Článek
Bylo mu šestnáct let, když ho na římské ulici popadly neznámé ruce a vtáhly do dodávky. Ostrá bolest na zátylku, tma před očima. Než stihl vykřiknout, přes ústa mu přelepili pásku a do nosu se mu vtiskl štiplavý pach chloroformu.
Probral se později spoutaný v neznámém prostoru. Zápěstí měl od provazů sedřené do krve, žaludek prázdný a vyschlo v ústech. Chvěl se zimou a strachem. Kdesi v dálce kapala voda – jediný zvuk v tichu, které občas narušily tlumené hlasy jeho věznitelů.
Nerozuměl jim. Zněly hrubě, cize, možná nějakým dialektem. Chlapec netušil, kolik času uběhlo od okamžiku, kdy ho unesli. Hodiny? Dny?
Zprvu tomu ani jeho blízcí nechtěli věřit. Paul – tak se ten chlapec z velmi bohaté rodiny jmenoval – měl pověst bouřliváka a několikrát prý v žertu nadhodil, že by zkusil únos sám zinscenovat, aby z dědečka vymámil peníze. Jenže tentokrát nešlo o žádný pubertální výstřelek.
Když do rodiny Gettyů přišel dopis s požadavkem na výkupné 17 milionů dolarů, bylo jasné, že je to děsivá realita. Z Abigail Harrisové, Paulovy matky, se v tu chvíli stala žena ochromená hrůzou, ale odhodlaná vyjednávat s neznámými únosci o život vlastního syna. Mladíkův otec se zhroutil. A mocný dědeček? Ten mlčel.
Jean Paul Getty starší, patriarcha rodu, totiž nebyl jen tak někdo – v roce 1973 šlo o nejbohatšího muže světa, podle některých dokonce nejbohatšího v celé historii lidstva. Ropný magnát a miliardář žil střídavě v luxusních sídlech v Evropě a v USA, obklopen uměleckými díly nesmírné hodnoty.
Zbohatl už v mládí a celý život rozmnožoval své jmění ropnými obchody od Ameriky až po Saudskou Arábii. Navzdory nepředstavatelnému bohatství proslul také neústupnou šetrností hraničící s lakotou – v jeho anglickém sídle Sutton Place byl pro hosty instalován telefonní automat na mince, aby náhodou nemusel platit jejich soukromé hovory. Pětkrát se oženil, pětkrát rozvedl a zanechal po sobě pět synů a čtrnáct vnoučat. A právě jedno z těch vnoučat teď bojovalo o život v rukou gangsterského gangu.
Getty starší dlouho odmítal uvěřit, že je jeho vnuk skutečně v ohrožení. Když se ale únosci znovu ozvali a bylo jasné, že nejde o falešný poplach, začal problém řešit po svém. Peníze měl – ale zaplatit výkupné? To po něm rodina nemohla chtít. Pro starého magnáta byly únosci jen vyděrači a on zásadově odmítal ustoupit.
Veřejně prohlásil, že pokud zaplatí byť jediné penny, brzy bude mít unesených všech čtrnáct vnoučat. Tento chladný výrok pronesl před novináři, zatímco Paulova matka Gail Harrisová v slzách prosila o slitování.
V telefonátech do Itálie se snažila vyjednávat přímo s únosci a zoufale jim vysvětlovala, že požadovanou sumu nemá – všechen majetek držel pod kontrolou tchán, který nehodlal povolit. Gangsteři na druhé straně linky nejprve nechápali. Opravdu dědeček – boháč ověnčený miliardami – odmítá zaplatit za život vlastního vnuka?
Paul zatím v horském úkrytu přežíval z minuty na minutu. Tělo zesláblé nedostatkem jídla a ustavičným chladem začínalo vypovídat službu. Dusil se kašlem a trápil ho zápal plic. Někdy mu jeho strážci z milosti přinesli džbán vody nebo kousek chleba a sýr; jindy nedostal najíst celé dny. Čas ztratil význam. Jen bolest a strach byly skutečné.
Každým probuzením se znovu a znovu nořil do nekončící noční můry. Pokoušel se nemyslet na to, co se asi děje venku. Ale myšlenky stejně přicházely. Vzpomínal na dny, kdy dědeček svolil a vzal ho jako malého na projížďku po svém obřím panství v Anglii. Tehdy se cítil výjimečný. Teď, ve studeném zajetí, se cítil zapomenutý. Hlavou se mu honily děsivé otázky: Obětuje mě vlastní rodina? Opravdu mě nechají zemřít?
Uběhly týdny a pak měsíce. Gail Harrisová mezitím vyjednáváním dokázala stlačit částku na méně než čtvrtinu – únosci po dlouhých dohadech souhlasili s 3,2 milionu dolarů. Jenže odpověď z Londýna pořád nepřicházela. John Paul Getty starší dál odmítal vydat byť jediné penny.
Hrůza a zoufalství tak nakonec dopadly i na únosce. Chlapec jim v chatrči rychle chátral před očima a gangsterům začínalo být jasné, že jestli něco neudělají, přijde jim rukojmí vniveč – a s ním i vidina výkupného. Volba padla na drastické gesto. Varování, které už nelze ignorovat.
Po téměř čtyřech měsících od únosu přinesl listonoš do redakce římského deníku Il Messaggero balíček. Uvnitř leželo zkrvavené lidské ucho. Přiložený dopis nebral rukojmího jménem, ale všem bylo jasné, čí to ucho je. „Toto je Paulovo ucho,“ psali únosci.
„Jestli do deseti dnů nedostaneme peníze, dorazí druhé. Jinak vám ho pošleme po kouskách.“ Těch pár řádků dokázalo, co tři měsíce vyjednávání ne: starý Getty se otřásl. Najednou jako by prohlédl, že nejde jen o tvrdohlavou hru s čísly, ale o život milovaného vnuka.
Magnát svolil k zaplacení části výkupného – ovšem opět po svém. Souhlasil, že uhradí 2,2 milionu dolarů, což byla horní hranice, již si mohl odečíst z daní. Zbývajících 800 tisíc ovšem svému synovi (otci uneseného) pouze půjčil, a to s čtyřprocentním úrokem. Konečně, v prosinci 1973, se po pětiměsíční odyseji peníze předaly na smluveném místě v Kalábrii.
A Paul byl 15. prosince 1973 nalezen živý – pohublý a vyčerpaný, ale živý – u čerpací stanice v jižní Itálii. Když se k němu doneslo, kolik času uplynulo od onoho osudného večera v Římě, rozplakal se. Pět měsíců. Pět měsíců pekla, které ho navždy poznamenalo.
Netrvalo dlouho a dojatá matka Gail přemluvila syna, aby udělal něco, co sám považoval za zbytečné: poděkoval dědečkovi. Paul poslechl – ostatně po všem, čím si prošli, stále věřil, že starého patriarchy si má vážit. Ve vypůjčeném kabátu a s obvazem přes část hlavy opatrně vzal do ruky telefonní sluchátko a vytočil číslo do Anglie.
Linka zazvonila, spojovatelka na druhém konci je přepojila do Gettyho honosného sídla. Zhluboka se nadechl. Chtěl dědečkovi říct alespoň prosté „děkuji“. Místo toho slyšel, jak sluha ohlašuje jeho jméno… a pak ticho. J. Paul Getty odmítl zvednout telefon a se svým vnukem vůbec nemluvil.
Během následujících let se John Paul Getty III snažil utéct před traumaty zpět do víru života. Když dospěl, pokusil se jakoby nic navázat na své bohaté dědictví – oženil se, stal se otcem, zahrál si v několika filmech. Ale noční můry z letních hor Kalábrie jej pronásledovaly. Spánek mu naháněl hrůzu; budila ho vzpomínka na ostří nože u vlastního ucha a šepot vyděračů ve tmě.
Fyzická rána se zahojila – lékaři mu z kůže na hlavě vymodelovali nové ucho – jenže duševní jizvy se zacelovaly hůř. Paul nacházel úlevu v alkoholu a drogách. Stejně jako jeho otec i dědeček, ani on neunikl rodinnému prokletí závislostí.
V roce 1981, pouhých osm let po propuštění, zkolaboval po předávkování drogami a prodělal rozsáhlou mrtvici. Přežil, ale zůstal částečně slepý, měl poruchu řeči a byl kvadruplegik. Dlouhé roky pak živořil uvězněný ve vlastním nehybném těle, odkázaný na nepřetržitou péči své matky.
Jean Paul Getty starší se toho všeho už nedožil – zemřel v roce 1976 jako starý muž, sám ve svém izolovaném britském paláci. Svému traumatizovanému vnukovi, upoutanému na lůžko, nezanechal přímé dědictví. Místo toho velkou část svých miliard investoval do umělecké nadace a založil v Kalifornii světoznámé Gettyho muzeum.
Jmění rodu tak sice nakonec posloužilo veřejnosti, ale životy vlastních potomků před tragédiemi neuchránilo.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Paul_Getty_III
https://people.com/movies/true-story-all-money-world-j-paul-getty-iii-kidnapping/
https://allthatsinteresting.com/john-paul-getty-iii-kidnapping
https://www.wantedinrome.com/news/the-kidnapping-of-john-paul-getty-iii-in-rome.html
https://www.townandcountrymag.com/leisure/arts-and-culture/a9173861/john-paul-getty-kidnapping/
https://www.utterlyinteresting.com/post/the-kidnapping-and-later-life-of-john-paul-getty-iii
