Roman Polanski přežil Osvětim i Mansonovy vraždy. Pak se sám stal monstrem.Jeho oběť mu už odpustila

Patřil Jacku Nicholsonovi, jednomu z nejslavnějších mužů nového Hollywoodu, který si zrovna užíval na lyžích v Coloradu. Vzduchem se nesla vůně chlóru z vyhřívaného bazénu a bzučení hmyzu v přerostlých keřích. Uvnitř klapala závěrka fotoaparátu a cinkaly sklenice se šampaňským. On, mezinárodně uznávaný režisér, ji, dívku na prahu dospívání, fotil pro pařížskou edici časopisu Vogue.

Scéna působila jako ztělesnění doby. Byla v ní moc, umění, nonšalantní porušování pravidel a příslib slávy. Dívka, Samantha Gailey, později Geimer, se na jeho žádost svlékla do půli těla. Cítila se nesvá, ale souhlasila. Vše se dělo pod záštitou profesionální práce.

Pak přišla vířivka a další fotografie. A pak přišel okamžik, který vše změnil. Polanski se vrátil z koupelny a v ruce držel malou bílou pilulku, lék Quaalude, rozlomenou na kousky. Jeden kousek nabídl jí. A pak udělal něco, co rozhodně dělat neměl.

Abychom pochopili, proč muž, kterého svět znal jako Romana Polanského, o necelý rok později nasedl na letadlo a navždy utekl z Ameriky, musíme se vrátit v čase. Ne o rok, ale o desetiletí.

Narodil se v Paříži v roce 1933, ale osud ho zavál do Polska, do Krakova, těsně předtím, než se nad Evropou zatáhla mračna druhé světové války. Jeho rodina byla židovská. Když nacisté obsadili Polsko, ocitli se v pasti krakovského ghetta. Bylo mu šest let, když ho vyloučili ze školy jen proto, kým byl.

Pak přišly transporty. Jeho matka, ve čtvrtém měsíci těhotenství, byla odvezena do Osvětimi. Zemřela v plynové komoře krátce po příjezdu. Jeho otec byl poslán do Mauthausenu. Malý Roman viděl, jak ho odvádějí v nekonečném zástupu ztracených duší.

Z posledních sil se k němu snažil prodrat, aby se zeptal, co se děje. Otec ho zahlédl a v očích se mu zračila hrůza, že by vojáci mohli spatřit i jeho. Zašeptal jen dvě slova, která se Romanovi vryla do paměti jako cejch: „Ztrať se!“.

A on se ztratil. Utekl z ghetta a přežil. Přežil díky pomoci polských katolických rodin, které riskovaly vlastní životy, aby ho ukryly. Trestem za ukrývání Žida byla smrt. Putoval krajinou, kde němečtí vojáci pro zábavu stříleli po lidech jako po terčích. Přežít znamenalo nedůvěřovat, klamat a utíkat.

O čtvrt století později, v srpnu 1969, byl Roman Polanski na vrcholu. Byl oslavovaným režisérem filmu Rosemary má děťátko, žil v Hollywoodu a jeho krásná manželka, herečka Sharon Tate, čekala jejich první dítě. Polanski byl zrovna v Londýně, když mu zavolali. Musel se okamžitě vrátit do Los Angeles.

Dům na adrese 10050 Cielo Drive se proměnil v dějiště hrůzy, která šokovala svět. Sharon, v osmém a půl měsíci těhotenství, byla brutálně zavražděna spolu se čtyřmi dalšími lidmi. Ubodali ji k smrti. Šestnácti ranami. Její tělo bylo spojeno provazem s tělem Jaye Sebringa. Na dveřích stálo krví napsané slovo „PIG“. Vrahy byli členové kultu Charlese Mansona.

Tyto dvě události – přežití holocaustu a vražda jeho rodiny – jsou klíčem k pochopení muže, který v roce 1978 stanul před americkým soudem.

Sedmdesátá léta byla v Hollywoodu zvláštní dobou. Starý systém se hroutil a na jeho troskách vyrůstala nová generace filmařů, přezdívaná „Movie Brats“ – filmoví spratci. Režiséři jako Francis Ford Coppola, Martin Scorsese, George Lucas a Roman Polanski se stali novými králi. Byli to autoři, vizionáři, kteří měli tvůrčí svobodu, o jaké se jejich předchůdcům ani nesnilo.

Tato éra, známá jako „Nový Hollywood“, přinesla jedny z nejlepších filmů americké kinematografie. Byly to filmy, které odrážely turbulentní dobu: deziluzi z války ve Vietnamu, paranoiu po aféře Watergate, sexuální revoluci a zpochybňování všech autorit.

Hranice se posouvaly nejen na plátně, ale i v životě. Hollywood se topil v penězích, kokainu a pocitu beztrestnosti. Večírky se protahovaly do rána, drogy byly všudypřítomné a mocní muži si brali, co chtěli.

V této atmosféře se odehrál i příběh Romana Polanského a Samanthy Geimer. Mocný režisér, který fotí mladou dívku pro prestižní časopis v domě jiné celebrity, to vše za přítomnosti šampaňského a drog – to byla scéna, která do kulis Nového Hollywoodu dokonale zapadala.

Nejvýmluvnějším dokladem tohoto pokřiveného vnímání je samotná probační zpráva, která byla v případu vypracována. Tento 28stránkový dokument, který měl soudci pomoci určit trest, je fascinujícím vhledem do myšlení doby. Zpráva Polanského chování částečně omlouvala s odkazem na jeho „kreativního génia“ a jeho status „imigranta ze země s odlišnou morálkou“. Dokonce kladla část viny na samotnou oběť a její matku.

Polanski byl zatčen a 24. března 1977 obviněn v šesti bodech obžaloby. Byly to vážné zločiny: znásilnění za použití drog, sodomie, zvrácenost, obscénní a chlípný čin na dítěti mladším 14 let, nezákonný pohlavní styk a poskytnutí omamné látky nezletilé. V součtu mu hrozil trest až 50 let vězení.

Rodina Samanthy Geimer se chtěla za každou cenu vyhnout veřejnému soudnímu procesu, který by pro třináctiletou dívku představoval další obrovské trauma. Proto její právník spolu s prokuraturou vyjednal dohodu o vině a trestu.

Polanski v srpnu 1977 přistoupil na to, že se přizná k jedinému, nejméně závažnému bodu obžaloby: k nezákonnému pohlavnímu styku s nezletilou. Ostatních pět, mnohem závažnějších obvinění, bylo staženo. Tím se zásadně změnila právní situace. Očekávalo se, že Polanski dostane podmínku.

Případ dostal na stůl soudce Laurence J. Rittenband. Byl to zkušený, ale také kontroverzní muž, popisovaný jako „nevrlý“ a známý tím, že si užíval pozornost médií v ostře sledovaných případech celebrit, jako byly rozvody Elvise Presleyho nebo spory o opatrovnictví Marlona Branda.

Rittenband se rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Ignoroval doporučení probační služby, která navrhovala trest bez odnětí svobody, a v září 1977 nařídil, aby Polanski podstoupil 90denní diagnostické a psychiatrické vyšetření ve státní věznici v Chinu. To byl první jasný signál, že soudce nehodlá hrát podle zavedených pravidel.

Polanski tam strávil 42 dní. Vězeňští psychiatři dospěli k závěru, že nepředstavuje nebezpečí pro společnost a doporučili, aby mu byla udělena pouze podmínka. Zdálo se, že dohoda bude dodržena. Ale soudce Rittenband měl jiné plány.

Zlomový okamžik přišel v lednu 1978. Jak potvrdilo v roce 2010 odtajněné svědectví prokurátora Gunsona, Rittenband si zavolal právníky obou stran a soukromě jim oznámil, že hodlá porušit dohodu. Podle Gunsona byl soudce ovlivněn kritikou v médiích a cítil potřebu ukázat tvrdost.

Oznámil, že Polanského odsoudí k dalšímu trestu odnětí svobody, a to i přes své předchozí sliby. Celé řízení mělo být podle Gunsona jen „šarádou“. Rittenbandův plán byl poslat Polanského do vězení a pak ho na základě tehdejších zákonů do 120 dnů propustit.

Pro Polanského to byla poslední kapka. Jak řekl jeho právník: „Roman říká: ‚Jak mohu věřit soudci, který dvakrát lhal?‘ Tak se sebral a utekl do Evropy.“.

Den před vynesením rozsudku, 31. ledna 1978, se Roman Polanski rozhodl. Nasedl na letadlo společnosti British Airways směřující z Los Angeles do Londýna. Odtud pokračoval do Paříže, do země svého narození, jejíž občanství mu poskytovalo ochranu před vydáním do Spojených států. V okamžiku, kdy letadlo vzlétlo z ranveje letiště LAX, stal se z něj nejznámější uprchlík Hollywoodu.

Jeho život v exilu se stal paradoxem. V Americe byl a stále je hledaným zločincem, na kterého je vydán mezinárodní zatykač. V Evropě však pokračoval ve své kariéře a zůstal jedním z nejrespektovanějších filmařů své generace. Točil filmy, sbíral ceny a žil život umělecké celebrity. V roce 2003 dosáhl nejvyššího filmového ocenění, když získal Oscara za nejlepší režii za film Pianista – silně autobiografický příběh o přežití holocaustu. Cenu si však nemohl osobně převzít. Hrozilo by mu okamžité zatčení.

Stín americké spravedlnosti ho však nikdy zcela neopustil. V roce 2009 byl na základě amerického zatykače dramaticky zatčen ve Švýcarsku, kam přijel na filmový festival. Strávil několik měsíců ve vězení a v domácím vězení, než Švýcarsko nakonec odmítlo jeho vydání do USA. Podobně dopadly i snahy o jeho vydání z Polska.

Polanski tak žije již více než čtyřicet let ve zvláštním meziprostoru. Je oslavovaným umělcem i odsouzeným zločincem.

V celém tomto příběhu, který se točí kolem slavného muže, jeho traumat a jeho zločinu, často zaniká příběh toho nejdůležitějšího člověka: Samanthy Geimer. Po desetiletí byla vnímána jako pouhý symbol, pasivní oběť, jejíž jméno bylo navždy spojeno s Polanského jménem. Její vlastní příběh, její vlastní trauma a její vlastní pohled na spravedlnost však byly dlouho ignorovány.

V roce 2013 vydala své paměti s názvem The Girl: A Life in the Shadow of Roman Polanski (Dívka: Život ve stínu Romana Polanského). V knize nabízí svůj vlastní, komplexní a často překvapivý pohled na události, které definovaly její život.

Především však odhaluje, že největší trauma pro ni nepředstavoval samotný čin Romana Polanského, jakkoli byl hrozný, ale to, co následovalo.

Byla to desetiletí trvající mediální smršť a neúprosný soudní systém, co jí způsobilo největší bolest.

Její postoj je pro mnohé šokující. Nejenže Polanskému odpustila, ale opakovaně žádala soudy, aby celý případ ukončily. Tvrdí, že se stal „čtyřicetiletým trestem“ nejen pro něj, ale i pro ni a její rodinu. V červnu 2017 se dokonce osobně dostavila k soudu v Los Angeles a se slzami v očích prosila soudce, aby „tuto záležitost uzavřel jako akt milosrdenství vůči mně a mé rodině“.

Soud její žádost zamítl. Zdůvodnil to tím, že případ je Lid versus Roman Polanski a přání oběti není jediným rozhodujícím faktorem. Systém, který tvrdí, že usiluje o „spravedlnost pro oběť“, zároveň aktivně ignoruje přání této oběti a svým neústupným postojem prodlužuje její utrpení.

Samanthy Geimer dokonce muži, který ji tak moc ublížil, odpustila. Potkali se, pochopitelně v Evropě, a společně zapózovali na fotce.

Dnes je Romanu Polanskému přes devadesát let. Žije v Paříži, obklopen svými filmy a svou rodinou. A stále je uprchlíkem. Mužem, který se nemůže vrátit. Mužem, který se stále ohlíží přes rameno.

Zdroje:

https://news.sky.com/story/roman-polanski-fled-us-44-years-ago-as-judge-planned-to-renege-on-plea-deal-according-to-newly-unsealed-transcript-12654271

https://www.timesofisrael.com/the-polanski-case-what-we-know-after-40-years/

https://apnews.com/article/bill-cosby-los-angeles-jack-nicholson-f0ad0efcf680426920f99fef634892c6

https://en.wikipedia.org/wiki/Sharon_Tate

https://en.wikipedia.org/wiki/Roman_Polanski

https://en.wikipedia.org/wiki/Roman_Polanski_sexual_abuse_case