Timur Kulhavý vyvraždil zhruba 5 % světové populace. Sám zemřel kvůli nachlazení

Pálivá, oslepující bolest. Pád z koně. Zmatení. A pak, pomalu, děsivě, přišlo poznání. Poznání, které se mu zažralo do kostí hlouběji než hroty šípů. Už nikdy nebude chodit bez kulhání. Už nikdy nesevře pevně meč v pravé ruce. Svět, jak ho znal, skončil. Pro mladého nájezdníka, jehož jedinou devizou byla fyzická síla, to byl rozsudek smrti. Nebo ne?

Ten muž se jmenoval Timur. V jeho rodném čagatajském jazyce to znamená „Železo“. Historie si ho ale bude pamatovat pod jiným jménem, jménem, které mu dali jeho perští nepřátelé, jménem zrozeným z onoho osudného dne.

Timur-i-Leng. Timur Kulhavý.

Narodil se do světa chaosu. Střední Asie 14. století byla roztříštěnou krajinou, stínem kdysi mocného Čagatajského chanátu, jednoho z úlomků obrovské říše Čingischána. Byla to země bez pevných hranic a bez jasných vládců, kde loajalita byla měnou s prchavou hodnotou a kde přežívali jen ti nejbezohlednější.

Timur přišel na svět v mongolském kmeni Barlasů jako syn menšího šlechtice. Jeho oficiální datum narození bylo 8. dubna 1336. Dnes je historiky považováno za pravděpodobnou politickou konstrukci. Bylo to totiž v roce, kdy zemřel poslední velký chán perského Ilchanátu, a spojení s tímto datem mělo mladému Timurovi dodat auru legitimity, po které tak zoufale toužil a kterou mu krevní linie odepřela.

Jeho cesta vzhůru byla strmá a dlážděná zradou. Začínal jako vůdce malé bandy, která přepadávala karavany a kradla dobytek, což byla v neklidné stepi běžná škola života. Brzy však své násilnické sklony přetavil v politický kapitál. Vstoupil do služeb místních chánů jako žoldák, učil se jejich hře a brzy je v ní začal porážet.

Uzavíral spojenectví, jen aby je v příhodnější chvíli porušil. Jeho nejvýznamnějším raným spojenectvím byl svazek s Amirem Husajnem, vládcem Balchu, jehož sestru si vzal za ženu. Ale ani rodinné pouto pro něj nebylo svaté. Když nadešel čas, zradil i svého švagra, porazil jeho vojska a v roce 1370 se stal jediným a nezpochybnitelným vládcem celé Transoxanie, jak se v té době říkalo střední Asii. Za své hlavní město si zvolil Samarkand.

Právě v jeho zranění lze hledat klíč k pochopení toho, co následovalo. Ve světě nomádských válečníků, kde fyzická zdatnost a mistrovství v jízdě na koni byly vším, bylo jeho trvalé postižení znamením potupné slabosti. Každý jeho krok, každý bolestivý pohyb, mu připomínal jeho nedokonalost. Mohl se stáhnout, mohl přijmout osud druhořadého vůdce. Ale Timur udělal opak.

Posměšná přezdívka Kulhavý se brzy stala synonymem pro apokalypsu. Jeho fyzická nedokonalost ho donutila stát se dokonalým monstrem, kterého se všichni báli.

Timurovo násilí nebylo chaotické ani impulzivní. Byla to chladně kalkulovaná doktrína. Pochopil, že nejúčinnější zbraní není meč, ale strach. Jeho cílem bylo zlomit vůli k odporu ještě předtím, než se jeho armáda vůbec objevila na obzoru. Zvěsti o jeho krutosti, pečlivě živené a šířené, cestovaly rychleji než jeho jízda a paralyzovaly celá města a království. Jeho metoda byla prostá a pekelně účinná: vzdor se trestal naprostým zničením.

Případ perského města Isfahán z roku 1387 se stal důkazem těchto slov. Město se nejprve Timurovi vzdalo. Když však jeho úředníci začali vybírat daně, obyvatelé se vzbouřili a posádku pobili. Timurův návrat byl rychlý a strašlivý. Tentokrát nebylo slitování. Nařídil masakr, který si vyžádal životy cca 70 000 lidí.

A aby jeho poselství bylo naprosto jasné, přikázal svým vojákům postavit z hlav zavražděných věže. Prý tam bylo 28 takových věží, každá tvořená zhruba 1 500 lebkami. Svět ještě neviděl takovou hrůzu. Isfahán se stal symbolem jeho krutosti.

O jedenáct let později, v roce 1398, obrátil svou pozornost k Indii. Jako záminku použil údajnou přílišnou toleranci muslimských dillíských sultánů vůči jejich hinduistickým poddaným. Těsně před rozhodující bitvou o Dillí stál před logistickým problémem: co se 100 000 hinduistickými zajatci, které jeho armáda shromáždila během tažení?

Bál se, že by se mohli během boje vzbouřit. Jeho řešení bylo stejně pragmatické jako zrůdné. Nařídil je všechny popravit. Sto tisíc lidí bylo povražděno z chladného kalkulu. V samotné bitvě pak proti válečným slonům sultána použil taktiku hodnou ďábla.

Na hřbety stovek velbloudů nechal přivázat balíky hořícího sena a vypustil je proti sloní linii. Vyděšená zvířata, šílená bolestí a strachem z ohně, se otočila a vběhla do vlastních řad, drtíc sultánovu armádu a otevírajíc Timurovi cestu k vítězství. Následovalo vyplenění a zničení Dillí, které zanechalo město v ruinách na desítky let.

Jeho tažení byla plná takových momentů. Když v roce 1401 dobyl Bagdád, který se mu odvážil postavit, nařídil každému ze svých vojáků, aby mu jako důkaz splnění úkolu přinesl dvě useknuté hlavy. Výsledkem byl další masakr a další pyramidy z lebek.

Co se asi honilo hlavou muži, který si říkal „Meč Islámu“ a „Bič Boží“? Používal náboženskou rétoriku k ospravedlnění svých činů a ke sjednocení svých různorodých turkických a mongolských vojsk.

Avšak jeho nejbrutálnější činy byly často namířeny proti souvěrcům – muslimským Peršanům v Isfahánu, muslimským Arabům v Bagdádu, muslimským Turkům v Anatolii. Jeho invaze do Indie, ač ospravedlňovaná bojem proti „nevěřícím“, byla ve skutečnosti honbou za kořistí a mocí.

Islám pro něj nebyl morálním kompasem, ale politickým nástrojem. Byla to maska, fasáda, která legitimizovala jeho dobyvačné války v očích jeho poddaných. Když se mu to nehodilo, bez váhání ji odložil. Jeho skutečným a jediným bohem byla moc. Odhaduje se, že jeho války stály život 17 milionů lidí, což v té době představovalo neuvěřitelných 5 % světové populace. Jeho brutalita neznala hranic víry ani etnika. Byla univerzální.

Tento nomád, který pohrdal usedlým životem a většinu času trávil v polních táborech, byl zároveň posedlý budováním nejvelkolepějšího města na světě. Tím městem byl Samarkand. Ničitel chtěl být stvořitelem.

Krása Samarkandu však byla vykoupena zkázou jiných. Timur po každém vítězném tažení systematicky shromažďoval nejlepší architekty, umělce, vědce a řemeslníky z dobytých měst – z Damašku, Herátu, Dillí, Bagdádu – a násilím je přesídlil do svého hlavního města. Jejich talent a jejich stesk po domově se staly stavebním materiálem pro jeho sen. Samarkand se tak stal nejen centrem říše, ale i vězením géniů.

Výsledkem byla dechberoucí přehlídka architektonické nádhery. Srdcem města byl Registan, monumentální náměstí lemované medresami, jejichž portály se tyčily k nebi. Pro svou hlavní ženu nechal z kořisti přivezené z Indie postavit mešitu Bibi Chanum.

Kronikáři psali, že její kopule by byla jedinečná, nebýt samotných nebes, a její portál by neměl sobě rovného, nebýt Mléčné dráhy. K dopravě mramoru na stavbu bylo údajně použito devadesát pět válečných slonů. A nad tím vším se tyčil Gur-e Amir, Timurova vlastní hrobka, klenot islámského umění, jehož kupole a zdi byly pokryty oslnivými mozaikami v barvách azuru, tyrkysu a zlata.

Proč ta posedlost? Proč muž, jehož moc stála na strachu a oceli, investoval tolik energie a prostředků do kamene a dlaždic? Odpověď opět leží v jeho nejistotě. Timur si byl bolestně vědom svého původu. Nebyl přímým potomkem Čingischána, a v mongolské tradici tak neměl plné právo na titul chána.

Jeho vojenské úspěchy mu zajistily moc, ale moc je pomíjivá jako život sám. Potřeboval něco trvalého, něco, co by křičelo o jeho velikosti staletí po jeho smrti. Monumentální architektura Samarkandu nebyla jen projevem bohatství. Byla to promyšlená strategie, jak si vybudovat věčnou legitimitu.

Samarkand se stal fyzickým důkazem jeho práva vládnout, argumentem proti všem, kdo zpochybňovali jeho původ.

Ironie osudu si na něj počkala až na samém konci. Po životě plném bitev, spiknutí a dobývání, kdy přežil nespočet smrtelných nebezpečí, zemřel Timur v zimě roku 1405 ve věku osmašedesáti let. Nezemřel v boji, zasažen šípem nebo mečem.

Zemřel na banální nachlazení, které dostal během příprav na své největší tažení – invazi do Číny. Jeho nabalzamované tělo bylo uloženo do ebenové rakve a převezeno zpět do Samarkandu, kde spočinulo ve velkolepé hrobce Gur-e Amir pod masivní deskou z tmavě zeleného nefritu.

A pak, na více než pět století, zavládl klid.

Příběh se znovu vynořuje v roce 1941. Sovětský archeologický tým vedený Michailem Gerasimovem dostává povolení otevřít Timurovu hrobku. Antropologická analýza kosterních pozůstatků potvrdí to, co kroniky po staletí tvrdily: muž pohřbený uvnitř měl zdeformovanou pravou kyčel a na pravé ruce mu chyběly dva prsty. Byl to skutečně Timur Kulhavý.

S otevřením hrobky se však probudila i stará legenda. Na náhrobku byl údajně vytesán nápis: „Až povstanu z mrtvých, svět se bude třást.“ Jiná verze legendy tvrdí, že uvnitř rakve byl nalezen další vzkaz: „Kdokoli naruší můj hrob, vypustí na svět nájezdníka strašlivějšího, než jsem já“.

Dva dny po otevření hrobky, 22. června 1941, spouští Adolf Hitler operaci Barbarossa. Invaze do Sovětského svazu se brzy stane nejkrvavějším a nejničivějším konfliktem v celé lidské historii.

Byla to jen mrazivá shoda náhod? Pravděpodobně.

Zdroje:

https://www.ancient-origins.net/history/plunder-destroy-and-kill-atrocity-and-terror-tamerlane-sacks-delhi-part-ii-008326

https://www.ancient-origins.net/history/plunder-destroy-and-kill-atrocity-and-terror-tamerlane-sacks-delhi-part-ii-008326

https://quantitativetravel.wordpress.com/2024/04/18/samarkand/

https://www.britannica.com/question/What-was-Timurs-legacy

https://www.asianstudies.org/publications/eaa/archives/amir-timur-paragon-of-medieval-statecraft-or-central-asian-psychopath/

https://historycollection.com/10-things-never-knew-timur-one-historys-biggest-monsters/

https://www.worldhistory.org/Timur/

https://en.wikipedia.org/wiki/Timur

https://en.wikipedia.org/wiki/Gur-e-Amir