Článek
Bylo mu deset let, když se ocitl za ostnatým drátem. Stisk ruky jeho maminky slábl, jak žena omdlévala v návalu hrůzy. Z úst jí uniklo tiché zasténání, než se zhroutila na studenou podlahu Veletržního paláce v pražských Holešovicích. Ještě před pár hodinami byla doma – teď ležela mezi kufry a uzly, které ve spěchu sbalily sousedky.
Malý Ivan zatím stál opodál, v náručí svíral svou nejmilejší knihu a snažil se neplakat. Měli jen dvě hodiny na přípravu transportu. „Maminka se zhroutila, balit nám pomáhaly sousedky,“ vzpomínal.
Pak už přišel rozkaz k nástupu. Noc před odjezdem strávili na shromaždišti; ráno je vojáci nahnali do dobytčích vagónů. Tak začalo peklo, které mělo trvat tři a půl roku. Dětský svět Ivana Klímy se smrskl na jediný kufr, jednu knihu a nekonečný strach.
V koncentračním táboře Terezín, kam rodinu odvezli, přišel brzy na jiné myšlenky. Musel. Chlapec tam poznal hlad, nemoc i smrt, ale také drobné záblesky naděje. Díky otci – elektroinženýrovi Vilému Klímovi – se všichni tři drželi při životě. Otec musel v ghettu spravovat elektrické rozvody; jeho postavení elektrikáře celou rodinu chránilo před transporty do vyhlazovacích táborů.
Po měsících odloučení dokonce dosáhl toho, že mohli s maminkou bydlet společně: „Měli jsme tam dokonce nějakou skříň a židli… Prostě obrovský komfort,“ líčil ironicky poměry v přeplněných kasárnách. Ve skutečnosti spali na pryčně v koutě místnosti a o soukromí nemohla být řeč. Přesto patřili k těm šťastnějším. Nejdůležitější bylo, že zůstávali spolu – a že každé ráno stále dýchali.
Jeho dětská duše se upínala ke knihám. „Myslel jsem hlavně na knížky… byl jsem v dětství vášnivý čtenář,“ říkal o sobě. Už v Terezíně si potají zapisoval příběhy a sny do školního sešitu. Občas si představoval, že je hrdinou románu, který jednou dobře skončí.
Když pak na jaře 1945 přišla svoboda, bylo to jako nečekané rozuzlení. „První zpráva byla, že jednotky SS zmizely… No a potom přijeli Rusové,“ vybavoval si barvitě den svého osvobození. Měl štěstí – stejně jako maminka, bratr a babička, kteří se dočkali konce války s ním.
Otec prošel bolestnou zkouškou: na sklonku války ho nacisté odvlekli na pochod smrti, ale i on se zázrakem vrátil. Většina příbuzných z širší rodiny takové štěstí neměla – zahynuli kdesi v kouři Osvětimi. Dětskýma očima Ivan nechápal, proč zrovna jim bylo dopřáno přežít. „Nebyla to má zásluha ani moje vina,“ konstatoval po letech o této kruté loterii života.
Do poválečného světa vstupoval jako čtrnáctiletý ostřílený „terezínský veterán“. Pod kůží měl prožité dětství v ghettu a v srdci cítil prázdno po zavražděných příbuzných. Přesto si brzy uvědomil, že samotné utrpení člověka moudrým neudělá. „Trvá často řadu let, než člověk pochopí, že mezní zážitek sám o sobě ještě neotevírá cestu k moudrosti. Jsou také mnozí, kteří to nepochopí nikdy,“ napsal později v pamětech.
Ivan se rozhodl, že musí jít dál. Začal znovu chodit do školy a zkoušel žít jako normální kluk. Chodil do kina, smál se s kamarády a zamiloval se do černovlasé spolužačky. Konečně mohl svobodně číst – a také psát.
„Zamiloval jsem se do spolužačky a začal psát milostné romány. Jeden sešit mám ještě schovaný, ale je to strašná limonáda… moje první větší sepisování,“usmíval se po letech nad svými gymnaziálními pokusy. Láska – a potřeba vyprávět o ní příběhy – ho provázely od mládí. Byly to protipóly k nesmyslnému utrpení, které poznal ve válce.
Když v únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté, mladý Ivan zatleskal. Po hrůzách, které jeho rodině způsobili nacisté, se zdálo přirozené vítat sliby spravedlivějšího světa. Jeho otec i prastrýcové byli přesvědčení komunisti – dva z nich během války za své ideály zaplatili životem.
Ivan vyrůstal v přesvědčení, že „rudá víra“ je cestou k lepším zítřkům. Vnímal sice, že stalinismus je krutý, a sám tíhnul spíš k mírnějším, trockistickým myšlenkám, ale základní tezi o rovnosti a dobru sdílel. Roku 1953, ve svých dvaceti dvou letech, vstoupil do Komunistické strany Československa. Paradoxně právě v době, kdy komunisté uvěznili a odsoudili jeho vlastního otce ve vykonstruovaném procesu.
Mladík si tuto trpkou ironii plně neuvědomoval – nebo ji vědomě potlačil. Věřil, že zlo je jen dočasné selhání, které pravá idea časem napraví. Když se otec po osmnácti měsících vrátil z žaláře domů, mnohé rodině vyjevil o skutečných poměrech.
„Když se otec vrátil, mnohé nám o režimu vyjevil, ale i on přesto v KSČ zůstal ve snaze režim zreformovat,“ popsal Klíma rodinné dilema. Ani on sám se tehdy ještě nedokázal od ideologie oprostit.
Zemřel náš významný pamětník Ivan Klíma. Spisovatel, publicista, dramatik, bývalý disident, ale především muž, který...
Posted by Paměť národa on Sunday, October 5, 2025
Mladý Ivan pilně studoval a zároveň se snažil uplatnit jako novinář a spisovatel. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval češtinu a literaturu, poté nastoupil jako redaktor týdeníku Květy. V roce 1958 se oženil s Helenou, rozenou Rechtovou – budoucí publicistkou a psychoterapeutkou, která sdílela jeho humanistické ideály.
Klíma působil také v literárních časopisech a nakladatelství. Tou dobou už v Sovětském svazu padl diktátor Stalin a režim tál. Z Kremlu zaznělo přiznání strašných zločinů. Pro Ivana to byl otřes i procitnutí – definitivně pochopil, že komunismus je ve své dosavadní praxi zrůdný. Přesto ze strany hned neodešel.
„Ve straně jsem zůstal, protože mimo ni neexistovala žádná možnost ji reformovat. V 60. letech už člověk mohl psát velmi kriticky, ale pokud jste byl nestraník, byl jste pořád chudák,“ vysvětloval, proč zatím setrvával mezi komunisty. Jako partajník a uznávaný literát měl totiž mnohem větší šanci měnit poměry zevnitř. A skutečně – v uvolněných šedesátých letech se spolu s dalšími odvážnými autory začal ozývat stále hlasitěji.
Na jaře 1967 se konečně odhodlal říct pravdu nahlas. Na IV. sjezdu československých spisovatelů se před stovkami lidí otevřeně postavil proti cenzuře a diktátu jedné strany. Už nemluvil v náznacích, ale natvrdo žádal svobodu slova. Po boku Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta a dalších kolegů tím rozpoutal skandál, o jakém se dříve jen šeptalo.
Komunističtí mocipáni v sále rudli hněvem. „Nejsledovanější byl Vaculíkův projev. Liehmův a můj byl mezi třemi nejvíce kritizovanými jako protistátní a protistranický,“ vzpomínal Klíma, kterého režim záhy označil za rebela. Následky na sebe nenechaly čekat. Ještě téhož roku byl Ivan Klíma vyloučen z KSČ.
„Byl jsem členem zločinecké organizace… svým členstvím jsem samozřejmě nesl odpovědnost, takže jsem věděl, že mám do smrti co napravovat,“ řekl mnohem později na adresu své někdejší víry. Tehdy v roce 1967 to ale necítil jako vítězství morálky nad oportunismem – spíš jako zoufalý výkřik do tmy. Netušil, že dějiny nabraly spád a jeho slova pomohla zažehnout plamen, který již nešlo tak snadno uhasit.
Přišel rok 1968 a s ním Pražské jaro. Najednou se zdálo, že odvážné sny se mohou splnit: cenzura polevila a dočasně se otevřely hranice. Rehabilitace se dočkal i Klíma – jeho vyloučení z partaje bylo formálně zrušeno. Začal znovu publikovat, cestoval a užíval si pocit svobody, jaký dosud nepoznal.
Dokonce dostal nabídku odjet do Spojených států jako hostující profesor na Michiganskou univerzitu. Jeho divadelní hra Zámek měla úspěch za oceánem a pozvali ho na její premiéru. V létě 1968 pobýval s rodinou v Anglii, když vtom přišla zpráva, že do Československa vpadla okupační vojska. „Byl to pro mě šok,“ popsal stručně své pocity.
Okamžitě pochopil, že „obrodný proces“ je u konce a doma nastane temno. Měl možnost zůstat v zahraničí – mnoho přátel mu radilo, aby se nevracel do nesvobody. On však váhal jen chvíli.
„Měl jsem ideu, že člověk, který tady chce něco měnit, by se měl vrátit, aby o to mohl usilovat. A to jsem také udělal,“ vysvětloval, proč se s manželkou Helenou nakonec rozhodli z Londýna vrátit do Prahy. Nechtěl žít v exilu, byť svobodný, když jeho vlastní země znovu upadala do poroby. Věřil, že morální povinností je vydržet a pokusit se dál „měnit věci k lepšímu“ doma.
Návrat to byl trpký. Okamžitě po příjezdu, počátkem roku 1970, ho úřady vyhodily ze všech spisovatelských organizací. Dostal zákaz publikování a jeho dosud vydané knihy zmizely z knihoven i obchodů. Režim jako by se snažil vymazat samotné jméno Ivan Klíma z kulturní paměti národa. On však nehodlal přestat psát.
Nemohl své romány a povídky vydat doma, ale na Západě o ně byl zájem. Jeho rukopisy začaly vycházet v cizině, potají se pašovaly přes hranice a vracely se do vlasti v podobě nelegálních výtisků samizdatu. Klíma se tak nenechal umlčet.
Novou každodenností se mu stal život v ústraní. Místo do redakce literárního časopisu teď ráno vyrážel v montérkách na obyčejnou směnu. Pracoval jako zeměměřič, sanitář, metař či poslíček – prosté manuální práce mu zajišťovaly aspoň minimální příjem a zdravotní pojištění. Jednu dobu tak bylo možné potkat světově uznávaného prozaika s koštětem v ruce, jak za svítání zametá pražské ulice.
Hluboko uvnitř ho to bolelo – ale věděl, že ústrky a ponížení jsou malou daní za to, že může zůstat doma a tvořit. „Spisovatel má vyprávět příběh, a tím být přitažlivý pro čtenáře,“ říkával. „Píšu hlavně proto, že mě to baví, ale zároveň myslím na to, že by to taky mělo bavit ještě někoho jiného,“ opakoval pokorně.
Psát nepřestal. Naopak – v 70. a 80. letech vytvořil některá ze svých vrcholných děl, třeba román Soudce z milosti či novelu Láska a smetí. V těchto příbězích se odráží jeho vlastní osud spisovatele, kterého moc připravila o postavení, ale nedokázala zlomit jeho morální páteř.
Ve svém bytě v Hodkovičkách se Klíma obklopil věrnými přáteli. Obývací pokoj se proměnil v malý literární salon – scházeli se u něj zakázaní autoři, aby si dodali odvahy, přečetli nové samizdatové texty nebo prostě na chvíli svobodně pohovořili. Zval k sobě spisovatele z Prahy i vzdálených koutů republiky.
Tyto tajné seance probíhaly opatrně, šeptem, s vědomím rizika. Státní bezpečnost o nich samozřejmě brzy věděla. Před domem často postávalo podezřelé černé auto a uvnitř muži v kožených bundách zapisovali, kdo přichází. Po čase už bylo nebezpečné pořádat hromadné srazy, aby nepřišla razie. Klíma tedy velká setkání utlumil.
Některé hosty ale vítal dál, po jednom a nenápadně. Zprostředkovával také předávání zakázaných rukopisů na Západ – využíval k tomu třeba spojek na cizích ambasádách. Opakovaně si ho kvůli tomu zvali k výslechům. Chodíval na ně s hlavou vztyčenou, ale pokaždé s úzkostí, jestli si ho tam nenechají.
Estébáci Klímu čas od času předvolávali, ale do vězení se nikdy nedostal. Nejspíš si uvědomovali, že samotářský spisovatel pro režim nepředstavuje přímou hrozbu – a báli se z něj udělat mučedníka. A tak ho raději chtěli nechat vyhnít v zapomnění.
Jedno zásadní rozhodnutí ho ale od ostatních disidentů přece jen odlišilo. Koncem 70. let vznikla občanská iniciativa Charta 77, a mnoho Klímových blízkých ji podepsalo na protest proti porušování lidských práv. Ivan váhal. Sympatizoval s Chartou, ale nakonec svůj podpis nepřipojil.
Měl totiž rozjednané citlivé kontakty s exilovými nakladateli a věděl, že kdyby se veřejně zařadil mezi „chartisty“, StB mu všechny cesty ven definitivně uzavře. Chartu 77 nakonec za rodinu podepsala jen manželka Helena – Klíma nechtěl ohrozit své ilegální kontakty se zahraničím.
I bez oficiálního manifestu režim dobře věděl, kde stojí: na straně pronásledovaných, umlčovaných, na straně svobody slova. Po dlouhá léta tak žil s cejchem „protistátního živlu“. A on sám žil i s pocitem vlastní viny – vyčítal si někdejší členství ve zločinné organizaci a mládí zasvěcené falešné ideologii. Tenhle stín si nesl dál a dál.
Dál už ale také čekal konec. V roce 1989 se komunistický režim zhroutil a nastal čas zúčtování. Osmapadesátiletý Ivan Klíma se dočkal vytoužené svobody. Po dvaceti letech mohl zvednout hlavu a otevřeně publikovat doma – a celý národ rázem zjistil, jak významného autora ve svém středu má.
Jeho dříve zakázané knihy vycházely v obrovských nákladech a rychle zmizely z pultů. V hektických letech po sametové revoluci se Klíma zapojil i do veřejného dění. Stál u zrodu obnoveného PEN klubu a v letech 1989–1993 byl jeho předsedou. Do vlastních porevolučních próz promítl zkušenost těch, kdo poslušně sloužili diktatuře a pak se ocitli ztracení v nové svobodě.
Svým životem ukázal pravý opak – muže, který neztratil tvář ani v nejtěžších podmínkách. Lidé jako on se stali svědomím společnosti. „Ivan Klíma patřil k těm, kteří se nebáli mluvit pravdu, i když to znamenalo ztrátu pohodlí nebo svobody,“ připomněl ředitel Knihovny Václava Havla, že právě takoví spisovatelé udržovali za normalizace „plamen svobody, lidskosti a důstojnosti“.
Po roce 2000 usedal Ivan Klíma ve své pracovně v pražských Hodkovičkách a pozoroval s pokorou šest řad těžkých knihoven. Ty regály byly naplněné výtisky jeho vlastních děl – vydáními ve více než třiceti jazycích světa. Mnohé z těch řečí sám ani nedokázal identifikovat; přesto skrze ně promlouval ke čtenářům od Ameriky po Čínu.
Na obálce čínského překladu jedné jeho knihy stálo drzé motto: „Dost bylo Kundery, teď čtěte Klímu!“ – tuhle historku vyprávěl s pobaveným úsměvem jako doklad, že osud má smysl pro ironii. Přes veškerou slávu zůstával skromný.
Ještě ve svých devadesáti letech působil nenápadně, tichý pán s laskavýma očima. Rád chodil na procházky do lesa sbírat houby a doma pečoval o sbírku starých map a tisků.
S manželkou Helenou oslavili přes šedesát let společného života – odolali spolu všem tlakům dějin. V posledních letech ho trápila dlouhá nemoc, která ho upoutala na lůžko. Pro něj, celoživotního vypravěče, to bylo těžké období ticha. Přesto nezahořkl. Už dávno předtím shrnul svou životní filozofii v jedné větě: člověk má usilovat o štěstí, ale přitom musí zůstat slušný a nedopustit pronásledování druhých.
Ivan Klíma zemřel 4. října 2025, brzy ráno, doma, obklopen rodinou. Tiše vydechl naposled a světlo v jeho očích pohaslo. V knihovně na poličce zůstala jeho milovaná dětská knížka – Dickensův Klub Pickwicků, kdysi zachráněná z rodného bytu ještě před transportem.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Klíma
https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1253
https://tvare-vzdoru.vaclavhavel.cz/cs/profil/35/ivan-klima
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-zemrel-spisovatel-a-dramatik-ivan-klima-287860
https://www.respekt.cz/tydenik/2015/19/tak-trochu-se-vyhaneli-nemci
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zemrel-spisovatel-dramatik-a-byvaly-disident-ivan-klima-365717
https://vltava.rozhlas.cz/silene-stoleti-ivana-klimy-osudy-jednoho-z-nejvyznamnejsich-ceskych-spisovatelu-8569504
https://dvojka.rozhlas.cz/ivan-klima-hromobiti-tomas-topfer-jana-synkova-vlastimil-brodsky-a-dalsi-v-9566799
