Článek
Už několikrát v životě jsem zjistila, že mě zvláštním způsobem přitahují ti, kdo se považují za zranitelné a slabé. Ani nevím, odkud se to ve mně bere, ale mám slabost pro vyloženě plaché, tiché duše, které si stěžují, že je každý opouští nebo že se nechávají snadno manipulovat. Nechci je ovládat, vůbec ne – spíš se ve mně probouzí cosi pečovatelského i touha být pro ně někým stabilním. Možná je to lehce romantická představa, že já budu ta osoba, co jim ukáže, že „nejste tak bezmocní, jak si myslíte“.
Nedávno se objevil někdo, kdo mě zasáhl rekordně rychle – stačil jediný den známosti. Na profilu má jen pár fotek, považuje se za ošklivého a tvrdí, že je izolovaný, nemá moc kamarádů. Říká o sobě, že je snadno zmanipulovatelný. Zní to hrůzostrašně – obvykle bych si myslela, že je to alarm, ale místo toho jsem se šíleně zakoukala. V jednom kuse mám nutkání napsat mu, vyzvídat, jak se cítí, a snechávám o tom, že bych ho pozvala někam na kávu a dala mu dárek. Přitom je to úplně čerstvá známost. Někomu to může připadat šílené, ale já nemůžu popřít, že mě tenhle typ křehkosti přitahuje jako magnet.
Zajímavé je, že ho to ke mně taky táhne. Každou chvíli vidím, že kontroluje můj profil, jenže nedokáže napsat. Je tak strašně nesmělý, že z mých zpráv odpoví často až po dlouhé době nebo jedním slovem. Ale pak si všimnu, že si prohlíží mé příspěvky, takže vím, že někde v sobě určitý zájem má. Někdy hodím lehce flirtovací narážku a on mi projeví trochu otevřenosti, jenže vzápětí se znovu stáhne. Mně to paradoxně imponuje – nutí mě to o něj víc bojovat a znovu mu napsat.
Čas od času mě ale napadá, jestli mě neláká něco, co by mohlo sklouznout do nevyrovnaného vztahu. On je bázlivý, mě to k němu víc přitahuje – a říkám si, zda to není ošemetné. Protože co když si zvyknu, že on ustoupí a stane se takovou hadrovou panenkou, co dělá, co chci? Já k němu nic takového vědomě necítím, naopak vím, že bych mu chtěla dodat sebedůvěru. Ale zároveň mě v tomhle druhu vztahu uchvacuje, jak je naprosto poddajný, a to ve mně vzbuzuje zvláštní pocit moci i potřeby ho chránit.
Někdy mám pocit, že bychom si vlastně vystačili s málem – žádné intelektuální diskuze, spíš jen krátká výměna vět, a přesto si představuju, jaké by to bylo stát vedle něj v reálu, chytit ho za ruku a sledovat, jak se červená. Vím, jak zběsile to zní – jsme na úplném začátku, neznáme se, a já už se tady vidím v milostném románu. Jenže taková prostě občas jsem: když mě někdo zaujme, moje fantazie letí na plné obrátky.
Jeden stín, který mi v hlavě straší, je moje minulost s odmítnutími. Už jsem se párkrát spálila, proto jsem teď opatrná. Podvědomě se bojím, že pokud mu budu psát moc, začne si myslet, že ho pronásleduju a vycouvá. Takže se držím, píšu sporadicky, a když na chvíli zmizím, on se stihne několikrát podívat na můj profil. Připomíná to nekoordinovaný tanec: dva stydliví lidé, kteří se chtějí dotknout, ale zároveň se bojí vyřknout jasné „Chceš se potkat?“
Je zvláštní míchat moje tendence k přitahování lidí, co se cítí slabí, s tím, že s ním můžu naskočit do něčeho většího. Nejsem zamilovaná, jen fascinovaná, a trochu se děsím, že to může přerůst v obsesi. A co když zjistím, že mimo tuhle jeho nesmělost nás nic nespojuje? Neumím si teď odpovědět.
Zatím jsem si jen uvědomila, že mě prostě přitahuje, když druhý člověk nevěří v sebe a já můžu být ta, kdo ho drží za ruku a říká: „Tady jsi v bezpečí, se mnou se nemusíš bát.“ Ale zároveň nechci, aby se celý vztah omezil na tuhle podivně jednostrannou dynamiku, kdy já jsem zachránce a on chudák. Chtěla bych rovnocenné partnerství a reálné pouto.
Možná to celé časem vyšumí, nebo naopak vyústí v něco hezkého. Teď ještě nevím. Vím jen, že mě jeho křehkost dráždí i nabíjí, a to mě trochu děsí. Bojím se, abych nepřekročila hranici, kde bych ho svým jednáním mohla neúmyslně dostat do role, v níž se necítí dobře. A s tím vším se učím trochu brzdit, přemýšlet, komunikovat a hlavně se nebát slyšet jeho slova – ne jenom to, co mě přitahuje.
