáhnou na palubu, je to jen stín člověka kterým byl. Zhubl mnoho kilogramů, je příliš slabý, aby se udržel na nohou, a přesto se v jeho očích zračí nesmírná radost. Jakmile mu dají jídlo a vodu, jeho oči jen září a jí vše, co mu nabídnou. Tím mužem je Poon Lim, stevard z britské obchodní lodi SS Benlomond. Lodi, která se potopila před 133 dny.

Tento okamžik, syrový a neuvěřitelný, je vyvrcholením jednoho z nejpozoruhodnějších příběhů o přežití v dějinách. Jak mohl obyčejný lodní stevard, který sotva uměl plavat, přežít sám, čtyři a půl měsíce, v nemilosrdném objetí Atlantského oceánu?.

Konec roku 1942 nebyl pro spojenecké námořníky v Atlantiku šťastným obdobím. Právě naopak. Pro posádky německých ponorek, nechvalně proslulých U-bootů, to byla „druhá šťastná doba“ (Zweite glückliche Zeit), období drtivých úspěchů a bezprecedentního krveprolití.

Jen v roce 1942 bylo v severním Atlantiku potopeno více než 1 000 spojeneckých lodí. Válka v Atlantiku nebyla sérií velkolepých bitev, ale chladnou, statistickou snahou potopit více lodí, než kolik jich Spojenci dokázali postavit, a udusit tak Velkou Británii odříznutím od životně důležitých zásob.

Německá Kriegsmarine v této fázi války zdokonalila svou taktiku „vlčích smeček“ (Rudeltaktik), při níž skupiny ponorek koordinovaně lovily a ničily celé konvoje. Jižní Atlantik, kudy vedly klíčové zásobovací trasy z Afriky a Jižní Ameriky, byl sice o něco klidnější, ale o to nebezpečnější pro osamocené lodě plující bez vojenského doprovodu. V tomto světě se střetly osudy dvou naprosto odlišných plavidel.

Predátorem v našem příběhu je U-172, ponorka typu IXC, jeden z nejobávanějších lovců německého námořnictva. Jejím velitelem byl Kapitänleutnant Carl Emmermann, vysoce vyznamenaný a nemilosrdně efektivní ponorkový velitel. Během své kariéry potopil 26 lodí a patřil mezi nejúspěšnější ponorková esa války.

Pro Emmermanna a jeho posádku byla třetí mise během války, trvající neuvěřitelných 131 dní, poměrně jednotvárná. Dne 23. listopadu 1942 byla SS Benlomond jen dalším cílem na seznamu, dalším zářezem na pažbě.

Obětí byla SS Benlomond, typická britská nákladní parní loď: postarší, postavená v roce 1922, pomalá s maximální rychlostí 12 uzlů a, což bylo osudné, plující bez eskorty. Plula s prázdná z Kapského Města do Paramariba v Surinamu.

Na její palubě byl i pětadvacetiletý Poon Lim, rodák z čínského ostrova Chaj-nan. Jeho příběh v sobě nese tragickou ironii – otec ho poslal na moře, aby unikl odvodu do armády a boji proti japonským okupantům v Číně. Útěkem před jednou válkou vplul přímo do čelistí druhé.

Poon Limův příběh nelze plně pochopit bez znalosti kontextu, v jakém se nacházeli čínští námořníci v britském obchodním námořnictvu. Byli systematicky diskriminováni, dostávali nižší platy a pracovali v horších podmínkách než jejich bílí kolegové.

Dne 23. listopadu 1942 ve 14:10 se klidná plavba Benlomond změnila v peklo. Dvě torpéda z U-172 zasáhla loď s naprostou přesností. Protože loď neměla žádný náklad, který by zpomalil pronikání vody, potopila se s děsivou rychlostí – za necelé dvě minuty zmizela pod hladinou. Na spuštění záchranných člunů nebyl čas.

Poon Lim byl zrovna ve své kajutě. Popadl záchrannou vestu a vyběhl na palubu ke svému stanovišti. V okamžiku, kdy se loď začala nořit pod hladinu, smetla ho vlna přes palubu a sací síla potápějícího se kolosu ho stáhla pod vodu. Když se vynořil uprostřed olejové skvrny a trosek, loď byla pryč. A s ní i jeho 52 druhů.

V tu chvíli se na hladině objevila ponorka U-172. V momentu mrazivé krutosti si německá posádka údajně všimla Lima ve vodě, zasmála se mu, zamávala na rozloučenou a opět se ponořila. Krátce nato Poon zahlédl v dálce další vor se čtyřmi nebo pěti muži, pravděpodobně střelci ze své lodi. Mávali na něj, ale proudy je neúprosně rozdělily a on je už nikdy nespatřil.

Po dvou hodinách strávených ve vodě, kdy se držel kusu prkna, se na Poona Lima usmálo neuvěřitelné štěstí. Objevil dřevěný vor o rozměrech zhruba 2,5 krát 2,5 metru, který se uvolnil z potápějící se lodi. Vylezl na něj a zjistil, že se stal majitelem malého, plovoucího království. Na voru se nacházel malý poklad: čtyřicetilitrový kanystr s vodou, několik plechovek sušenek, čokoláda, kostkový cukr, sušené maso, světlice a baterka.

Zpočátku převládala naděje. Věřil, že záchrana je jen otázkou času, a proto si zásoby rozdělil na třicet dní. Ale dny se měnily v týdny a s každým východem slunce sílil nový, zákeřnější nepřítel: drtivá tíha samoty a nekonečnosti oceánu. Psychologické studie ukazují, že dlouhodobá izolace může vést k vážným duševním poruchám, včetně úzkosti a paranoie. Poon Lim proti tomuto rozkladu mysli bojoval instinktivně – vytvořením rutiny.

Dvakrát denně plaval kolem voru, aby si udržel fyzickou sílu a duševní rovnováhu. Protože byl špatný plavec, vždy si k zápěstí přivázal lano, které ho spojovalo s vorem – jeho jedinou jistotou v té vodní mase.

Zásadní psychologický posun nastal ve způsobu, jakým vnímal čas. Zpočátku si dny značil vázáním uzlů na laně, ale brzy zjistil, že ho rostoucí počet uzlů deprimuje. Bylo to, jako by si každý den přidával další čárku na seznam svého utrpení. A tak změnil metodu. Přestal počítat dny a začal počítat úplňky.

Když původní zásoby došly, Poon Lim se musel přizpůsobit. Z pružiny v baterce si vyrobil háček na ryby. Z konopného lana si upletl vlasec. Jako návnadu použil rozdrcené sušenky. To stačilo na malé ryby. Pro větší kořist musel improvizovat dál. S nesmírnou trpělivostí vydoloval z dřevěných prken voru hřebík a z něj ukul větší a pevnější hák.

Z víčka od plechovky se sušeným masem si vyrobil ostrý nůž, kterým mohl kuchat a porcovat své úlovky.

Z plátěného potahu své záchranné vesty vytvořil důmyslný systém na sběr a uchovávání dešťové vody.

Všechny tyto věci mu pomáhaly přežít.

Jednou ho zasáhla silná bouře. Zničila jeho pečlivě nasušené zásoby ryb a přišel i svoudrahocennou pitnou vodu. Byla to katastrofa, která ho přivedla na pokraj smrti. Tělo mu začalo selhávat.

Stěží naživu, podařilo se mu chytit mořského ptáka, který přistál na jeho voru. V okamžiku zoufalé vůle přežít vypil jeho krev, aby uhasil mučivou žízeň. Stejný kousek se mu povedlo ještě několikrát zopakovat.

Krev ptáků však přilákala nové společníky – žraloky. Kroužili kolem voru, neustálá, tichá hrozba. Ale pro Lima se i predátor mohl stát kořistí.

Na svůj zesílený hřebíkový hák nastražil kus ptačího masa. Vlasec si pro jistotu spletl z dvojitého vlákna a ruce si omotal plátnem, aby se chránil. Chytil malého žraloka a s vypětím všech sil ho vytáhl na vor. Malá dřevěná plocha se proměnila v arénu. Žralok se zmítal a útočil. Lim popadl svůj napůl plný kanystr s vodou – svůj nejcennější majetek – a použil ho jako kyj. Bil žraloka, dokud ho neusmrtil.

Poté odřízl žraločí ploutve a položil je na slunce, aby je usušil – připravil si tak specialitu ze svého rodného Chaj-nanu.

Nejhorší muka nebyla fyzická, ale psychická. Během své 133denní pouti zažil několik okamžiků falešné naděje, které byly téměř krutější než samota samotná.

Minula ho nákladní loď. Viděli ho, ale pokračovali v plavbě. Dokonce ho spatřila letka amerických hlídkových letadel. Jedno z nich dokonce shodilo do vody značkovací bójku. Záchrana se zdála být na dosah. Pak ale přišla bouře, která jeho vor odnesla daleko od bójky. Znovu byl ztracen.

Další německá ponorka se vynořila nedaleko, posádka si však jen cvičila střelbu na racky, ale jeho vor ignorovala.

Po 131 dnech si Poon Lim všiml změny. Voda už neměla temně modrou barvu oceánu, ale světlejší, nazelenalý odstín.Na obloze se objevovalo stále více ptáků. To byla znamení, za která se modlil. Blížil se k zemi. Psychologický dopad tohoto přechodu od beznaděje k hmatatelné naději musel být nesmírný.

Příběh se vrací na začátek, k onomu 5. dubnu 1943. Tentokrát ho prožíváme z Limovy perspektivy. Čirá radost a úleva z toho, že ho našli tři brazilští rybáři. O tři dny později přistáli v Belému.

Britský král Jiří VI. mu udělil Medaili Britského impéria za „výjimečnou odvahu, statečnost a vynalézavost“. Královské námořnictvo zařadilo jeho techniky přežití do svých příruček.

Po válce čelil překážkám při snaze dostat se do Spojených států kvůli naplněným kvótám pro čínské přistěhovalce, ale díky své slávě dostal výjimku. Usadil se v Brooklynu, oženil se, měl čtyři děti a žil klidným životem až do své smrti v roce 1991 ve věku 72 let.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Poon_Lim

https://www.historydefined.net/poon-lim/

https://www.factinate.com/people/facts-poon-lim

https://historicflix.com/poon-lim-man-who-survived-133-days-lost-at-sea/