Marc Dutroux: zvrácený belgický pedofil roky beztrestně řádil kvůli neschopnosti a lenosti policie

V prosinci 1995 prohledávala belgická policie dům v Marcinelle nedaleko Charleroi. Pátrali po ukradeném kamionu, netušili však, že v temném sklepení domu je skryté děsivé tajemství. Za betonovými dveřmi, v kobce o rozměrech sotva jeden metr na šířku a dva metry na délku, se tiskly dvě vyděšené osmileté dívenky.

Když policisté zaslechli tlumené dětské hlásky, uvěřili majiteli domu, že zvuky přicházejí zvenčí. Prohlídku ukončili s pocitem, že jde o planý poplach. Netušili, že pár metrů od nich dvě malé oběti marně čekají na záchranu – a že jejich případ se brzy stane symbolem největšího justičního skandálu v dějinách Belgie.

Oním majitelem domu byl Marc Dutroux – zdánlivě nenápadný muž, který nepůsobil jako typický zločinec. Vyučený elektrikář a otec několika dětí na okolí působil jako obyčejný člověk. Za touto obyčejnou fasádou se ale skrývala osobnost asociála se sadistickými sklony, posedlá touhou po moci a manipulaci.

Dutroux už měl v té době za sebou bohatou kriminální minulost. Od konce 70. let páchal drobnější delikty, později přepadával ženy a obchodoval s ukradenými auty, které prodával do zahraničí. Nejhorší byly ale jeho sexuálně motivované útoky: roku 1988 unesl a znásilnil pět dívek ve věku 11 až 19 let.

Za tyto činy byl v dubnu 1989 odsouzen k 13,5 rokům vězení. Šokující bylo, že za mřížemi nakonec strávil jen necelé tři roky – v roce 1992 jej tehdejší ministr spravedlnosti Melchior Wathelet předčasně propustil na podmínku s odůvodněním přeplněnosti věznic.

A to i přes varování psychologů, že Dutroux představuje „časovanou bombu“. Během krátkého pobytu na svobodě pak byl dokonce přistižen, jak obtěžuje nezletilé dívky na bruslařském kluzišti, ale policie incident ignorovala.

Dutroux po propuštění pobíral invalidní důchod, přestože vlastnil hned několik nemovitostí a aut – zdroj jeho příjmů zůstával nejasný. Ve skutečnosti využíval štědrosti státu k dalším zločinům: lékaři mu předepisovali sedativa na spaní, která on shromažďoval a později používal k omamování obětí.

Ve svém domě v Marcinelle mezitím podnikal podivné stavební úpravy. Již v roce 1993 upozornil policejní informátor, že Dutroux buduje ve sklepě tajnou skrýš pro věznění unesených dívek. Četníci dokonce zahájili jeho sledování, avšak po pár týdnech akci zastavili – uvěřili Dutrouxovu vysvětlení, že prý „opravuje kanalizaci“.

Nikdo netušil, že za zdánlivě nevinnou rekonstrukcí vzniká bunkr hrůzy: úzká izolovaná kobka s postelí a malou ventilací, ukrytá za těžkými betonovými dveřmi.

Koncem června 1995 zmizely ve městě Grâce-Hollogne dvě osmileté spolužačky, Julie Lejeuneová a Mélissa Russoová. Jejich rodiče i veřejnost žili týdny v nejistotě a doufali v zázrak. Ve skutečnosti se obě dívenky staly prvními známými oběťmi Marc Dutrouxe. Pod záminkou svezení je unesl a zavlekl do svého domu.

Julie a Mélissa byly uvězněny v podzemní kobce v Marcinelle – té, o jejíž existenci policie dostala varování už dříve. V dusném temném prostoru velikosti skříně je sadisticky zneužíval, opakovaně znásilňoval a jejich utrpení si natáčel na video.

Aby zlomil jejich vůli, týral je také hladem a žízní. Holčičky netušily, že venku mezitím jejich zdrcení rodiče rozjíždějí plakátové kampaně a média přinášejí jejich fotografie téměř každý den – případ „Julie a Mélissy“ mobilizoval celou zemi.

Bohužel, než se kdokoli dozvěděl pravdu, stihl Dutroux zaútočit znovu. Koncem léta 1995, přesně 23. srpna, se v belgickém přímořském letovisku Ostende beze stopy ztratily dvě kamarádky na prázdninách: sedmnáctiletá An Marchalová a devatenáctiletá Eefje Lambrecksová. I ony padly do rukou Dutrouxe a jeho kompliců.

Protože kobka v Marcinelle byla již obsazená, uvěznili An a Eefje připoutané řetězy v jiném domě – podle vyšetřování je drželi v ložnici, omámené silnými sedativy. Po několika týdnech Dutroux dospěl k rozhodnutí se dívek zbavit. Dvě dospívající dívky byly zaživa pohřbeny – zabalené do plastových fólií je pachatelé zahrabali pod zem, kde pomalu umíraly bez pomoci.

Kriminalisté v různých částech Belgie tehdy rozplétali hned několik případů pohřešovaných dívek – bohužel bez výsledku. Až do zimy 1995 neměla policie dostatek důkazů, aby se na Dutrouxe zaměřila, přestože na něj někteří svědci opakovaně ukazovali. A pak přišla ona zmíněná domovní prohlídka z prosince 1995.

Dutroux byl tehdy zatčen, ovšem paradoxně „jen“ kvůli krádeži auta, nikoli pro podezření z únosů. V rámci vyšetřování krádeže prohledali detektivové i dům v Marcinelle – a jak už víme, osudově selhali. Usvědčující důkazy měli přímo pod nohama: Julie a Mélissa byly v tu chvíli zavřené v kobce pod domem a volaly o pomoc.

Zásahová jednotka ovšem prohlídku odbyla. Nalezli sice pouta, lahve chloroformu i další znepokojivé předměty, ale Dutrouxovo výmluvné vysvětlení je ukolébalo. K řádné prohlídce sklepa vůbec nedošlo. Navzdory tomu, že ho za krádež auta vzali do vazby, tak Dutrouxův hlavní zločin tak zůstal neodhalený – a dvě zubožené děti dál čekaly ve tmě na svého věznitele.

Začátkem března 1996 byl Marc Dutroux propuštěn z vazby na svobodu. Okamžitě zamířil do sklepení zkontrolovat své tajné „vězení“. Čekal ho otřesný pohled: Julie Lejeuneová i Mélissa Russoová byly mrtvé. Po čtyřech měsících, kdy byl Dutroux za mřížemi, holčičky pomalu zemřely hlady a žízní v chladné kobce.

Dutroux věděl, že jeho manželka Michelle Martinová o vězněných dívkách věděla – pravidelně jezdila do domu krmit psy, jenže dětem nepomohla. Neudělala vůbec nic, aby je zachránila. Dutroux mrtvá tělíčka naložil do dodávky a odvezl na zahradu jiného svého domu v obci Sars-la-Buissière. Tam je v plastových pytlích zahrabal do mělkého hrobu a vrátil se ke svému běžnému životu.

O necelé dva měsíce později, v květnu 1996, zmizela další dívka. Dvanáctiletá Sabine Dardenneová z vesnice Kain na západě Belgie jela ráno na kole do školy, ale do třídy už nedorazila. I ona skončila v Dutrouxových spárech – stala se jeho pátou obětí. Zoufalí rodiče opět marně žádali policii o intenzivní pátrání.

Místní policie však případ vyšetřovala jen formálně a nepodnikla důsledné kroky, aby Sabinu našlo. Nedostatečná komunikace mezi místní policií, kriminální policií a justicí znovu způsobila, že i tento případ zůstal odložen s tichou nadějí, že se dívka najde náhodou. Dutroux tak měl volné pole působnosti dál plánovat zločiny, aniž by se bál dopadení.

V srpnu 1996 si Marc Dutroux vyhlédl další oběť. Čtrnáctiletá Laetitia Delhezová se 9. srpna večer nevrátila domů z plovárny ve městečku Bertrix. Tentokrát se ale štěstěna začala obracet ve prospěch spravedlnosti. Policisté v okolí bazénu pečlivě vyslýchali možné svědky a dva z nich poskytli důležité informace.

Jeptiška z místního kláštera si vybavila podezřelou bílou dodávku se dvěma muži, další svědek – sedmnáctiletý mladík – si zapamatoval i část poznávací značky vozu. Policie vytipovala desítky podezřelých dodávek a mezi nimi konečně padlo Dutrouxovo jméno.

Notorický recidivista a známý pedofil byl rázem hlavním podezřelým. Belgická kriminální policie rozjela operaci s krycím názvem „Obelix“ a 13. srpna 1996, tři dny po Laetitiině zmizení, udeřila. Marc Dutroux byl zatčen, spolu s ním i jeho žena Michelle Martinová a komplic Michel Lelièvre, který pro něj při únosech dělal řidiče. Po více než roce od prvních zmizení se konečně začala odhalovat pravda.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Po třech dnech výslechů zlomili vyšetřovatelé Dutrouxův odpor – slíbili mu mírnější trest a on je nakonec zavedl do svého domu v Marcinelle. 15. srpna 1996 policisté vlezli do zatuchlého sklepa a za betonovými dveřmi objevili to, v co už téměř nedoufali: na matraci v úzké podzemní kobce našli dvě živé dívky.

Sabine Dardenneová po 80 dnech věznění a opakovaného znásilňování byla fyzicky i psychicky vyčerpaná, Laetitia Delhezová, unesená před několika dny, byla pod silným vlivem drog. Záchrana těchto dvou dívek byla malým zázrakem v záplavě hrůzy – důkaz, že aspoň někteří Dutrouxovi zajatci mohli přežít. Belgičané sledovali zprávy v televizi se slzami dojetí. Radost však brzy vystřídal naprostý šok.

V následujících dnech totiž Dutroux postupně vyzradil, kde skončily ostatní pohřešované dívky. 17. srpna policie s bagrem rozryla zahradu jeho domu v Sars-la-Buissière a narazila na mělký hrob. Odtud vyzvedli ostatky Julie Lejeuneové a Mélissy Russoové, jejichž smutný konec se potvrdil – pitva ukázala, že obě zemřely na hladovění a dehydrataci.

Kousek od nich však leželo ještě další tělo. Patřilo Bernardu Weinsteinovi, francouzskému komplici a někdejšímu Dutrouxovu příteli. I on doplatil na setkání s monstrem: Dutroux jej již v listopadu 1995 omámil uspávacími prostředky, brutálně mučil (dokonce mu rozdrtil genitálie) a nakonec ho ještě živého zahrabal do země. Zbavil se ho údajně proto, aby se zmocnil jeho majetku z dědictví.

Konečně 3. září 1996 dorazila policie i na další Dutrouxův opuštěný pozemek v Jumetu. Pod starým zahradním přístřeškem objevili dvě těla – An Marchalová a Eefje Lambrecksová tu byly pohřbeny v hlíně vedle sebe. Až po roce od svého zmizení se tak tyto dívky „našly“, bohužel mrtvé. Belgií se rozlila vlna smutku a hněvu.

Odhalení všech těchto hrůz rozpoutalo celonárodní skandál. Ukázalo se, že Marc Dutroux mohl řádit tak dlouho nejen kvůli své zvrácené vynalézavosti, ale i kvůli trestuhodné neschopnosti – nebo lhostejnosti – belgických úřadů. Už během vyšetřování vyplouvaly na povrch neuvěřitelné chyby.

Policie měla Dutrouxe v hledáčku dávno před zatčením: v letech 1993 a 1995 opakovaně upozorňoval informátor policie, že Dutroux zneužívá mladé dívky a natáčí s nimi dětskou pornografii. Hlásil dokonce, že u sebe doma vězní dvě holčičky – přesně to se dělo s Julií a Mélissou. Přesto dvě domovní prohlídky v roce 1995 proběhly bez výsledku.

Policisté při jedné z nich přímo slyšeli dětské hlasy ze sklepa, ale nechali se uchlácholit výmluvami a dům opustili. Nepozastavili se ani nad nálezem pout, lahviček chloroformu či gynekologického zrcadla u Dutrouxe doma – rekvizit, které zjevně nesloužily ničemu dobrému.

Hrubých pochybení bylo víc. Například dopis Dutrouxovy vlastní matky Jeannine z 4. září 1995, ve kterém varovala úřady, že její syn může stát za zmizením dívek An a Eefje, byl četnictvem odbyt jen jako „nepodložené podezření“. Informaci ani nepředali kriminální policii.

Zásadní biologické důkazy, jako vzorky DNA z nalezených obětí, dlouho nikdo neanalyzoval. Vyšetřování provázela nevraživost a mizerná spolupráce mezi jednotlivými složkami spravedlnosti – četníci, státní policie a vyšetřující soudci často neefektivně soupeřili místo spolupráce.

Navíc několik svědků v okolí případu zemřelo za podivných okolností dříve, než mohli být vyslechnuti. To vše vytvářelo dojem, že Dutrouxovy zločiny umožnila nejen nedbalost, ale možná i záměrné krytí. Belgická veřejnost ztratila důvěru v policii a justici – jak mohly instituce selhat v tak základní věci, jako ochránit děti před zrůdou?

Nejvíc pobouřil fakt, že tragédiím unesených dívek šlo zabránit. Kdyby úřady nepustily recidivistu Dutrouxe předčasně na svobodu v roce 1992, nikdy by k únosům v letech 1995–96 nedošlo. Kdyby policisté důkladně prohledali onen sklep v Marcinelle včas, mohly Julie a Mélissa žít.

Každé nové zjištění o úředních pochybeních v lidé probouzelo pocit hanby a hněvu. Případ přerostl z kriminální kauzy do celospolečenského skandálu. Belgičané masově volali po vyvození odpovědnosti a hlubokých reformách.

Odhalení Dutrouxových zločinů v srpnu 1996 otřáslo celou Belgií. Lidé zaplavili ulice, zapalovali svíčky za oběti a žádali odpovědi. V Bruselu se konal spontánní „Bílý pochod“ – tichá demonstrace, při níž 300 000 občanů v bílých tričkách vyjádřilo solidaritu s rodinami obětí a protest proti selhání státu.

Byl to největší protest svého druhu v belgické historii. Davy nesly fotografie zavražděných dívek, bílé květiny a transparenty hanící neschopnost policie a úřadů. Emotivní pochod 20. října 1996 se stal symbolem zlomu: vláda premiéra Jean-Luca Dehaeneho musela slíbit okamžité změny a potrestání viníků v řadách úřadů. Pod obrovským tlakem veřejnosti rezignovali někteří vysocí představitelé policie i justice. Případ Dutroux spojil belgickou společnost v požadavku na spravedlnost tak, jako nic předtím.

Rozhořčení veřejnosti ještě vzrostlo, když přišla další rána: Marc Dutroux dokázal uprchnout z vězení. V dubnu 1998, během převozu na jednání k soudu, se mu na pár hodin podařilo utéct. Využil nepozornosti stráží, zmocnil se jejich zbraně a zmizel do lesů Arden.

Belgii zachvátila panika – „pedofil na útěku“ představoval noční můru pro každého rodiče. Po intenzivním pátrání byl Dutroux tentýž den dopaden, ale ostuda byla obrovská. Ministr vnitra i další činitelé nesli odpovědnost za skandální selhání ostrahy a museli odstoupit. Utvrzovalo to veřejnost v názoru, že celý systém nefunguje.

Pod tlakem těchto událostí se v Belgii rozběhla zásadní reforma. Zdecimované četnictvo a policie byly reorganizovány – došlo k jejich sjednocení a lepšímu sdílení informací mezi složkami. Zpřísnila se pravidla pro předčasné propouštění odsouzených zločinců, aby se nemohl opakovat případ „včas nehlídané časované bomby“.

Modernizovaly se také metody vyšetřování: forenzní laboratoře dostaly víc zdrojů a nezávislost, aby důkazy nikdy nezůstaly ležet ladem. K lepšímu zajištění ochrany dětí vznikla v roce 1998 organizace Child Focus – centrum pro pohřešované a zneužívané děti, inspirované americkým modelem.

Jeho založení inicioval Jean-Denis Lejeune, otec malé Julie, a patronát převzala i belgická královna Paola. Child Focus od té doby pomáhá koordinovat pátrání po zmizelých dětech a poskytuje podporu jejich rodinám. Tyto pozitivní kroky byly vykoupeny krví a utrpením Dutrouxových obětí.

Trvalo dlouhých osm let, než se Marc Dutroux dočkal řádného soudního procesu – právě i kvůli rozsáhlému vyšetřování a personálním zemětřesením v justici. Soud začal v březnu 2004 v městečku Arlon a média jej překřtila na „proces století“. Očití svědci popisovali, že veřejnost stála fronty před soudní budovou, jen aby zahlédla tvář nenáviděného „monstra“ v poutech.

V síni čelil Dutroux obžalobě z únosů, znásilnění a vražd celkem šesti dívek. Před tribunálem stanula také jeho manželka Michelle Martinová a komplic Michel Lelièvre. Další podezřelý, obchodník Michel Nihoul, byl souzen zvlášť kvůli podezření z napojení na Dutrouxovy zločiny.

Proces přinesl emotivní momenty. Přeživší dívky Sabine Dardenneová a Laetitia Delhezová osobně vypovídaly o svém utrpení tváří v tvář únosci. Jejich svědectví pomohla přesvědčit porotu o Dutrouxově bezprecedentní krutosti. Sám obžalovaný se snažil svalovat vinu na druhé: prohlašoval, že je obětí „organizovaného lynče“ a že ve skutečnosti existuje rozsáhlá pedofilní síť, která z něj udělala obětního beránka.

Tvrdil, že některé dívky nezabil on, nýbrž neznámí mocní lidé na vyšších místech. Tato obhajoba však neobměkčila ani porotu, ani veřejnost sledující proces. Marc Dutroux byl 22. června 2004 uznán vinným ze všech bodů obžaloby a odsouzen k doživotnímu vězení bez možností podmínečného propuštění. Soud tím vyslal jasný signál, že za své ohavné činy stráví zbytek života za mřížemi.

Spolupachatelé byli potrestáni také: Michelle Martinová dostala 30 let vězení za to, že pomáhala unášet dívky a nechala dvě z nich zemřít hlady. Soud zdůraznil její mimořádnou bezcitnost – prokázalo se, že zatímco Julie a Mélissa umíraly v kobce, Martinová chodila do domu krmit své německé ovčáky a o dívky se nestarala.

Michel Lelièvre obdržel 25 let odnětí svobody za podíl na únosech. Michel Nihoul, o němž mnozí spekulovali jako o článku pedofilní mafie, byl nakonec odsouzen pouze za menší delikty (obchod s drogami) a vyvázl s relativně mírným trestem – což dodnes vyvolává pochybnosti o úplném rozkrytí všech souvislostí.

Ani po vynesení rozsudků však nepanoval klid. V roce 2012 vyvolala bouři nevole zpráva, že Michelle Martinová byla předčasně podmínečně propuštěna za dobré chování po odpykání pouhých 16 let trestu. Veřejnost protestovala v ulicích – před klášterem, kam se Martinová uchýlila, demonstrovaly davy lidí s fotografiemi mrtvých dívek.

Belgická společnost jen těžko nesla, že žena, která se chladnokrevně dívala na umírání dětí, smí opět chodit volně po světě. Hlasitě se diskutovalo také o možnosti propuštění samotného Dutrouxe – podle belgických zákonů může i doživotně odsouzený po letech žádat o přezkum. V únoru 2013 byla ale Dutrouxova žádost o podmínečné propuštění smetena ze stolu.

Soud konstatoval, že zůstává pro společnost extrémně nebezpečný a žádná polehčující okolnost neexistuje. Marc Dutroux tak nadále sedí v přísně střežené věznici a jeho šance na opuštění vězeňských zdí je prakticky nulová.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Marc_Dutroux

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi-zapomenute-zlociny/687280/mucil-znasilnoval-a-tryznil-mlade-divky-marc-dutroux-znemoznil-belgickou-justici-a-znepokojil-celou-spolecnost.html

https://kriminalistika.eu/muzeumzla/dutroux/dutroux.html

https://www.britannica.com/biography/Marc-Dutroux

https://www.spiegel.de/international/spiegel/sabine-dardenne-s-story-surviving-marc-dutroux-a-327377.html

https://www.bbc.com/news/world-europe-45354086

https://www.theguardian.com/world/2002/may/05/dutroux.featuresreview