Putin si užíval dovolenou a 118 mužů umíralo na dně moře. O tragédii Kursku mluvil až za čtyři dny

Kolem něj se tísnilo dvaadvacet námořníků, jediní přeživší z celé posádky. Ještě před pár hodinami plnili úkol v rámci velkého cvičení Severní floty. Teď seděli v mrazivé tmě devátého oddělení ponorky K-141 Kursk, 108 metrů pod hladinou Barentsova moře, a čekali na záchranu.

Byl 12. srpen 2000, běžné sobotní dopoledne na širém moři. Ponorka Kursk – pýcha ruského námořnictva pojmenovaná po slavné tankové bitvě – se účastnila prvního velkého námořního cvičení od pádu SSSR. Na palubě bylo 118 mužů, většinou mladých námořníků, pro které to byla rutinní mise.

Krátce před půl dvanáctou dopoledne však útrobami plavidla otřásl ohlušující výbuch. V přední torpédové sekci uniklo vysoce koncentrované peroxidové palivo ze cvičného torpéda a proměnilo se v ničivou explozi. Sedm mužů v příďovém oddělení bylo na místě mrtvých a tlaková vlna smetla i řídicí středisko ve druhém oddělení. Důstojníci neměli ani vteřinu na nouzové vynoření; ponorka nekontrolovaně klesla ke dnu.

Za dvě minuty následovala druhá exploze, ještě silnější. Pět až sedm torpédových hlavic detonovalo silou menšího zemětřesení. Ocelový trup dlouhý 155 metrů se zlomil a příď se změnila v roztrhanou masu kovu. Zázrakem však odolaly oba jaderné reaktory uprostřed lodi a uchránily záď. Zadní oddíly zůstaly relativně neporušené. Tam, v devátém oddělení na samém konci ponorky, se shromáždilo 23 přeživších námořníků– otřesených, ale naživu. Mezi nimi i Kolesnikov, velitel turbínové strojovny.

Uvnitř záďových sekcí panovala tma, chlad a stoupající zoufalství. Voda pronikala škvírami a s každou minutou ubývalo kyslíku. Přeživší dobře věděli, že porušují veškeré předpisy – opustili svá stanoviště a přešli do nejzazšího oddělení k jedinému únikovému průlezu. Přesto cítili povinnost alespoň zaznamenat, co se stalo.

Kolesnikov posvítil svítícími ručičkami náramkových hodinek na vlhký list papíru a začal psát hlášení o situaci pro velení. Poté obrátil papír a v naprosté tmě po hmatu načrtl osobní dopis na rozloučenou pro svou manželku Olgu.

„Všechen personál z oddělení 6, 7 a 8 se přesunul do oddělení 9. Je nás tu 23. Učinili jsme toto rozhodnutí, protože z ponorky není úniku,“ napsal potmě Kolesnikov v jednom z posledních řádků. Písmo bylo roztřesené, písmena psaná naslepo. Slova však byla jasná a tvrdá jako úder: nikdo z nás nemůže uniknout.

Kursk ležel bezvládně na mořském dně, ale nad hladinou dlouhé hodiny nikdo netušil, co se pod vodou odehrálo. Nouzová bojka, která by automaticky prozradila polohu vraku, byla údajně už dříve deaktivována – a žádný tísňový signál se nevyslal.

Ačkoliv se otřesy obou explozí registrovaly na seismografech v Norsku i jinde, ruské námořnictvo nereagovalo okamžitě. Velitel Severní floty, admirál Vjačeslav Popov, sice odpoledne zaznamenal nezvyklé ticho v éteru, když se marně pokoušel s Kurskem spojit, avšak z nevysvětlitelných důvodů vyhlásil pohotovost až téměř o půlnoci. Cenných prvních šest hodin tak proklouzlo mezi prsty.

Teprve nad ránem 13. srpna – zhruba 24 hodin po výbuších – se podařilo lokalizovat pozici ponorky na dně Barentsova moře. K vraku byli vysláni potápěči v miniponorkách. Když spatřili zdemolovanou příď trčící z bahna, jen málokdo věřil, že uvnitř mohou být přeživší.

V tom ale z hlubin ticha zaznělo ťukání. Zprvu nesmělé, pak zřetelnější. Morseovkou někdo z ponorky vyťukával zoufalé vzkazy: „SOS … VODA…“. Zachvěla se naděje – ve vraku jsou živí lidé! Jejich útočiště však zaplavuje voda a dochází jim vzduch. Potápěči se horečně snažili dostat k nouzovému průlezu devátého oddělení.

Pod hladinou, v temném břiše Kursku, slyšeli uvěznění námořníci vzdálené klepání na trup. Záchrana je nablízku, pomysleli si. Jeden z mladších mužů, promodralý zimou, neudržel nervy na uzdě a začal tlouct pěstí do ocelové stěny. Co se jim asi honilo hlavou?

Možná se viděli doma, na slunci, v objetí svých blízkých. Možná jen sledovali slábnoucí paprsek baterky a modlili se. Kolesnikov, jako nejzkušenější z nich, však mlčky stiskl mladíkovu rameno. Věděl, že riskují vyčerpání drahocenného kyslíku. Naposledy pohlédl na fosforeskující ciferník hodinek – kolem 13:15 moskevského času. Už uplynuly dvě hodiny, co sám dopsal svůj vzkaz. Žádná odpověď ze tmy se neozývala. Jen tiché kapání ledové vody a ostrý pach spáleniny připomínaly, co se stalo v přední části lodi.

Na základně ve Vidjajevu zatím rodiny námořníků netušily, jak vážná je situace. Ruské úřady mlčely. Až dva dny po havárii, 14. srpna, vydalo námořnictvo první oficiální prohlášení – a znělo nečekaně optimisticky. Velení oznámilo, že Kursk sice leží na mořském dně, ale „všichni na palubě jsou naživu, navázali jsme kontakt a čerpáme do ponorky vzduch i elektřinu“.

Bylo to až příliš dobré, než aby to byla pravda. A skutečně – nebyla. Ve skutečnosti se tehdy z ponorky neozývalo nic než zlověstné ticho. Přesto dezinformace dále proudily. Vysocí důstojníci do kamer tvrdili, že komunikace s posádkou funguje a situace je pod kontrolou. Mělo to uklidnit příbuzné i veřejnost. Místo paniky nastoupilo nebezpečné váhání.

Ve stejné době se v temnotě devátého oddělení odehrával závod o přežití. Přeživší námořníci zapínali přenosné generátory kyslíku, aby si prodloužili čas. Jeden z námořníků rozlomil těžkou patronu s chemickým okysličovadlem (používaných na přeměnu CO2 zpět na kyslík) – zoufalý pokus doplnit vzduch.

Následoval syčivý záblesk. Chemikálie se smísila s mořskou vodou na podlaze a následovala prudká reakce. Místností se přehnal plamen a pohltil kyslík, který zbyl. Muži, již tak napůl udušení, v mžiku ztratili vědomí a více se neprobrali. Naděje, kterou drželi v srdcích, byla uhašena stejně náhle jako světlo jejich baterek.

Uplynuly další nekonečné hodiny od chvíle, kdy Kursk klesl ke dnu. Právě tehdy – podle pozdějšího šetření – vyhasly i poslední životy na palubě. Kdyby pomoc přišla dříve, mohlo 23 mužů žít?

Ruské záchranné miniponorky se opakovaně nedokázaly k vraku připojit. Staré vybavení selhávalo a posádky bojovaly s drsnými podmínkami na moři. Před očima celého světa zkoušela kdysi slavná Severní flota zachránit vlastní muže – marně a pomalu.

Západní státy nabízely okamžitou pomoc: speciální britské a norské záchranné týmy již stály připraveny. Moskva ale první čtyři dny hrdě odmítala cizí pomoc s tvrzením, že situaci zvládne sama. Prezident Vladimir Putin zůstával v těch kritických dnech mimo dosah médií, na dovolené v černomořském letovisku Soči. Veřejně o katastrofě nepromluvil celé čtyři dny.

Mezitím ve vojenském městečku Vidjajevo rostlo napětí a strach. Manželky, děti a rodiče námořníků drželi u kasáren smutek, oči upřené na severní šedé moře. Každá zpráva byla nejasná, každá minuta mučivá. Když pátý den dorazila zvěst, že Norové a Britové se přece jen zapojují do akce, probleskla poslední naděje.

Ale 21. srpna – devět dní po potopení – se norským potápěčům konečně podařilo otevřít průlez Kursku. Výsledek byl zdrcující. Vnitřek lodi byl již zcela zaplaven ledovou vodou, ani náznak života. Všech 118 mužů bylo mrtvých. Rusko vyhlásilo jednodenní státní smutek.

Vlna zármutku brzy vystřídal hněv. Když představitelé vlády a armády přijeli do Vidjajeva čelit pozůstalým, čekaly je těžké chvíle. Lidé cítili, že se jim od začátku lhalo.

Jedna zoufalá matka, jejíž syn zůstal uvězněn v Kursku, při setkání s ruským vicepremiérem ztratila veškeré zábrany. „Zabili jste mi dítě!“ křičela a žádala námořní důstojníky, aby si na znamení hanby servali své nášivky.

Její nářek se rozléhal sálem, než k ní zezadu přistoupila zdravotnice s injekční stříkačkou a vpíchla jí utišující prostředek. Žena se bezvládně zhroutila do náruče přítomných. Kamery lokální televize vše zachytily – a záběry nečekaně pronikly na veřejnost.

Šokované Rusko sledovalo přímý přenos marného vzteku svých občanů. Byla to ponižující podívaná pro všechny. Putin, v úřadu teprve osm měsíců, čelil největší kritice své kariéry. Ruská média, tehdy ještě relativně svobodná, ostře odsoudila pomalou reakci vlády i prezidentovu nepřítomnost. Takovou otevřenou kritiku už Putinův režim později nikdy nepřipustil.

Zmar byl o to hlubší, že tragédie šla předejít. Pozdější vyšetřování odhalilo, že příčina exploze tkvěla ve špatném stavu techniky. Vyšlo najevo, že onen cvičný torpédový kus, který na Kursku selhal, měl vadné těsnění a v důsledku dlouhodobé zanedbané údržby unikalo nebezpečné palivo.

Kontrolní šrouby, které měly být měněny každé dva roky, nebyly vyměněny šest let. Vyšetřovatelé identifikovali celou řadu obdobných pochybení – nefunkční záchranné bóje, vadná komunikační zařízení, zastaralé záchranné podmořské moduly. Katastrofa tak obnažila smutný stav ruského námořnictva v post-sovětské éře.

Oficiální komise uzavřela případ v létě 2002 s konstatováním, že lidský faktor přímo nezavinil výbuch torpéda. Vinu dávaly technickým selháním a systémovým nedostatkům. Za smrt 118 mužů však pocit odpovědnosti nenesl prakticky nikdo – žádný důstojník nebyl postaven před soud, žádný politik neodstoupil. Admirál Popov byl sice penzionován, ale oficiálně to nemělo s katastrofou žádnou spojitost

Památník posádce ponorky Kursk stojí od roku 2009 v Murmansku – zhotovený z části vyzdviženého trupu lodi. V říjnu 2001 se totiž ruská vláda navzdory námitkám některých pozůstalých rozhodla masivní vrak vyzvednout.

V nevídané akci vedené nizozemskou firmou Mammoet odřízli potápěči zničenou příď a pomocí obřích hydraulických chapadel vytáhli zbytek ponorky na povrch. Z rozervaného trupu bylo vyproštěno 115 těl námořníků, z nichž naprostou většinu se podařilo identifikovat.

Na sklonku října 2000 – více než dva měsíce po potopení – vynesli potápěči z útrob Kursku na hladinu první těla. Mezi nimi i ostatky Dmitrije Kolesnikova. V kapse jeho uniformy nalezli nasáklý, téměř nečitelný list papíru. Poslední slova napsaná roztřesenou rukou ve tmě.

Zpráva, která potvrdila krutou pravdu o osudu posádky. Když Kolesnikovova mladá vdova Olga slyšela, že její muž po explozi ještě nějaký čas žil a čekal na záchranu, podlomila se jí kolena. „Celou dobu jsem cítila, že je někde tam. A měla jsem pravdu,“ zašeptala dojatě v slzách v jedné z mála vět, které dokázala pronést na televizní kamery.

Zdroje:

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/jaderna-ponorka-kursk-putin_2008121611_pj

https://www.irishtimes.com/news/soaked-letter-tells-last-hours-of-kursk-crew-1.1112366

https://www.theguardian.com/world/2000/aug/25/kursk.russia3

https://en.wikipedia.org/wiki/Kursk_submarine_disaster

https://www.dotyk.cz/magazin/kursk-potopeni-30001013.html