Na oslavě jeho úspěchu si vzala život. Žena Fritze Habera neunesla, že z její lásky je masový vrah

Ještě svírala v ruce služební pistoli svého manžela. Slyšel to někdo? V ponurém tichu domu se rozplakal třináctiletý Hermann – jejich syn – který jako jediný výstřel zaslechl a přiběhl. Matčina hlava mu bezvládně klesla do náruče. Clara naposledy vydechla.

Co přivedlo tuto vzdělanou ženu a milující matku k tak zoufalému konci? Proč se rozhodla skoncovat se životem v momentě, kdy její muž slavil největší triumf své kariéry? Jen několik let předtím přitom všechno vypadalo úplně jinak. Pojďme se vrátit o pár roků zpátky, na počátek příběhu, který měl být oslavou vědeckého pokroku – a který se proměnil v mrazivou morální tragédii.

Bylo mu čtyřicet let, když Fritz Haber dokázal nemožné. V laboratoři v německém Karlsruhe tehdy stvořil chléb ze vzduchu – tak se říkalo přelomovému objevu, který obletěl svět. Psal se rok 1909 a Haber nadšeně předváděl kolegům aparaturu, v níž se směs plynného vodíku a dusíku za vysokého tlaku a teploty měnila na čpavek.

Bezbarvý štiplavý plyn kondenzoval na dně trubice a kapal jako čirá tekutina. Amoniak – základní surovina pro výrobu dusíkatých hnojiv. Vědci dobře věděli, co tenhle zázrak znamená. Úroda potřebuje dusík a přírodní zdroje docházely. Bez umělých hnojiv hrozil světu hladomor.

Fritz Haber našel řešení, jak nasytit miliony lidí. „Haberův zázrak“ umožnil vyrábět levné průmyslové hnojivo ve velkém – a farmáři po celém světě brzy sklidili nebývalé žně. Z chemika Habera se stal hrdina. Zachránce. Muž, který porazil neúprosnou přírodu a vymámil z ní potravu pro lidstvo.

Haber si slávu užíval. Byl ctižádostivý, energický a rád věděl o všem, co se v jeho oboru šustne. Pocházel z bohaté židovské rodiny a už od mládí toužil po uznání. V Německu přelomu století to neměl talentovaný vědec židovského původu jednoduché – a tak Fritz ještě před svatbou konvertoval ke křesťanství, aby si otevřel dveře do vyšších společenských kruhů.

Věřil v německou kulturu, miloval svou vlast. Když roku 1914 vypukla první světová válka, neváhal ani vteřinu. Všechen svůj um a úsilí věnoval službě vlasti. „V míru patří vědec celému lidstvu, ve válce patří své vlasti, “ prohlašoval. A podle toho jednal. Z laboratoře zaměřené na výrobu hnojiv se stala výzkumná centrála pro potřeby armády.

Haber se pustil do nové výzvy: vyrábět čpavek ne pro pole, ale pro zákopy. Dusík ze vzduchu se dal totiž využít i jinak – k výrobě bomb a munice. Německu, odříznutému námořní blokádou od dovozu přírodního ledku z Chile, by brzy došly výbušniny. Haber to dobře chápal. Jeho továrny nyní chrlily tuny a tuny dusičnanů do armádních skladů.

Granáty díky němu opět plnily frontové linie. Záchrance rolníků se proměnil ve strategického spasitele vojáků. Německý tisk oslavoval génia, který drží prst na zásobování armády. Haberovi kolegové vědci mu gratulovali – mnozí z nich narukovali také a vědu dali do služeb války. Ale brzy mělo dojít k něčemu, co překonalo všechny dosavadní hrůzy moderního bojiště.

Válka v Evropě uvízla v remíze poziční války. Mladí muži umírali po statisících, aniž by se fronta pohnula o metr. Vlády zoufale hledaly novou zbraň, která prolomí pat. A Fritz Haber ji nabídl. Napadlo ho použít na frontě jedovatý plyn – chemickou látku, která by zabíjela plošně a neslyšně, proti níž by nepřátelé neměli obranu.

Byla to ďábelsky geniální myšlenka. Haber osobně dohlížel na utajený vývoj bojových plynů. Vymyslel zařízení – ocelové lahve s chlorem – které stačilo na povel otevřít, a vítr by jed udusaný v kapalném stavu roznesl jako smrtící mrak nad nepřátelské zákopy.

Pak přišel 22. duben 1915. Z pošmourného podvečerního nebe u belgického města Ypry se snášel chlad a vítr vál směrem k francouzským pozicím. Na polní trávě se válely cáry nažloutlé mlhy. Kdo by tušil, že je to smrt, která se plíží kousek nad zemí?

Francouzští a kanadští vojáci v první linii zmateně pozorovali zvláštní oblak, který k nim postupoval. Neslyšeli žádný výstřel. Jen ten nasládlý, dráždivý zápach jim začal napovídat, že je něco špatně. Pak lidé v zákopech začali chrčet a dávit se. Muži křičeli v panice, když jim jed rozežíral plíce zevnitř.

Někteří se snažili utéct, ale nohy je neposlouchaly. Jiní se v agonii kousali do rukou, jak se zoufale snažili popadnout dech. Za pár minut ležely na zemi stovky těl. Žlutá mlha při svém postupu zanechávala hrůznou žeň – vojenské kroniky mluví o pěti tisících mrtvých a desetitisících zasažených, kteří umírali pomalu v bolestech ještě dlouho poté. Bylo to poprvé v dějinách, kdy člověk ve velkém použil jed jako zbraň hromadného ničení. A byl to právě chemik Fritz Haber, kdo tuto zbraň lidstvu předal.

Zpráva o masakru u Yper obletěla svět a vyvolala zděšení. Fronta byla proražena – Němci nevěřili vlastním očím, jak „účinný“ jejich nový prostředek je. Haber mezitím přijímal vavříny. Dostal okamžitě povýšení na kapitána a v Berlíně se na jeho počest konala oslavná večeře. Tamní smetánka zvedala číše a Haber zářil pýchou.

Jen jeden člověk v sále nesdílel všeobecné nadšení: jeho manželka Clara. Ta drobná žena s inteligentníma očima nemohla zapomenout na hrůzy, které způsobila manželova práce. Clara sama vystudovala chemii – věděla přesně, co účinky chloru provádějí s lidským tělem.

Už dříve Fritze varovala, prosila ho, ať vývoj bojových plynů zastaví. Říkala, že taková věc je „zvrácením ideálů vědy a znamením barbarství, které ničí samotnou podstatu oboru, jenž měl sloužit životu“. Jenže Haber odmítal manželčina slova poslouchat. Teď, opojen vojenským úspěchem i sklenkami sektu, reagoval na Clařiny výtky vztekem.

Když mu toho večera vytýkala, že překročil poslední morální mez, okřikl ji před ostatními a obvinil ji z vlastizrady. Ponížená Clara utekla od stolu. Její manžel i hosté oslavovali dál dlouho do noci. O několik hodin později jejich vila ztichla. Fritz konečně usnul, aby měl síly na zítřejší cestu na frontu. Clara zůstala sama se svými myšlenkami. Věděla, že ráno muž odjede a bude pokračovat v tom, co pokládala za naprosté šílenství. Selhala. Nedokázala mu zabránit.

Krátce před rozedněním se proto rozhodla k poslednímu zoufalému protestu. V noční košili vyšla do zahrady, v ruce těžký revolver. Nadechla se studeného vzduchu a naposledy pohlédla k tmavým oknům domu, kde spal její milovaný syn. Pak namířila pistoli k obloze a stiskla spoušť – jako by ještě naposled varovala svět před tím, co se chystá udělat. Následoval druhý výstřel. Kulka prolétla Clařiným tělem.

Ve stejný den ráno – byl 2. květen 1915 – Haber spěchal na nádraží, aby stihl vlak na východní frontu. Nezastavila ho ani manželčina mrtvola, která ležela o pár metrů od pokoje kde spal. Povolání „otce chemické války“ bylo silnější než role otce malému Hermannovi.

Zatímco zdrcený chlapec oplakával maminku, Fritz nasedl do vlaku a odjel k dalšímu útoku plynem, tentokrát proti ruským jednotkám u Bolimova. Žádné zdržení, žádný smutek na veřejnosti. Haber potlačil osobní tragédii kdesi hluboko uvnitř. Věděl, že armáda na něj čeká. A tak mlčel. Nikdy – až do své smrti – veřejně nepromluvil o okolnostech Clařiny sebevraždy.

Ani řádek do deníku, žádný dopis na rozloučenou. Zůstalo jen strohé oznámení v místních novinách, které pár dnů po pohřbu suše konstatovalo: „Manželka tajného rady dr. H. z Dahlemu, jenž je nyní na frontě, si vzala život střelnou zbraní. Důvody činu této nešťastné ženy zůstávají neznámé.“

Ani hrůza z bojových plynů nakonec Německu vítězství nepřinesla. Válka skončila v listopadu 1918 porážkou a ponížením. Fritz Haber se ocitl v rozervané zemi jako muž se dvěma tvářemi. Pro jedny hrdina, pro druhé válečný zločinec. Zatímco v Paříži visely na sloupech seznamy německých důstojníků, které spojenci chtěli soudit za použití jedovatého plynu, ve Stockholmu se chystal velkolepý ceremoniál na počest novopečeného laureáta Nobelovy ceny za chemii Fritze Habera.

Ta zpráva zvedla ze židle nejednoho zahraničního vědce. Haber dostal Nobelovku právě za svůj objev syntézy čpavku – za čin, který pomohl odvrátit hladomor a zachránit miliony životů. Svět se ptal: Jak může tentýž člověk dostat nejvyšší vědecké vyznamenání za „požehnání lidstvu“, když zároveň vynalezl tak ďábelskou zbraň?

Byl to rozpor, s nímž se mnozí nedokázali smířit. Fritz Haber si však pochybnosti nepřipouštěl. Cenu převzal – v zastoupení – a pokračoval v práci, jako by se nechumelilo. Pro Německo, které se vzpamatovávalo z válečné apokalypsy, vymýšlel další způsoby, jak využít vědu ve velkém měřítku. Už ne pro válku, teď chtěl pomoci napravit mír. V hlavě měl smělý plán: vyzískat z mořské vody zlato, aby jeho země měla čím splatit obří válečné reparace. Několik let se tím intenzivně zabýval, ale tentokrát neuspěl – oceán si své bohatství vzít nenechal.

Ve výzkumném ústavu v Berlíně-Dahlemu, který Haber dlouho vedl, zatím jeho mladší kolegové navázali na válečné experimenty s jedovatými plyny. Vyvíjeli pesticidy na hubení škůdců v obilných silech – silný plyn kyanovodík, prodávaný pod názvem Zyklon A. Haber o tom věděl, sám se na počátku výzkumu podílel.

Ten plyn měl sice pronásledovat jen hmyz, ale stačila malá úprava a Zyklon B bez varovného zápachu pak v dalším desetiletí pronásledoval a usmrcoval i lidi. Vůbec nejděsivější ironie Haberova osudu se tak naplnila až po jeho smrti – nacisté použili plyn z jeho ústavu k vraždění nevinných, včetně členů Haberovy širší rodiny, kteří zahynuli v koncentrácích.

To už ale Fritz Haber naštěstí neviděl. Zemřel pár let předtím, než k tomu došlo. Jeho vlastní konec však přesto postrádal klid a důstojnost. V roce 1933 se v Německu dostali k moci nacisté a Haber, přestože se cítil jako vlastenec a od mládí se snažil zapomenout na své židovské kořeny, upadl v nemilost nového režimu.

Rána přišla opět ze světa, jemuž zasvětil život: z vědeckých institucí. Podle nových zákonů měli být všichni „neárijci“ propuštěni ze státních služeb. Najednou jako by nic neznamenalo, co všechno Fritz pro svou zemi vykonal. Byl Žid – a to stačilo. Na starého pána tlačili, aby vyhodil ze svého ústavu všechny kolegy židovského původu.

Haber něco takového nedokázal. Po všem, co prožil, už žádné další hranice překročit nechtěl. Znechucen novým pořádkem podal v dopise rezignaci na funkci ředitele a rozhodl se odejít do exilu. Opustil milované Německo, pro které tolik obětoval. Unavený a zlomený odešel nejprve do Anglie – země svého někdejšího nepřítele – kam ho pozval kolega vědec Chaim Weizmann.

Jenže zdraví už Haberovi nesloužilo. Srdce vyčerpané léty stresu a bolu vypovídalo službu. Na začátku roku 1934 se Fritz vydal na cestu do Švýcarska, kde chtěl načerpat síly v lázeňském sanatoriu. Cestu však nedokončil. Zastavila ho smrt.

Bylo chladné lednové ráno, když v hotelu nad Rýnem našli bezvládné tělo slavného chemika. Fritz Haber zemřel 29. ledna 1934 v basilejském hotelu – sám, daleko od domova, pronásledovaný duchy vlastní minulosti. Na sklonku života přišel o všechny své pocty, o postavení, o rodnou zemi.

Zbyly mu jen vzpomínky. Možná mezi nimi občas probleskla i tvář jeho první ženy Clary. Té, která zemřela jeho rukou, přestože si na spoušť stiskla sama.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Haber

https://www.nobelprize.org/prizes/chemistry/1918/haber/biographical/

https://www.nobel.mpg.de/en/fritz-haber

https://www.sciencehistory.org/education/scientific-biographies/fritz-haber/

https://fep.if.usp.br/~profis/arquivo/projetos/SATIS/2981-SATIS_207.pdf

https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/haber-fritz/