Noční můra jménem povinná vojna Československé lidové armády byla plná šikany a ponižování

Vše začalo jako zvrácený vtip na účet prostoduchého kolegy, kterého donutili vykouřit deset cigaret naráz, až se z toho pozvracel a pokálel​. Teď ale hrozí nováčkům bitím, pokud nebudou poslušně jíst.

Martin cítí žluč v krku. Ruce má ztuhlé strachy, přesto odmítá polknout byť jen lžíci tohoto „guláše“ z exkrementů. Než stihne utéct, dopadají na něj tvrdé rány. Skončí zbitý, schoulený v koutě s rozbitým rtem – další oběť vojenské šikany. „Mazáci jednou uvařili guláš s lidskými exkrementy a nás nováčky ho nutili sníst,“ vzpomíná po letech hudebník Martin Ládr.

„Měl jsem k tomu hrát na kytaru. Kdo odmítl guláš jíst, toho zmlátili“. Takové scény nebyly ve vojenské službě za komunismu výjimkou, pro mnoho mladých kluků se povinná dvouletá vojna proměnila v děsivou noční můru plnou ponížení, strachu a brutality.

„Voják musí trpět.“ Tuto větu slýchali branci v Československé lidové armádě pravidelně – a důstojníci se tím ani netajili​. Na povinnou vojnu musel za normalizace (70. a 80. léta) každý mladý muž: vysokoškoláci na rok, ostatní na dva roky. Téměř nikdo neunikl – leda „šťastlivci“ s tzv. modrou knížkou, kteří před komisí uspěli s předstíráním vážné choroby či psychických potíží​.

Většina kluků ale takové „štěstí“ neměla. Obdrželi povolávací rozkaz a nastoupili do kasáren daleko od domova, často přes celou republiku. Ihned byli zcela odtrženi od civilního života – bez rodiny, bez dívky, bez známých jistot. Čekal je drsný výcvik a tvrdý režim.

„V přijímači jsme jako naprogramovaní idioti devět až deset hodin denně pochodovali po rozpáleném asfaltu buzerplacu v upjatých uniformách s nablýskanými samopaly, abychom uspokojili koktavého nadporučíka,“ popsal svůj první měsíc služby pamětník Milan Ciler​.

Námaha, křik velitelů, nedostatek spánku – to vše mělo nováčka „zlomit“ a naučit slepé poslušnosti. Domů se dostal jen výjimečně; za celé dva roky měl často jen pár dovolenkových dní. „Byli jsme dva roky zavření několik set kilometrů od domova a domů jsme se dostali třeba dvakrát za rok,“ líčí vojenský historik Prokop Tomek situaci branců​.

Mnoho vojáků nastupovalo službu s obavami. Pověst o kruté šikaně mazáků – tedy těch, kdo sloužili druhý rok – je předcházela. „Většina odvedených mužů na povinnou dvouletou vojnu se bála šikany,“ potvrzují historici​.

A skutečnost obavy brzy předčila. První půlrok na útvaru provázela „mazácká“ šikana, která se brala za samozřejmost a které důstojníci nečinně přihlíželi​. Nováčci – posměšně zvaní bažanti či zobáci – se stávali terčem ustáleného teroru ze strany starších vojáků.

Armádní vedení to tichou tolerancí v podstatě podporovalo, neboť vzájemný strach mezi vojáky pomáhal udržovat disciplínu​. V uzavřeném světě kasáren vznikla jakási zvrácená hierarchie kast: „mocní“ mazáci versus ponižovaní nováčci. Každý mladík věděl, že pokud přežije rok ústrků, příští rok bude naopak on v nadřazené roli – což mnohé bohužel motivovalo v krutostech pokračovat a stupňovat je, až se k moci dostanou oni​.

Noční nástupy a nekonečné buzerace byly na denním pořádku. Mazáci často budili „bažanty“ hluboko po půlnoci, jen pro svoje zvrácené pobavení. Nutili je třeba vytírat chodby a drhnout záchodové mísy zubním kartáčkem nebo čistit dlaždičky ve sprchách, zatímco ostatní spali​.

Mladí vojíni museli běhat desítky koleček po dvoře, dělat kliky a dřepy do vyčerpání, často jen proto, že se staršímu vojákovi zachtělo je „potrápit“​. Banální „přestupky“ se trestaly okamžitě: špatně ustlaná postel, zapomenuté smítko na podlaze nebo málo naleštěné boty – to vše znamenalo řev a ponižování, někdy i facky nebo horší bití.

Nebyla nouze ani o okrádání – mazáci nováčkům zabavovali balíčky z domova či lepší části jídla​. „Šikana jistě nebyla všude stejná, ale mnozí pamětníci popisují její otřesnou podobu – například mazáci nutili bažanty vytírat chodby a záchody kartáčkem na zuby, bili je a okrádali,“ shrnuje historik a pamětník Zdeněk Jirásek​.

To vše byl teprve začátek. Někde šikana „jen“ znamenala špinavou práci a pár facek, jinde však přerůstala do vyloženého sadismu. Martin Ládr, kterého mazáci donutili zúčastnit se nechvalně proslulého „guláše z výkalů“, patřil k těm, kdo psychický a fyzický teror neunesli.

Krátce po oné hrůzné noci při jedné ranní rozcvičce zkrátka zkolaboval a odmítal dál vstát​. Vojáci na útvaru si nejprve mysleli, že simuluje, ale on byl skutečně na dně sil. Jednotka neměla ani řádného lékaře – pouze veterináře, který nevěděl, co s ním​. Martin nakonec skončil na psychiatrii v Brně a po pár týdnech byl z armády propuštěn.

Doslova si vytrpěl nervové zhroucení, aby se dostal domů. Dnes, po čtyřiceti letech, přiznává, že trauma z vojny v sobě nosí dodnes: „Věřte mi, je to pořád trauma, strašně špatně se mi o tom vypráví,“ říká 64letý Ládr a dodává, že nesnáší hospodské řeči o „veselých historkách z vojny“.

Když slyší, jak někdo u piva začne nostalgicky vzpomínat na údajné „srandičky“ z kasáren, raději vstane a odchází. Ví totiž své: drsnou šikanou si prošli téměř všichni a z bažantů se nezřídka stávali ještě krutější mazáci – koloběh násilí tak nikdy neskončil​.

Statistiky potvrzují, že šikana byla v komunistické armádě běžná a masová. Odhaduje se, že v 50. letech ji zažilo asi 50 % vojáků, ale po roce 1969 už s nějakou formou šikany mělo zkušenost až 75 % všech branců​. Jinými slovy: na vojně se s šikanou setkal téměř každý – ať už jako oběť, pachatel, nebo aspoň jako tichý svědek​.

Vyšší důstojníci dlouho dělali, že problém nevidí. Oficiálně se přiznával jen zlomek případů – například ve výcvikovém roce 1978–1979 zaznamenali velitelé jen 16 „vážnějších“ incidentů šikany, zatímco o deset let později už byly odsouzeny stovky vojáků a tisíce dalších potrestány disciplinárně​. Skutečnost byla přitom ještě horší, než naznačovala tato čísla.

Samotný komunistický prezident Gustáv Husák už v polovině 70. let dostával zprávy o bující šikaně v armádě – vědělo o ní jak armádní velení, tak vedení strany​. Přesto oficiálně panovala zarytá mlčenlivost. Režim chtěl za každou cenu budit dojem, že má „disciplinovanou armádu s vysokou morálkou“. Problémy zametal pod koberec – vytvořil Potěmkinovu vesnici klamné vojenské cti.

Fyzická dřina a mazácká šikana nebyly zdaleka jediným trápením vojáků základní služby. Další kapitolou byla buzerace ze strany velitelů, často absolutně nesmyslná. Důstojníci (přezdívaní „lampasáci“) měli v armádě takřka neomezenou moc – a mnozí ji zneužívali k libovolnému týrání podřízených.

Křik, urážky a tresty patřily k jejich dennímu „pedagogickému“ stylu. „Obludný cynismus vojáků z povolání“ – tak popisuje přístup tehdejších velitelů Petr Hruška, který sloužil jako vysokoškolák v druhé polovině 80. let​. „Šikana a buzerace, kterou trpěli a které přihlíželi, kterou svým způsobem podporovali, to bylo monstrózní,“ dodává​.

Mnozí velitelé nejen tolerovali trýznění mezi vojáky, ale sami přidávali tvrdé tresty pro ty, kdo neplnili jejich rozkazy dost horlivě. Někdy šlo o malé naschvály – například nechat mužstvo nesmyslně pochodovat do úplného vyčerpání (jen aby si důstojník zjednal respekt), jindy ale šlo o cílenou likvidaci „rebelů“.

Kdo se ozval nebo projevil vzdor, toho si nadřízení vychutnali. Voják mohl klidně skončit i na pár dní ve vojenské věznici, nebo dostával ty nejhorší práce a úkoly. Záminku si lampasáci našli snadno – stačilo drzé slovo, opožděný pozdrav, cokoliv.

Specifická kapitola byla politická šikana a ideologický dril. Armáda ČSSR nebyla jen obrannou silou – byla i nástrojem komunistické indoktrinace. Každý voják musel složit přísahu, která nezačínala slovy o vlasti, ale slibem věrnosti „pracujícímu lidu vedenému KSČ“ a oddanosti „socialistickému řádu… po boku Sovětské armády“.

V kasárnách neustále probíhaly politické školení, nástupy k rudým praporům a ideologické prověrky. Jakákoli odchylka od loajality byla přísně trestána. Voják neměl možnost obrany – neexistoval nezávislý tisk ani nikdo, kdo by mu pomohl​.

„V armádě jsem opravdu zažil, co představuje komunistický režim ve své brutální podobě,“ vzpomíná filosof Václav Němec na rok 1988​. Hned první den po příjezdu na útvar spatřil výhrůžnou nástěnku s exemplárními tresty: visely na ní rozsudky nad vojáky z předchozího turnusu – jeden poslouchal zakázané zahraniční rádio, jiný pouštěl spolubojovníkům písničky od Plastic People.

Za takové „prohřešky“ hrozil vojenský prokurátor i kriminál, a to ještě v roce 1988! Svoboda, která se již do určité míry nadechovala venku v civilu, v armádě neexistovala – zde vládl ještě zatuchlý totalitní skanzen.

Pod povrchem zdánlivého pořádku se tak v armádě hromadilo zoufalství a lidská tragédie. Někdo zatnul zuby a dva roky ponižování přestál, jiní ale už během služby ztratili to nejcennější – vlastní život. Přestože Československo nebylo ve válce, každý rok umírali desítky až stovky vojáků základní služby. Historici zjistili, že v 60. letech přišlo o život přes 200 vojáků ročně, v 70. letech čísla kolísala a krátce před rokem 1989 se dařilo „snížit“ ztráty na asi 50 vojáků ročně​.

Celkem v letech 1964–1989 nepřežilo službu v ČSLA 3 843 mladých mužů​. Téměř čtyři tisíce rodin poslaly syna na vojnu, aby se jim vrátil v zinkové rakvi nebo vůbec. Mnohdy se navíc pozůstalí ani nedozvěděli pravdu o tom, co se stalo – úřady se vymluvily na „vojenské tajemství“ a případ uzavřely​.

Příčiny oněch úmrtí byly různé. Časté byly nehody při cvičeních – například havárie vozidel, výbuchy munice, utonutí při výcviku či pády při manipulaci s technikou​. Nejednou zemřeli vojáci kvůli nezodpovědnosti velitelů, kteří je hnali do zbytečného rizika.

Existují svědectví o smrtelných úrazech zametaných pod koberec, jen aby jednotka nepřišla o odměny. V roce 1980 se při velkém cvičení spojeneckých armád převrátil tank a zabil čtyři vojíny – tragédie, která se oficiálně odbyla jako „nehoda při manévrech“, aniž by padla zmínka o smysluplnosti celé akce.

Nejotřesnější je ovšem jedna statistika: nejvíce vojáků umíralo vlastní rukou. Archivní data ukazují, že ročně si vzalo život okolo šedesáti mladých mužů​. To je alarmující číslo – zhruba třicet sebevražd na sto tisíc vojáků, tedy třikrát více, než bývá v běžné populaci​. Za zdánlivě suchým údajem si představme desítky zničených kluků, kteří raději zvolili kulku či provaz, než aby dál snášeli armádní šikanu a beznaděj.

„Za tu službu jsem zažil několik pokusů o sebevraždu a zažil jsem i sebevraždu dokonanou, kdy se voják zastřelil na stráži, protože nebyl schopen míru potupy a ponížení dál zvládat,“ vzpomíná básník Petr Hruška​.

Podobných případů byla každoročně celá řada – zoufalí mladíci se například zastřelili při hlídce, jiní se oběsili, někdo skočil z okna. A nejde jen o sebevraždy: byly zaznamenány i případy „vražd maskovaných jako nehody“, kdy tyranizovaný voják zastřelil svého trýznitele nebo naopak mazák ubil bažanta, a armáda pak tragédii ututlala.

Takové události se pochopitelně snažila armáda popřít či utajit, ale v pamětech vysloužilých vojáků občas vyplouvají na povrch mrazivé příběhy „záhadných zastřelení“ na strážích či „sebevražd“, kterým nikdo nevěřil.

Komunistické vedení armády problém ignorovalo – stačilo mu prezentovat spořádané přehlídky a vysoká čísla bojové připravenosti. Osudy jednotlivců nehrály roli. Tehdejší režim se tvářil, že je vše v pořádku, a rodinám zemřelých nesdělil často ani základní informace​. Pokud nešlo ututlat smrt úplně, označila se za nešťastnou náhodu při cvičení. Že voják ve skutečnosti raději skočil ze střechy, než by snášel další den šikany, se rodiče oficiálně nedozvěděli.

Ti, kteří povinnou vojnu „přežili“ fyzicky ve zdraví, si mnohdy odnášeli doživotní psychické následky. Dva roky v atmosféře stálého ponižování, strachu a vynucené podřízenosti zanechaly své stopy. Mnoho mužů se vracelo domů zlomených, s podlomenou sebedůvěrou a potlačeným hněvem.

Jen málokdo tehdy mluvil o posttraumatické stresové poruše, ale přesně tím trpěla nemalá část „absolventů“ základní služby. Noční můry, úzkosti, výbuchy agresivity nebo naopak apatie – to byly časté potíže navrátilců do civilu. Někteří se nedokázali radovat ze svobody a tápali, co se životem dál; jiní měli problém znovu navázat vztahy, dohánět ztracené roky, zapomenout.

Mnozí také převzali deformovaný vzorec chování, který jim vojna vštípila: naučili se, že „silnější si vše vynutí násilím“ a že ponižování druhých je normální. Takové jizvy na duši se hojí velmi těžko, pokud vůbec.

Dodnes se najdou lidé, kteří na socialistickou vojnu vzpomínají se zvláštní nostalgií – vyprávějí historky o kamarádství, recesi a „mužné průpravě do života“. Tyto vzpomínky jsou však často buď záměrně přikrášlené, nebo pocházejí od těch, kteří stáli na straně trýznitelů, nikoli obětí.

Drtivá většina pamětníků totiž mluví o vojně spíše jako o promarněném čase plném stresu. Ano, vznikala přátelství ve zbrani a občas se našly světlé chvilky či legrácky – přece jen mládí si najde své ventily i v pekle. Ale nic z toho neomlouvá to systémové týrání, jemuž byli branci vystaveni. Jeden z pamětníků ho trefně nazval „dvouletou zbytečnou pakárnou“, po níž se z chlapců muži nestali – vraceli se spíš otupělí otroci, kteří se museli znovu učit svobodně dýchat.

Zdroje:

https://cnn.iprima.cz/gulas-s-lejnem-pametnici-lici-otresnou-sikanu-v-ceskoslovenske-lidove-armade-osmdesatych-let-199968

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/200-mrtvych-za-rok-a-pribuznym-nerekli-nic-nova-fakta-jak-se-umiralo-v-armade-za-socialismu-61538

https://plus.rozhlas.cz/cim-byla-ceskoslovenska-lidova-armada-pribehy-tech-kdo-museli-pretrpet-povinnou-8919552

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/prvni-studie-o-sikane-v-armade-proc-ksc-nezasahla/r~i:article:735165/

https://www.vhu.cz/bazanti-a-supraci-kde-byly-koreny-sikany-v-armade-pred-rokem-1989/

https://www.avcr.cz/cs/fotoreportaze/Prerod-v-muze-pod-dohledem-rezimu.-Udelala-povinna-vojna-z-chlapcu-chlapy/