Článek
Byly doby, kdy jsem žila běžný život, měla svou práci v menší bance poblíž Jihlavy a vše šlo tak nějak normálně. Pak ale přišla rána – tátův infarkt a následná mozková příhoda. Náhle se z energického člověka stal ležák, který potřeboval péči doslova ve dne v noci. Moje sestra Dita, o tři roky starší, žije dlouhodobě v Bruselu, kde má rodinu a dobré zaměstnání. „Nemůžu se teď vrátit, ale vím, že ty jsi vždycky byla pečlivá. Postarej se, prosím,“ napsala mi v e-mailu.
Nechtěla jsem nechat tátu v nemocnici. Domluvily jsme se, že já se nastěhuju do rodného domu v nedaleké vsi a budu mu pomáhat. „Mám našetřeno, finančně tě podpořím,“ slibovala Dita. Táta se zase rozpovídal o tom, že je spravedlivé, aby dům jednou patřil mně, když se o něj starám a sestra stejně žije v cizině. „Neboj, vše sepíšeme, jen ať se trochu zotavím,“ říkal s uslzenýma očima. A já, dojatá, uvěřila.
Další měsíce – nebo spíš roky – se slily do jednoho nekonečného dne. Vařit dietní jídla, prát, koupat, pomáhat mu se cvičením rukou, dávat mu léky, převlékat postel v jednu ráno, když se pomočil. Mojí denní realitou byly i příjezdy sanitek, pravidelné návštěvy lékařů, obíhání úřadů kvůli příspěvkům na péči. „Jednou se ti to vrátí,“ opakovala jsem si, když jsem kvůli němu vzdala vlastní práci a fakticky ztratila svůj byt, protože jsem ho přenechala kamarádce.
Sestra přijížděla jednou ročně na pár dní. Většinou přivezla nějaké dárky, občas peníze, ale když se táta zmínil o přepisu domu, jen neurčitě mávla rukou. „Stejně nechci žádné dědictví, žiju si svůj život v Bruselu,“ tvrdila. Táta ujišťoval: „Jen co se trochu zvednu, půjdeme s advokátem sepsat smlouvu, neboj.“ A já dál ochotně vstávala před rozedněním, abych mu připravila speciální snídani a udělala mu masáž, než se rozcvičí.
Čas plynul. Táta se nelepšil, spíš se stav zhoršoval. Dvakrát jsme skoro mysleli, že je konec, ale vždycky se ještě probral. Jenže před dvěma měsíci odešel nadobro. Seděla jsem u něj na posteli, držela ho za ruku. Míchaly se ve mně pocity lítosti a úlevy, protože už ho nebudou trápit bolesti. Přesto jsem si říkala: „Aspoň vím, že dům bude můj, a já tu můžu zůstat a třeba jednou přijde i rodina…“
Následovalo vyřizování na notářství. Tam přišel šok. Dědictví – dům, zahrada, úspory – všechno bylo odkazem připsáno Ditě. V závěti stálo, že „můj dům zůstává dceři Ditě, protože druhá dcera zatím rodinu nezaložila, a není jisté, jak by s domem v budoucnu naložila“. Zírala jsem na to jako omámená.
„Tati, tohle přece nemyslíš vážně,“ chtělo se mi křičet. Jenže táta už tu nebyl, aby mi to vysvětlil. Sestra přijela, tvářila se rozpačitě. „Já nevím, jak k tomu došlo, prý to řešil s notářem. Třeba si to rozmyslel, aby dům zůstal v rodu. Ale já ti samozřejmě dám nějaké peníze, kdybys potřebovala…“
Peněz mi nakonec poslala směšnou částku, spíš jako gesto. A pak se ukázalo, že Dita dům nechce – rozhodla se ho prodat. „Nemáme čas sem jezdit a opravovat střechu,“ vysvětlovala. A mně rvalo srdce při představě, že se cizí lidé nastěhují do domu, kde jsem tátovi každý den pomáhala. Zůstala jsem bez střechy nad hlavou i bez práce, protože jsem péči o něj brala jako povolání na plný úvazek.
Teď jsem v pronájmu, mám obyčejné zaměstnání v městské pekárně a splácím menší dluh, který mi mezitím narostl, když jsem neměla pravidelný příjem. „Proč jsi nebyla chytřejší?“ říkají někteří známí. „Proč jsi nedonutila tátu, aby to přepsal hned?“ Ale já věřila, že rodina je rodina, a že táta by mě nezradil. Asi se bál, že když mi dá dům na papíře, přestanu se o něj starat. Nebo poslouchal něčí rady, a já se už nedozvím pravdu.
Právník mi řekl, že na závěť je pozdě, protože je platná, a já nemůžu prokázat, že sliboval něco jiného. „Je to tvrdé, ale právně čisté,“konstatoval. A já se cítím prázdná. Podle některých jsem prý měla být sobečtější a chtít smlouvu hned. Jiní mi říkají, že aspoň můžu mít čisté svědomí, že jsem tátu nechala dožít v důstojnosti. Jenže co mi to teď pomůže, když jsem fakticky přišla o roky života?
Trápí mě i vztek na sestru, která teď prodává dům za miliony, a já z toho neuvidím skoro nic. „Víš, Markéto, já jsem tady nebyla, ale on mi to odkázal, takže to tak asi muselo být,“ říká. A já nemám sílu se hádat. Bolestné je, že mi to připadá jako krutá lekce: nevěř slibům, vyžaduj smlouvy a mysli i na sebe.
Nikomu bych nepřála zažít tu křivdu, kdy stojíte v holém pokoji s krabicemi vzpomínek a uvědomujete si, že jste pro rodinu jenom „ta, co se hodila“. Ráda bych varovala všechny, kdo se chystají starat o rodiče. Ano, udělejte to, pokud cítíte, že je to správné. Ale buďte chytří. „V rodině se věří,“ říkávali mi, jenže důvěra bez právní jistoty může skončit zlomeným srdcem a prázdným účtem.
Dnes se snažím začít nový život. Vím, že nechci skončit hořká a nenávistná. Ale občas mě přepadne zoufalství. Kdybych se tak mohla vrátit o pár let zpátky a říct sama sobě: „Klidně se postarej, ale nech si zapsat, co ti patří. Jinak zapláčeš.“
