Článek
Celý život jsem byla ta „pečlivá“ – přesné rozvrhy, diář barevně rozdělený podle kategorií a v lednici seznam, co se má nakoupit. Od střední školy jsem věřila, že když budu mít jasně stanovené cíle a kroky, nikdy mě nic nezaskočí. Po vysoké jsem dostala skvělou práci v brněnské firmě, provdala se za Marka, se kterým jsme se znali už od dětství, koupili jsme si řadovku na okraji města. Dvě děti – Terezka a Kubík. Dokonalý obraz šťastné rodiny. Dokonalý až do chvíle, kdy mi v jeden obyčejný všední den zavolali z nemocnice.
Byl pochmurný podzimní den. V práci jsme měli neodkladný projekt, takže jsem se ani nezastavila. Ve 14:07 mi najednou na mobilu vyběhlo neznámé číslo. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela, jak nemám čas zvedat další reklamní hovory. Kdybych ten telefon nepřijala, mohla bych snad ještě pár minut žít v nevědomosti. Jenže jsem ho přijala – a v tu chvíli se všechno změnilo.
Nejdřív mě zarazil klidný, až chladný hlas, který se představil jako lékař z Fakultní nemocnice u sv. Anny. „Váš manžel měl nehodu,“ ozvalo se. Vzápětí ta slova, která mi dodnes znějí v hlavě: „Je mi líto, udělali jsme maximum, ale…“ Asi minutu jsem nebyla schopná dýchat. Hlava se mi točila, ruce se mi třásly a já se v kanceláři náhle cítila jako v cizím světě.
Můj Marek nezvládl na kluzké silnici předjet. Náraz byl tak silný, že ho ani rychlá pomoc nezachránila. Dozvěděla jsem se, že zemřel prakticky okamžitě. Dodnes se mi vrací otázka, jestli cítil bolest, zda věděl, co se děje. Všechno se to se mnou zatočilo tak, že jsem se musela posadit na studenou dlažbu u výtahu. Svět se mi rozpadl a já nemohla nic dělat, nic naplánovat, nic kontrolovat.
První dny a týdny prožívám v mlze. Kamarádky mi dovezly jídlo, o děti se střídavě starali prarodiče. Já jen otupěle seděla v obýváku, který jsme s Markem společně zařizovali, a dívala se na police s jeho oblíbenými knihami. Čekala jsem, že mě každou chvíli obejme kolem ramen a zeptá se, co se děje. Ale on už nebyl. Terezce je osm, Kubíkovi deset. Každý večer jsem se snažila zakrýt svůj pláč, ale stejně viděli, že máma není máma.
Zkoušela jsem se vrátit do práce, protože jsem si myslela, že mi pomůže zaměstnat hlavu. Jenže jsem se před klienty složila, když jsem od nich slyšela podobný smích jako Markův. Cítila jsem, že musím zpomalit, ale nevěděla jsem jak. Vždycky jsem byla ta, co má vše v harmonogramu, a najednou i cesta do obchodu s potravinami byla něco, co jsem musela překonat se sebezapřením.
Zúčtování přišlo, když jsem zapnula notebook, abych si udělala „krizový plán“ na dny po Markově odchodu. Vytvořila jsem tabulku: hypotéka, účty za energie, pojištění, termíny, co vyřídit na úřadech. Místo obvyklého pocitu uspokojení, že se mi daří mít věci pod kontrolou, jsem začala brečet. Uvědomila jsem si, že žádná tabulka mi Marka nevrátí. Že i kdybych stokrát přesně věděla, do kdy zaplatit splátku, už nikdy ho neuvidím přijít do dveří.
Na pohřbu jsem byla jako stroj. Seděla jsem v černém kabátu, dlaně jsem měla sevřené, abych se nerozklepala. Děti se choulily po mém boku, obě uplakané. Bylo mi jasné, že musím být silná pro ně. Ale uvnitř jsem byla roztříštěná. Jenže pak se stalo něco nečekaného. Po obřadu za mnou přišla sousedka s červenýma očima a řekla: „Nemusíš být silná pořád. Někdy je lepší se složit.“
Její věta mnou otřásla. Byla tak upřímná a pravdivá, že jsem se konečně rozbrečela. Ne jen tichým pláčem, ale opravdu, nahlas, možná poprvé od té strašné zprávy. A díky tomu jsem cítila, že se něco ve mně uvolňuje. Že smutek je přirozená reakce a ne nějaký nepřítel, kterého musím zahnat tabulkou.
Přiznat sama sobě, že nezvládám, pro mě bylo těžké. Ale uvědomila jsem si, že Terezka a Kubík hlavně potřebují matku, která je upřímná, i když smutná. A tak jsme začali trávit večery společně na gauči, dívali se na fotky z dovolených, plakali a taky vzpomínali na vtipné historky. Ono to trochu bolelo, ale zároveň nás to sbližovalo. Přestala jsem dětem zakazovat, aby se ptaly na tátu. Naopak – povídali jsme si o něm, o jeho lásce k fotbalu, o tom, jak hrozně zpíval v autě, a smáli jsme se i plakali zároveň.
Postupně jsem se rozhodla, že si v práci vezmu na pár měsíců volno. Vzala jsem děti a odjeli jsme na chalupu k mým rodičům na Vysočinu. Tam jsem se pokoušela znovu nadechnout. Naučila jsem se, že některé dny prostě musím nechat věci plynout a nesnažit se je řídit. Nechala jsem dceru, aby si spala, dokud chtěla, a syna, aby si stavěl modely letadel – to byla Markova záliba. A v tom jsem objevila, že můj život se nemusí řídit jen tabulkami a úkoly.
Není to jednoduché. Pořád mě bolí, když slyším jakýkoli zvuk, který mi připomene nehodu na silnici. A když vidím fotku našeho domu, cítím tlak na prsou. Ale už vím, že smrt nejde naplánovat, stejně jako se nedá přesně nalinkovat, jak přežít ztrátu. Je to dlouhá cesta, na které je někdy všechno temné, ale jindy do ní zasvítí paprsky naděje.
Děti teď zase chodí do školy a já se pomalu vracím do pracovního rytmu. Objevuju v sobě novou sílu, která nevychází z dokonalého řádu, ale z vědomí, že se dokážu vyrovnat s tím nejhorším, co mě potkalo. Občas si sednu k diářům, které jsem dřív tak milovala, a pousměju se nad tím, jak jsem si myslela, že mohu mít život na 100 % pod kontrolou. Teď už vím, že opravdová síla tkví v umění pustit se, když je třeba, a dovolit si prožívat bolest i radost naplno, bez viny a bez výčitek.
A přestože mě ztráta Marka bude bolet asi navždy, naučila jsem se, že za dokonalým plánem se může skrývat křehký svět, který se jediným telefonátem rozsype. A že někdy nezbývá než posbírat střepy a slepit je do nového obrazu. Ten nemusí být dokonalý, ale může být mnohem opravdovější a plný lásky. Protože i když vás život vyhodí z kolejí, nakonec můžete zjistit, že umíte chodit i mimo ně.
