Článek
„Miminko je úžasné, uvidíš, že všechno zvládneš,“ říkali mi kamarádi z Brna. Jenže realita je jiná. Těhotenství jsem sice zvládla, ale s příchodem malé Sáry se všechno převrátilo vzhůru nohama. Na vysněnou pozici v reklamní agentuře jsem pracovala roky. Milovala jsem ten adrenalin, brainstormingy uprostřed noci, prestižní klienty. Netušila jsem, že po porodu se firma jen mírně pousměje a řekne: „Až se vrátíš, uvidíme, co pro tebe zbyde.“
Nenechala jsem se vyvést z míry a věřila jsem, že to půjde kombinovat: tvořit reklamní kampaně a zároveň krmit malou. Brzy jsem ale zjistila, že s nevyspáním a dětským pláčem v pozadí vážně nemůžu soutěžit s kolegy, kteří jsou k dispozici čtyřiadvacet hodin denně a nemají na krku žádné dítě. „Nějak to zvládneš, seš šikovná,“ povzbuzovala mě máma. Jenže jak? Ve chvíli, kdy se mi dařilo ponořit se do práce, Sára chtěla jíst, pak zas uspat. A firma mezitím ujížděla beze mě.
Po pár měsících to skončilo stejně, jak se dalo čekat. „Nevíme, kdy se přesně vrátíš, museli jsme obsadit tvé projekty jinak,“ volal mi šéf. Ze dne na den jsem přišla o pozici, kterou jsem budovala léta. Teď jsem matka na plný úvazek, která se občas marně snaží napsat aspoň drobnou zakázku. Jediné, co slýchám z okolí, je: „Ale vždyť máš nádhernou dcerku, buď ráda!“
Jasně, že svoje dítě miluju, nade vše. Jenže kdyby mi někdo dřív řekl, jak moc mateřství zboří moje plány, možná bych si to líp promyslela. „Však se ještě vrátíš do práce,“ říkají ti, co netuší, jak rychle v marketingu nahradí člověka s novými nápady někdo mladší a bezdětný. Můj rozhovor se starým klientem vypadal asi takto: „Simono, tys byla skvělá, ale teď už s tebou nepočítáme. Víš, jsme v pokročilé fázi projektu, potřebujeme někoho flexibilního,“ což je code pro „Bez dítěte na krku.“
Nejhorší je, jak se tváří společnost. Jako by se nic nedělo. Má se za to, že mateřství je samozřejmá volba a nemáš právo stěžovat si, že ti to pokazí kariéru. „Je to přece tvůj dar, být mámou,“ napsala mi kdysi kamarádka v e-mailu, když jsem se jí svěřila, jak mi to chybí v práci.
Přitom nejsem jediná, kdo zjistil, že dítě a profi dráha nejdou snadno dohromady. Znám spoustu dalších žen, kterým se rozplynul sen o pracovní seberealizaci, protože priority firmy jsou jasné: hledej někoho, kdo je ochotný dělat nonstop. A když se ozveme, že nám chybí „jen“ večery plné e-mailů, je z nás hysterka, co nechápe realitu.
Když teď koukám na spící Sáru, cítím obrovskou lásku. Ale současně ve mně hlodá hořkost. „Stálo to za to? Ztratila jsem roky úsilí a vybudované místo?“ Samozřejmě, že to za to stálo. Moje dítě je pro mě vším. Jen si přeju, aby mi někdo předtím narovinu řekl, že profesionální život se může zhroutit jako domeček z karet. Bez sladkých řečí o tom, jak „to zvládnu jednou rukou“. Abych aspoň tušila, co mě čeká.
