Článek
Bylo jí sedmapadesát let, když se v přímém televizním přenosu dozvěděla zdrcující zprávu. Telefon na moderátorském stolku zvoní, Sandra Milo zvedá sluchátko a na chvíli strne. „Váš syn měl těžkou nehodu, je v kritickém stavu v nemocnici,“ ozývá se neznámý hlas.
Kamera zabírá hereččinu tvář, která náhle popelaví. „Ciro! Ciro!“ vykřikne zoufale – jméno svého milovaného syna – a bezhlavě prchá ze studia pryč ze záběru. V tu chvíli pro ni okolní svět přestává existovat. Je to noční můra, kterou vidí celé Itálie. Intimní hrůza matky, jež právě slyšela to nejhorší, co si dokáže představit.
Až později vyjde najevo, že žádná nehoda se nestala – vše byl krutý žert neznámého volajícího. Onen večer roku 1990 však vstoupil do dějin italské televize jako jedna z nejbezohlednějších reality show mystifikací všech dob. Sandra Milo uvěřila lži a její živý kolaps sledovaly miliony diváků.
Pro publikum šok, pro ni osobní peklo – a pro bulvární média senzace. Kdo vlastně byla tahle žena, již vidíme na obrazovce zlomenou náhlou bolestí? Abychom ji poznali, musíme se vrátit o několik desetiletí zpět – do časů, kdy Sandra Milo rozzářila filmová plátna a stala se jednou z múz Federica Felliniho.
Narodila se roku 1933 v Tunisu v italské rodině. Už jako náctiletá okouzlovala svou krásou; krátce po patnáctých narozeninách se provdala, manželství však bylo anulováno po pouhých 21 dnech.
Toužila uspět jako herečka a v roce 1955 získala první drobnou roli ve filmu Lo scapolo po boku komika Alberta Sordiho. Následovaly další filmy – hrála například ve válečném dramatu Generál della Rovere (1959), které režíroval Roberto Rossellini. Tehdy se o ní psalo jako o jedné z nejpůvabnějších žen italského filmu. Jenže po slibném startu přišla studená sprcha.
Historický snímek Vanina Vanini (1961), v němž ztvárnila šlechtičnu z doby karbonářských povstání, propadl u kritiků i diváků. Sandra se ocitla zdrcená a rozhodla se s herectvím skončit. Stáhla se do ústraní s pocitem, že její kariéra pohasla dřív, než stačila zazářit.
Právě v tu dobu do jejího života nečekaně vstoupil Federico Fellini. Slavný režisér ji náhodou potkal jednoho letního večera v přímořském městečku Fregene a ihned v ní uviděl ideální představitelku pro připravovaný film Osm a půl.
Když jí Fellini roli nabídl, Sandra mu připomněla svůj herecký důchod – stále ji trápily ponižující ohlasy na Vaninu Vanini. Fellini se však nevzdal. Následujícího rána se objevil přímo u jejích dveří i s kameramanem a vizážisty. Než se vzpamatovala, posadili ji do křesla, nasadili na hlavu ikonickou huňatou ušanku, jakou měla nosit její postava, a rozsvítili reflektory kamer.
Byla zase středem pozornosti filmového štábu – a v tu chvíli jako by v ní něco ožilo. Srdce jí bušilo vzrušením. „Můj bože, to byl pocit… připadala jsem si, jako bych létala,“ vzpomínala později na onen improvizovaný kamerový test. Fellini dosáhl svého: Sandra Milo podepsala smlouvu a vrátila se před filmovou kameru.
V následujících měsících se zrodila její patrně nejslavnější role. Ve Felliniho surrealistickém mistrovském díle Osm a půl (1963) ztvárnila postavu Carly, bezstarostné a smyslné milenky hlavního hrdiny – filmového režiséra v tvůrčí krizi. S bujarou energií a koketním šarmem vtiskla Sandra Milo této roli nezapomenutelnou jiskru.
Snímek získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a z herečky se rázem stala mezinárodní hvězda. Italská kritika ocenila Sandřin výkon cenou Nastro d’Argento pro nejlepší herečku ve vedlejší roli.
Fellini ji obsadil znovu i ve svém dalším filmu Giulietta a duchové (1965), kde si po boku režisérovy manželky Giulietty Masiny zahrála okázale svůdnou sousedku pořádající bujaré večírky. Milo tak v polovině 60. let patřila k nejznámějším tvářím italského filmu a mnozí ji právem nazývali múzou Federica Felliniho.
Slovo múza však v sobě skrývalo víc, než se navenek zdálo. Fellini a Sandra Milo navázali milostný vztah, který trval dlouhých sedmnáct let – po celou dobu utajeně, neboť režisér zůstal oficiálně ženatý s Masinou.
Teprve o mnoho let později Sandra o této lásce otevřeně promluvila ve své knize Caro Federico (Drahý Federico). „Federico byl největší láskou mého života,“ přiznala v jednom z rozhovorů. Nebylo to však snadné soužití. Fellini dokázal být okouzlující génius, ale i sebestředný bohém.
„Někdy mi dával pocit, že jsem nepostradatelná, úžasná – jako bych byla jediná žena, kterou kdy miloval. A jindy se ke mně choval, jako bych nebyla nic, nula,“ vzpomínala otevřeně Sandra.
Přesto ho milovala dál, „bláznivě, hluboce, pošetile“. Tento spletitý poměr nakonec skončil bez hořkosti. Fellini zůstal se svou manželkou až do své smrti a Sandra Milo musela jít dál svou vlastní cestou.
Během 60. let pozvolna mizí z velkého plátna. Vdala se za filmového producenta Morise Ergase a krátce nato za režiséra Ottavia De Lollise, s nímž měla dvě děti. Život před kamerou ale zcela neopustila. Od 70. let se objevovala alespoň v menších filmových rolích a našla nové uplatnění v televizi jako moderátorka a bavička.
Pro italské publikum se stala známou tváří televizních talk show. Sama sebe dokázala shodit se svým typickým smyslem pro nadsázku, ale mateřská láska a city pro ni byly posvátné. Právě proto ji onen nešťastný telefonát zastihl zcela nepřipravenou.
Bylo 10. ledna 1990, když Sandra uváděla na stanici RAI odpolední vysílání plné rozhovorů a soutěží. Když zvedla sluchátko a slyšela v něm o autonehodě svého syna Cira, zhroutil se jí svět.
A Sandra reagovala instinktivně, bez zábran: s křikem a pláčem utekla ze scény, nedbajíc na kamery ani publikum. Až později zjistila, že vše byla zvrácená legrace, předem nastražená jistým vtipálkem, kterému se povedlo dovolat do pořadu.
Koncem ledna 2024 Sandra Milo naposledy vydechla ve svém domě v Římě, obklopena svými milovanými. Bylo jí devadesát let a odešla v klidu, tak jak po bouřlivém životě zasloužila.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sandra_Milo
https://www.washingtonpost.com/obituaries/2024/01/29/sandra-milo-actress-fellini-obituary/
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/539406-zemrela-jedna-z-nejkrasnejsich-herecek-italska-diva-zarila-ve-felliniho-filmech
https://www.theguardian.com/film/2024/feb/07/sandra-milo-obituary
https://www.nytimes.com/2024/02/02/movies/sandra-milo-dead.html
https://www.ilmessaggero.it/en/the_infamous_prank_on_italian_television_host_sandra_milo-7901718.html
