Článek
Kdysi jsem žil celkem spokojeně v menším bytě na kraji Brna. Měl jsem manželku Janu, dítě ve školce a práci jako skladník. „Máš to v životě dobře srovnané,“ říkali mi kamarádi. Jenže občas stačí pár chybných kroků a všechno se zhroutí rychleji, než by člověk čekal.
Nejdřív přišel rozvod. Jana ode mě odešla kvůli jinému, odvezla syna, a já zůstal v náhle prázdném bytě. Dluhy, které jsme si vzali na rekonstrukci, zůstaly na mém jméně. V práci jsem kvůli osobním problémům dělal chyby, hádal se s vedoucím, až to skončilo vyhazovem. „Nemůžeme si dovolit zaměstnance, který ztrácí kontrolu,“ oznámili mi bez emocí. A já se najednou ocitl bez výplaty i bez rodinného zázemí.
Další tři měsíce jsem žil ze zbytků na účtu. Doufal jsem, že se brzy uchytím jinde, ale v mém oboru se zrovna moc míst neuvolňovalo. Navíc psychický tlak způsobil, že jsem začal více pít. „Zkus to omezit, nebo se zničíš,“ varoval mě kamarád z dětství. Jenže já se propadal do temnoty a netušil, jak se odrazit ode dna.
Pak přišel den, kdy už jsem neměl na splátku hypotéky a musel opustit byt. Byl to šok: ocitl jsem se s kufrem a pár taškami na ulici, kde jsem neměl kam jít. První noc jsem přespal na nádraží ve vestibulu, zmatený a totálně ponížený. Styděl jsem se tak, že jsem se vyhýbal pohledům kolemjdoucích. Druhý den jsem se pokusil najít ubytovnu, ale všude bylo plno nebo chtěli peníze předem. Jediná „možnost“ bylo vyrazit na ulici s prosíkem.
Následující týdny byly nejhorší v mém životě. Žebral jsem u supermarketů, občas jsem našel nějaké drobné, jindy jsem skončil hladový. Ztratil jsem hygienu, mozek mi zaplavovaly černé myšlenky a tělo páchlo. „Připadám si jako špína, která nemá na světě co dělat,“šeptal jsem jednou sám sobě, když jsem se choulil v parku.
Lidé většinou jen spěchali kolem. Občas mi někdo hodil pár korun, jindy se tvářili, jako kdybych byl vzduch. Začal jsem chápat, proč si bezdomovci připadají neviditelní. Samota a zoufalství se staly mými stálými společníky.
Jednoho dne, když jsem seděl před malým obchodem s potravinami, přistoupil ke mně muž v obleku. Myslel jsem, že přejde beze slova, ale on se posadil vedle na obrubník a klidně řekl: „Jak jste se sem dostal?“ Nejprve jsem byl v šoku, protože se málokdo ptal na můj příběh. Připadalo mi, že jim stačí jen pohled „tamhle bezďák“. Ale on chtěl poslouchat.
Vyprávěl jsem mu o manželství, které se rozpadlo, o dluzích, o vyhazovu z práce, o tom, jak jsem krok za krokem ztrácel pevnou půdu pod nohama. Nesoudil mě, nekroutil hlavou, jen se letmo zeptal: „Chcete se z toho vyhrabat?“ Nedošlo mi, kam tím míří. Přikývl jsem a on se usmál. „Mám malou stavební firmu, zrovna potřebuju někoho na údržbu a drobné práce. Jestli nechcete, můžete to zkusit.“
Byl jsem tak překvapený, že jsem ze sebe sotva vypravil: „Proč byste to dělal?“ A on pokrčil rameny: „Každý může spadnout na dno. Třeba si zasloužíte druhou šanci.“ Dal mi navštívenku s kontaktem a řekl, že budu muset ukázat, že nejsem ztracený případ. A taky, že mi pomůže s ubytovnou, ale peníze mi nepůjčí „jen tak“.
Druhý den jsem ho s třesoucí se rukou vytočil. Pozval mě na schůzku, dal mi zálohu na malý pokoj v jedné ubytovně a od dalšího pondělí jsem začal chodit na stavbu. „Budete pracovat tvrdě, žádné výmluvy,“ upozornil mě. Přikývl jsem a cítil jsem, jak se mi rozlévá zvláštní pocit v hrudi – směs naděje a strachu, jestli to zvládnu.
Začátky byly těžké. Bolely mě záda, nohy, pořád jsem měl v hlavě nejistotu, jestli tohle všechno nezkazím. Ale pomalu jsem si zvykal vstávat v pět, dojít na stavbu, pracovat, vracet se na ubytovnu a neutrácet peníze za pití. „Jsem čistý a dlužím mu hodně,“ opakoval jsem si.
Po pár měsících jsem měl dost naspořeno, abych si mohl pronajmout menší pokoj sám. Za rok jsem dokonce začal pomáhat i jako zástupce mistra – kontroloval jsem materiál, organizoval menší skupinku dělníků. Cítil jsem, jak se mi vrací sebevědomí. Taky jsem si znova narovnal vztah se synem. Jana sice zůstala u nového partnera, ale aspoň se můžu setkávat se synem každé dva týdny.
Dnes, skoro dva roky poté, co jsem žil na ulici, mám stálou práci, střechu nad hlavou a dluhy jsem skoro vyrovnal. Ten muž, který mi pomohl, se jmenuje Marek a stal se mým šéfem i přítelem. Nikdy po mně nechtěl „splátku“ za jeho dobrotu, kromě poctivé práce a snahy. „Prostě dělej vše naplno,“ říkává.
Teď, když vidím bezdomovce, už se nedívám skrz prsty. Oslovím je, aspoň občas, a někdy jim koupím teplé jídlo. Vím, že stačí pár nešťastných kroků a kdokoli z nás se může ocitnout tam, kde jsem byl já. Někdy si říkám, že bych jednou chtěl udělat pro někoho to samé, co Marek udělal pro mě: podat mu ruku ve chvíli, kdy už nevěří v nic.
Proto píšu svůj příběh, i když se stydím přiznat, jak hluboko jsem klesl. Chci, aby lidi věděli, že i ze zoufalství je cesta ven. A že k tomu často stačí prosté gesto od člověka, který uvěří, že nejste ztracený. Zvládnout to pak musíte sami, ale ta prvotní jiskra pomoci je k nezaplacení.
Marek mi jednou řekl: „Lidi se někdy bojí riskovat, aby se nespálili. Ale já radši dvakrát risknu a třeba jednou se stane zázrak.“ A já jsem živým důkazem, že se zázrak opravdu stal.
