Článek
Narodil se v prosinci 1930 v severočeské Bílině do rodiny důlního inženýra Jana Isidora Stingla. Domov jeho dětství však brzy pohltily temné dějiny. Koncem září 1938 po podepsání mnichovské dohody vyvěsili na bílinské radnici hákový kříž a všichni čeští muži byli zatčeni – včetně Miloslavova otce.
Jeho vinou bylo, že byl Čech, komentoval to později s hořkostí. Osmiletý Miloslav, jeho mladší sestřička a maminka měli jen 24 hodin na opuštění domova. Na dřevěný vůz naložili pár kufrů a ve spěchu prchali z pohraničí neznámo kam. Otec byl naštěstí propuštěn po dvou týdnech výslechů – vrátil se k rodině, pohublý, ale živý. Úleva však netrvala dlouho.
Druhou světovou válku prožili Stinglovi v protektorátním městě Rakovník. Přesto i tam na ně dopadly stíny okupace. Miloslavův otec se zapojil do odboje: v továrním skladu tajně odcizil trhaviny a dodával je českým partyzánům.
Stačila maličkost a rodinu mohlo potkat peklo. V létě 1942, krátce po atentátu na Heydricha, vtrhlo k Stinglům gestapo – prohledali dům od půdy po sklep. Hledali výbušniny, letáky, jakýkoli důvod, proč tu rodinu zničit. Nenašli nic. Ten hrdina, jeho otec, své tajemství uchránil. Možná právě po něm zdědil Miloslav odvahu riskovat – a odolnost.
Venkovní svět byl plný strachu a násilí; vnitřní svět dospívajícího chlapce však překypoval barvami a sny. Miloslav se upínal ke knihám o dalekých zemích, hltal dobrodružné romány Karla Maye, Julesa Verna. Každý večer poslouchal s tatínkem tajně rádio Londýn, i když za to hrozil provaz.
Aby unikl realitě, ponořil se do studia jazyků – sám se učil z učebnic. Do svých třinácti zvládl angličtinu, španělštinu, ruštinu i italštinu. A pak přišel vrchol: maorština. Kluk z okupovaného města se stal patrně jediným člověkem v protektorátu, který ovládal jazyk novozélandských Maorů.
Ve školních sešitech si kreslil mapy cizích kontinentů, vytvářel vlastní atlas světa o sto padesáti ručně malovaných mapách. Mezi sirénami leteckých poplachů skládal na klavíru drobné skladby a psal první povídky do místních novin. Vybájil si tisíc vzdálených krajin, do nichž jednou uteče. Doma zatím praskala kamna a v rádiu se četla jména popravených vlastenců.
Když válka skončila, rodina se přestěhovala do Karlových Varů. Miloslav dospíval v nové naději svobodné vlasti – ta se však brzy ukázala klamnou. Únor 1948 přinesl komunistický převrat a s ním další diktaturu. Byl ještě mladý, když se poprvé střetl s režimem.
Jako student gymnázia se s přáteli rozhodl vzdorovat: tajně rozmnožovali protistátní letáky a roznášeli je po městě. Dětinská hra na odboj nemohla uniknout pozornosti dlouho. Jednoho dne práskly dveře učebny a do třídy vkročili estébáci.
Následovalo zatčení a soud. Stinglovi spolužáci dostali tvrdé tresty; on sám stál před soudem jako čerstvě plnoletý osmnáctiletý „rozvraceč republiky“. Mohl skončit v uranových dolech. Zachránila ho náhoda – jeden člen jejich skupinky stihl utéct za hranice.
Celou vinu svalili na nepřítomného kamaráda, kterého soud nemohl dostihnout. Miloslav Stingl nakonec vyvázl „jen“ s podmínkou. Pachuť strachu mu ale zůstala na jazyku. Pochopil, že s novým režimem si není radno zahrávat.
Krátce poté, v létě 1949, dostal příslib splnění svého snu – možnost poprvé vycestovat na Západ. Francouzští studenti přijeli do Prahy a komunistická mládež pořádala oplátkou zájezd českých studentů do Paříže, na Azurové pobřeží a Korsiku.
Mladý Stingl zářil nadšením: během týdne se nadrtí celého průvodce Francií nazpaměť, vyplnil stohy formulářů, vyběhal pas i výjezdní doložku. Vlak měl odjíždět ráno z pražského nádraží. Konečně. Po letech snění stál dvacetiletý Miloslav na peróně s kufrem, v houfu dalších čtyřiceti šťastných vyvolených.
V tom přišli dva páni v baloňácích. „Všichni můžou odjet, ale soudruh Stingl zůstane doma,“ oznámili před nastoupenou skupinou. Ta slova mu navždy uvízla v paměti. Viděl, jak se ostatní mladí lidé s povzdechem otáčejí zpět k vlaku.
On zůstal stát. Bez dechu. Korsika, země jeho snů, se mu v tu chvíli vzdálila z dosahu. Ten den ho srazili na kolena – a zároveň v něm probudili tichý vzdor. Bolest z promarněné šance ho naučila trpělivosti a opatrnosti. Příště už si dá pozor, aby režimu nedal záminku.
Stingl měl od dětství dar jazyka, diplomacie a bystrého úsudku – teď je musel použít doma. Když zjistil, že vysněný obor mezinárodních vztahů může studovat jen za cenu spolupráce s tajnou policií, bez váhání odmítl. Místo toho vystudoval mezinárodní právo na Karlově univerzitě a promoval s červeným diplomem.
Už během studií ho ale lákalo cizokrajné umění a folklor, a tak ještě dálkově absolvoval etnografii na filozofické fakultě. Ozbrojil se vědomostmi a vyčkával na příležitost. Ta přišla v roce 1962, kdy získal místo vědeckého pracovníka v Československé akademii věd.
Ve chvíli, kdy jsem se stal vědeckým pracovníkem, byl jsem oficiálně oprávněn k cestování, vysvětloval. Náhle měl v ruce klíč od světa – mohl legálně vyjíždět za výzkumy domorodých kultur. Komunistický režim mu nechtěl bránit, aby zkoumal indiány nebo Polynésany, když to byla jeho práce.
Už o pár let dříve ho zkusila získat pro spolupráci vojenská rozvědka. Zajímal je pro znalost jazyků, vzpomínal, nejspíš by mě neposlali donášet na sousedy, ale někam do ciziny.
Přišel na jednoduchou lest: dělal ze sebe ustrašeného hlupáka. Raději před důstojníky přiznal zbabělost, než aby se zapletl s StB. A skutečně – dali mu pokoj. Této statečnosti v přestrojení nikdy nelitoval.
Koncem 50. let se tedy v tichosti připravoval na budoucí dráhu cestovatele. Sledoval obzor, který byl pro většinu jeho krajanů uzavřený železnou oponou. A dočkal se. V roce 1960 se přece jen podíval na Západ – jeho první skutečně naplněná cesta vedla do Tuniska.
Když tam loď zakotvila, pětina kolegů z výpravy okamžitě využila příležitosti a emigrovala na Západ. Miloslav Stingl se však vrátil domů. Udělal jsem si tím bílou čárku, říkal s ironickým úsměvem.
Režim si všiml: tenhle mladík se vrátil, neutekl. Získal tím vzácnou důvěru – a další výjezdy mu začaly procházet snáz. Druhá studijní cesta, třetí… Pokaždé se vrátil a pokaždé z něj opadával kus podezření.
Emigrovat přitom mohl nesčetněkrát, a to velmi pohodlně. Když v srpnu 1968 obsadily Československo sovětské tanky, Stingl zrovna přednášel v Japonsku. Americké i australské univerzity mu nabízely, ať zůstane – slibovaly mu místo, plat, byt i všechny sociální jistoty.
On se však opět vrátil do země, kam mezitím přijela okupační vojska. Jsem Čech. Tady jsem se narodil a tady chci i zemřít, odpovídal vytrvale na všechny lákavé nabídky. V cizině mohl mít svobodu vnější, ale chybělo by mu něco v srdci. A to „něco“ se nedalo ničím nahradit. Ani zklamání z vlastní vlády ho nedohnalo k útěku.
Nakonec se paradoxně stal výkladní skříní režimu. Svými úspěchy totiž nechtěně sloužil propagandě: komunističtí pohlaváři se rádi chlubili tím, že mají slavného cestovatele, polyglota a vědce, který navštívil svět a přesto žije v socialismu. V tichosti ho pouštěli za hranice a nepletli se mu do práce.
A tak mohl Miloslav Stingl v 60. a 70. letech konečně naplno rozvinout své křídla dobrodruha. Během následujících dvou dekád strávil v zahraničí takřka 20 let čistého času. Patnáctkrát objel zeměkouli a navštívil na 150 zemí světa.
Naučil se sedmnáct jazyků (a jejich dialektů) – od španělštiny až po papuánské domorodé dialekty. Podle potřeby se dokázal naučit základům jazyka každého kmene, u kterého pobýval. Jsou jazyky, které člověk využije jen po dobu pobytu na daném místě, vysvětloval skromně.
Jako vědec-etnograf se specializoval na studium duchovního života původních národů Oceánie, Ameriky, Afriky i Arktidy. Jeho údělem – a posláním – bylo poznat jinakost. A přiblížit ji domů českým čtenářům.
Cestovatelské zážitky Miloslava Stingla vydají za deset životů. Zažil kubánskou raketovou krizi na vlastní kůži – v říjnu 1962 byl na Kubě a mluvil s Fidelem Castrem, zatímco svět balancoval na pokraji války. V jihoamerických pralesech se prodíral liánami k opuštěným mayským městům.
V kanadské Arktidě se zúčastnil inuitských rituálů a pomáhal při porodu eskymáckých dětí v iglú během polární noci. V Tichomoří ho postihla námořní katastrofa – loď, na níž cestoval, se potopila v rozbouřených vlnách, ale Stingl přežil.
Jindy se v tropické Africe brodil řekou, v níž kolem něj nehybně číhalo několik párů žlutých krokodýlích očí. Prošel si situacemi, kdy cítil autentický mrazivý strach o život, ale i chvílemi absolutního úžasu nad krásou světa.
Stingl si vždy zakládal na tom, že se maximálně přizpůsobí zvykům kmene, u kterého pobývá. Když Inuité jedli syrového tuleně, jedl s nimi – neotevřel by si v iglú konzervu z Prahy. Když Polynésané v noci tančili, tančil také, třebaže neznal kroky.
A když se ocitl mezi obávanými papuánskými kanibaly, nezaváhal a ochutnal s nimi lidské maso. Později popisoval, že si jen nepatrně ukousl – lidské maso prý chutná nasládle a je tučné. Líčil to bez senzacechtivosti, klidným, věcným tónem badatele. Kultury nehodnotil – snažil se je chápat zevnitř, bez předsudků.
Během svých výprav si získal důvěru mnoha domorodých komunit. Někde ho brali jako čestného hosta, jinde jako přítele. Jeden kmen si ho zamiloval natolik, že v něm spatřil svého vůdce. V roce 1972 byl Miloslav Stingl slavnostně zvolen náčelníkem indiánského kmene Kickapoo.
Stalo se to poté, co kvůli kmeni Kickapoo mohl využít své právnické vzdělání: kmeni hrozilo, že přijde o území, a Stingl, který tam zrovna pobýval, se vložil do vyjednávání a zachránil pro ně jejich půdu. Vděční indiáni ho pak přijali mezi sebe a dali mu jméno Okima – Ten, který vede.
Československé úřady byly tehdy v šoku. Z Washingtonu přišel telegram, že prérijní indiáni chtějí za náčelníka jakéhosi Čecha. Z ministerstva zahraničí mu volali, jestli o tom ví a zda tu funkci přijme. Nebude vám vadit, když se stanete vůdcem cizího kmene? ptal se opatrně hlas z telefonu.
Stingl se pousmál a zeptal se, zda soudruhům nevadí jeho nové postavení. „Ne, vůbec – vždyť to jsou naši rudí bratři,“ zaznělo z aparátu. V tu chvíli se neubránil smíchu. Absurdní souhlas od lidí, kteří doma utlačovali vlastní občany, ho bavil. Indiánský náčelník z komunistické země – to byl unikát. A Miloslav Stingl tuto poctu hrdě přijal.
Zážitky z cest proměňoval v knihy a dokumenty. Vyprávěl o rituálech, lásce i smrti původních národů, aby je českému čtenáři přiblížil bez předsudků. Celkem napsal 43 populárně-naučných knih a desítky televizních cestopisů. Jeho díla vycházela v obrovských nákladech, dohromady přes 17 milionů výtisků, a překládala se do mnoha jazyků – sám autor s nadsázkou poznamenal, že snad ještě více než díla Karla Čapka.
Generace Čechů díky němu objevovaly kouzlo cestování. Knihy jako „Sex v pěti dílech světa“ odhalovaly s humorem i vědeckým nadhledem, jak rozmanitý je lidský rod v těch nejosobnějších sférách života. Stingl psal bez senzací, ale poutavě – barevně líčil život a rituály domorodých kmenů Ameriky či Oceánie a probudil v mnohých touhu po poznání neznámého.
Stal se legendou. Když se po revoluci 1989 otevřely hranice všem, on už dávno patřil ke světoobčanům v tom nejlepším smyslu. Jeho dobrodružný život byl fascinující o to více, že jej prožil jako občan totalitního státu – plnil si klukovské sny navzdory železné oponě.
Do posledních let zůstal činorodý. Nosil typické bílé vlasy sčesané dozadu a laskavý úsměv člověka, který mnoho zažil. Ještě v osmdesáti letech přednášel. Občas ho trápilo zdraví, ale energie měl stále na rozdávání.
V jednom z posledních rozhovorů na otázku, co by dělal, kdyby mohl žít znovu, se zamyslel jen na okamžik: „Cestoval bych, zase. Úplně stejně,“ pronesl potichu a oči se mu zaleskly.
Ke sklonku života ho dostihla dlouhá nemoc. Dne 11. května 2020 Miloslav Stingl zemřel ve věku nedožitých devadesáti let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav_Stingl
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zemrel-cestovatel-a-etnograf-miloslav-stingl-105535
https://www.memoryofnations.eu/cs/stingl-miloslav-20170619-0
https://program.rozhlas.cz/fascinace-malym-velkym-okimou-cestovatel-miloslav-stingl-a-jeho-zivotopisec-8629188
https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/miloslav-stingl-pamatka-cestovatel-domorodci-se.A200520_154900_exotika_mama
https://edu.ceskatelevize.cz/video/12836-miloslav-stingl-nacelnik-indianu
https://denikreferendum.cz/clanek/31195-miloslav-stingl-ten-ktery-vede-k-poznavani-sveta
