Zariskoval vše co měl a pochybovači se mu smáli. Miloš Havel navzdory všem postavil český Hollywood

Miloš Havel téměř nedýchal. S charakteristickým černým cylindrem odloženým opodál sledoval, jak se před kamerou odehrává první záběr filmu Vražda v Ostrovní ulici (1933) – nenápadný počátek zcela nové éry československé kinematografie. Ještě před pár lety tu na barrandovském kopci rostly jen keře a stály vápencové skály.

Teď tu stál mohutný funkcionalistický palác ze skla a betonu – dvě propojené haly se středovou věží, nejmodernější filmové ateliéry v Evropě. Havel se pousmál. V duchu slyšel hlasy pochybovačů, kteří tvrdili, že taková stavba je bláznivý risk. Že domácí film nikdy nemůže konkurovat zahraniční produkci. A přece tu byl: český Hollywood ve vlastní režii, odvážný soukromý podnik, který vyrostl navzdory všem pochybám.

Když Miloš zavřel oči, na zlomek sekundy se ocitl v jiné době. V potemnělém sále pražské Lucerny o čtvrt století dříve hleděl jako devítiletý chlapec okouzleně na své první „pohyblivé obrázky“. Jeho otec, podnikatel Vácslav Havel, tehdy právě otevřel ve slavnostním paláci Lucerna jedno z prvních kin v zemi.

Malý Miloš seděl v přítmí mezi dospělými a srdce mu bušilo vzrušením. Světlo z promítačky kreslilo na plátně zázraky a v duši dítěte se usadil celoživotní sen. Už jako teenager pomáhal rodině vést biograf; v sedmnácti letech se stal ředitelem kina Lucerna.

Dospěl v elegantního, ctižádostivého mladíka, který nadevše miloval film. Krátce po první světové válce založil se známými distribuční společnost, aby do Československa přivážel zahraniční filmy. Brzy pochopil, že nechce jen půjčovat cizí snímky – chtěl by tvořit vlastní filmy a dát českému publiku domácí hrdiny na stříbrném plátně.

Na začátku dvacátých let Miloš Havel spojil několik menších firem a vytvořil produkční společnost A-B. Začínal s malým ateliérem ve Vinohradech, ale nebál se novot. Když koncem dekády dorazil do kin zvukový film, mnozí tomu výstřelku nevěřili. On ano.

Vsadil na zvukový film všechno – vybavil kino Lucerna zvukovou aparaturou a financoval natáčení prvních zvukových snímků. A vyplatilo se: už roku 1930 trhal rekordy první český zvukový film C. a k. polní maršálek.

Češi se smáli v kinech a Havel věděl, že domácí publikum hladoví po vlastních příbězích. Jenže výroba filmů nabírala na obrátkách a skromné vinohradské ateliéry kapacitně nestačily. Pokud se mělo československé filmové odvětví měřit se zahraničím, potřebovalo mnohem větší zázemí.

Miloš měl smělý plán – postaví největší a nejmodernější filmové studio ve střední Evropě. Pozemek už tak napůl vlastnil rodinou: jeho starší bratr Václav M. Havel, architekt a vizionář, právě rozvíjel na skalnatém vršku nad Vltavou novou vilovou čtvrť Barrandov.

Místo mělo neporušený výhled na Prahu a vyrůstala tam vyhlídková restaurace Barrandovské terasy pro smetánku. Název oblasti inspirovala stará bronzová pamětní deska ve skále, připomínající působení francouzského vědce Joachima Barranda a jeho milované zkameněliny.

Právě sem Havel situoval svůj filmový sen. Na rozdíl od rušného centra Prahy tu bylo dost místa, zavedené silnice, elektřina, vodovod – a klid na práci.

Nikdo před ním se o nic podobného nepokusil. 23. listopadu 1931 pozval Miloš Havel několik známých a symbolicky spolu poprvé kopli do země. Začala výstavba filmových továren na Barrandově. Architekt Max Urban, odborník na funkcionalismus a zároveň nadšený filmař, navrhl monumentální bílou budovu ateliérů se dvěma obřími sály, které bylo v případě potřeby možné propojit v jeden celek.

Uprostřed komplexu se tyčila elegantní věž, která sloužila jako vodojem i vyhlídka do okolí. Projekt pamatoval na vše: kromě hal pro natáčení také na prostor pro administrativu a zázemí štábů, sklady kostýmů a rekvizit, šatny pro herce, promítací sál, střižny, laboratoře i truhlářské dílny. Bylo to filmové město ve městě – soběstačný areál s vlastními generátory elektřiny a topením. Havel trval na nejnovějších technologiích. Nic takového u nás dosud nestálo.

Tempo stavby bylo vražedné. Dělníci často pracovali od úsvitu do soumraku, aby vše stihli. Havel do projektu vložil většinu prostředků Lucernafilmu, ale stále to nestačilo. Musel přesvědčit banky, aby poskytly půjčky. Obrážel ministry a vlivné průmyslníky, šarmantně je přesvědčoval o národním významu svého plánu.

Argumentoval, že české filmy potřebují důstojný domov, jinak publikum převálcují americké a německé importy. Jeho úsilí slavilo úspěch: Zemská banka československá mu v červnu 1932 poskytla úvěr 5 milionů korun – ohromnou částku – a celkový rozpočet Barrandova se vyšplhal na 14 milionů. Miloš Havel vsadil vše na jednu kartu. Pokud by selhal, znamenalo by to bankrot. On si to ale nepřipouštěl.

25. ledna 1933, pouhých 14 měsíců od prvního kopnutí do základů, se ateliéry probudily k životu. Režisér Svatopluk Innemann zahájil natáčení detektivky Vražda v Ostrovní ulici a Barrandov se poprvé zaplnil herci, kameramany a štábem.

Ten den, s nímž jsme začali náš příběh, se do dějin zapsal jako zrod československého filmového svatostánku. Miloš Havel tehdy skromně couval do stínu, nechal vyniknout jiné – režiséra, hvězdy před kamerou. Ale uvnitř určitě cítil pýchu. Dokázal to. Barrandovské ateliéry byly otevřeny a on mohl směle snít o velkých filmech, které tu vzniknou.

Během pár let se z odvážného projektu stal prosperující podnik. Kolem Kříženeckého náměstí (pojmenovaného po prvním českém filmaři) vyrostly další budovy a sklady. Ateliéry brzy praskaly ve švech – natáčelo se tu až 80 filmů ročně. Produkční společnost Miloše Havla ovládla domácí trh, menší konkurenti jen stěží přežívali.

Ale místo úpadku nastal opak: třicátá léta se stala zlatou érou českého zvukového filmu. Lidé stáli fronty na nové české komedie, melodramata i dobrodružné příběhy. Na Barrandov mířily davy zvědavců – někdy postávaly u brány hloučky fanoušků, doufajících, že zahlédnou slavnou hereckou hvězdu.

Chodbami ateliérů se procházely tehdejší filmové legendy. Herečky v kožešinách a elegantních kloboucích mířily na plac, usměvaví herci vtipkovali s režiséry uprostřed kulis. Bylo to malé království iluzí: pod jednou střechou vyrostla například stálá dekorace středověkého města, jindy se haly proměnily ve stylové prvorepublikové kavárny nebo exotickou džungli.

Technici dokázali vykouzlit umělý déšť i pyrotechnické exploze. Barrandov žil tvorbou ve dne v noci. Tři sta stálých zaměstnanců se staralo o chod studia – od kostymérek přes kameramany, zvukaře až po střihače. V roce 1938 přibyla třetí obrovská hala, aby pokryla neutuchající poptávku. Z výšin barrandovské věže shlížel Miloš Havel na hemžení kolem a cítil hrdost. Co kdysi začalo jako klukovský sen v biografu, teď formovalo kulturní život celé země.

Miloš Havel si budoval pověst velkého šéfa českého filmu. Stylizoval se trochu podle hollywoodských producentů – vždy dokonale oblečený, uhlazený, s pověstným cylindrem na hlavě. Jeho vystupování bylo klidné, věcně zdvořilé. Mluvil tiše a rozvážně, ale tímto způsobem dokázal říkat jak vlídná slova, tak ostré příkazy.

Podřízeným byl vždy navenek galantní, přesto z něj mnozí měli respekt až strach. Cigaretu prakticky neodkládal. Dokonce se říkalo, že i kouř z jeho cigarety stoupá zpomaleně, jako dým z kadidla – tak rozvážné byly jeho pohyby. Havel se tím bavil.

V duchu možná hrál svou životní roli charismatického magnáta, kterého nic nerozhází. Když se ale večer tichounce procházel prázdným ateliérem po natáčení, možná ho přepadaly i pochybnosti. Sláva byla opojná, ale křehká. Moc dobře si pamatoval, jak jeho otec kdysi málem zkrachoval při stavbě Lucerny. Věděl, že úspěch se může kdykoli zvrtnout.

A některé stíny už se vkrádaly. Ne všichni v branži Miloše Havla zbožňovali. Ozývaly se hlasy, že jeho společnost má monopol a ničí konkurenci. Jiní mu vyčítali přátelské styky s německými filmáři – už v polovině 30. let kolovaly dohady, že protěžuje německou kinematografii a pouští do českých kin víc německých filmů, než je zdrávo.

Havel to odmítal, ale pravda je, že obchodní kontakty v Říši měl. Jezdil do Berlína na premiéry, zval zahraniční producenty na Barrandov, chtěl prorazit v Evropě. V té euforii snad nevnímal, nebo nechtěl vnímat, co se blíží.

Rok 1938. Mnichovská dohoda roztrhla první republiku a otřásla společností. Miloš Havel viděl, že se smráká. Zatímco ještě na jaře 1938 zářily v kinech nové filmy a Barrandov plánoval expanzi, o rok později už bylo všechno jinak. 15. března 1939 obsadila německá vojska zbytek Československa. Havel pochopil, že o jeho milované ateliéry se začne bojovat.

A nemýlil se – hned druhý den po okupaci se je pokusili převzít domácí čeští fašisté napojení na nacisty. Miloš stál nad propastí. Jako český vlastenec a zároveň pragmaticý obchodník se zoufale snažil udržet kontrolu. Udělal zoufalé rozhodnutí: aby odvrátil okamžité zabrání studií, přistoupil na tvrdé podmínky. Propustil všechny židovské členy správní rady a režiséry židovského původu – milé kolegy, s nimiž roky budoval filmový průmysl.

Jak strašně mu asi tehdy bylo? Co se mu honilo hlavou, když podepisoval výpovědi lidí, kteří se ničím neprovinili – jen tím, že se narodili jako nežádoucí? Snad si namlouval, že tím zachrání aspoň něco. Že Němci pak nechají Barrandov českým rukám, když uvidí jeho loajalitu. Byl to krutý obchod s ďáblem – a Havel ho podstoupil, aby si koupil čas.

Jenže čas se mu rychle vyčerpal. V červnu 1939 si pro něj přijelo gestapo. Temná limuzína a ozbrojení muži v kožených kabátech – to už nebyl žádný film, ale realita. Miloš Havel skončil v nechvalně proslulém Petschkově paláci, sídle gestapa, kde strávil několik týdnů ve vězení a výsleších. Ve vlhké betonové cele měl spoustu hodin přemýšlet, jak se všechno pokazilo.

Ještě před rokem byl váženým pánem, mecenášem umělců, králem barrandovského království. Teď seděl na holé pryčně, kolem se ozývaly výkřiky a kroky stráží. Co po něm Němci chtějí, věděl: Barrandov. A on věděl, že nemá na vybranou. Nakonec podepsal dohodu – vzdal se většinového podílu ve své firmě výměnou za propuštění a zdánlivou finanční náhradu. Jeho milované ateliéry převzala nově vzniklá společnost Prag-Film ovládaná nacisty.

Ponížení, hořkost, ale i podivná úleva – to vše cítil, když po týdnech vyšel na svobodu. Nebyl zcela odstaven, aspoň navenek. Němci mu ponechali titul ředitele studií, možná aby si naklonili veřejnost. Havel se tak paradoxně vrátil do své kanceláře na Barrandově, ale nic už nebylo jako dřív. Jeho plat byl najednou nižší než honoráře nejúspěšnějších herců.

Nadřízené měl nyní v Berlíně. Musel každý krok konzultovat s německými zmocněnci, do firmy mu dosadili vlastní lidi. Někteří čeští kolegové na něj hleděli skrz prsty – viděli v něm někoho, kdo kolaboroval výměnou za klid. Jiní chápali, že se snaží balancovat na ostří nože, aby udržel český film při životě.

Pod okupací se Barrandov přece jen neuzavřel. Havel využil každou příležitost, aby prosadil natáčení českých filmů – byť nenáročných komedií či melodramat, které projdou cenzurou. Mělo to jediný cíl: udržet české herce, scenáristy a pracovníky zaměstnané, aby nemuseli nastoupit do transportů na nucené práce do Říše.

A tak se ve válečných letech rodí filmy, na nichž Češi nacházeli aspoň na chvíli smích a útěchu. Pod dohledem okupační propagandy vznikly třeba veselé komedie s Vlastou Burianem, ale také pozoruhodné adaptace jako Babička režiséra Františka Čápa. Miloš Havel, ač zbaven skutečné moci, dál tiše tahal za nitky v pozadí.

Ve své barrandovské vile pořádal oficiální večeře pro německé důstojníky, kteří dohlíželi na filmový průmysl. Při alkoholu a jazzu se pokoušel obměkčit srdce pánů s hákovými kříži, získat od nich úlevy či povolení k natáčení. Byl to nebezpečný tanec mezi vlky. Havel věděl, že hazarduje se svou pověstí, ale věřil, že účel – záchrana českého filmu – světí prostředky.

V květnu 1945 Praha povstala proti okupantům a na Barrandově se ozývala střelba. Areál ateliérů byl ušetřen větší zkázy, přesto několik budov zachvátil požár. Když Němci kapitulovali, Miloš Havel si možná naivně myslel, že teď konečně dostane příležitost navázat tam, kde skončil. Že se mu snad dostane uznání za to, že udržel studia v chodu a pomáhal druhým.

Opak byl pravdou. V osvobozené republice už pro něj nebylo místo. Nové pořádky pohlížely na soukromé podnikatele s podezřením – zvlášť na ty, kteří byli viděni v blízkosti nacistů. Pro mnohé se Miloš Havel stal symbolem protektorátní kolaborace, ať už to byla pravda či nikoli. Jeho milované ateliéry Barrandov byly znárodněny dekretem prezidenta Beneše během pár měsíců po osvobození. Soukromá éra českého filmu skončila.

Po válce následovalo pro Havla jedno ponižující vyšetřování za druhým. Osmkrát stanul před disciplinární komisí filmového svazu, která z něj chtěla udělat exemplární případ zrádce. Ačkoli většina kolegů dosvědčila, že se za okupace snažil pomáhat českým filmařům, nálepky kolaboranta se nezbavil.

Přišel o veškerý majetek, Lucernafilm i barrandovské vily. V létě 1948 se v tichosti pokusil uprchnout za hranice – stejně tiše, jako kdysi přišel na Barrandov, z něj odcházel nadobro. Jeho útěk nevyšel, byl chycen a uvězněn komunisty.

O tři roky později ho pustili, zničeného a zlomeného. Domů už se nikdy nevrátil. V roce 1952 se Miloši Havlovi podařilo utéct do Západního Německa. Usadil se v Mnichově, kde v ústraní roku 1968 zemřel – zapomenutý mnohými, avšak svobodný.

Zdroje:

https://www.stoplusjednicka.cz/bohem-posedly-filmem-charismaticky-milos-havel-doplatil-na-sve-styky-s-nemci

https://cs.wikipedia.org/wiki/Barrandov_Studio

https://www.barrandov.cz/o-nas/nase-historie/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Barrandov

https://cesky.radio.cz/pred-90-lety-zacala-stavba-barrandovskych-filmovych-atelieru-ve-sve-dobe-8734631

https://praha.camp/magazin/detail/nejmodernejsi-filmove-ateliery-evropy-kde-se-natacelo-menzelovo-rozmarne-leto-nebo-formanuv-amadeus

https://is.muni.cz/th/u94b7/Barrandovske_ateliery_v_letech_1938-1939.pdf