Článek
Už od školy mi vtloukali do hlavy, že vykání je známkou respektu a profesionality. Jako zdravotní sestřička jsem se to naučila brát vážně – vykám všem pacientům, kteří jsou starší než já, a oni mi obvykle vykají zpátky. Jenže nedávno se na mém oddělení objevil pan Novák, sedmdesátník s úsměvem od ucha k uchu, který mi už při první návštěvě řekl: „Tak copak, sestřičko, jak se máš? Ty mi změříš tlak, viď?“
Překvapilo mě to. Nestává se až tak často, že by pacient hned začal tykat. Většinou se zmůžu na lehký úsměv, abych neurazila. Jenže pan Novák to pojal dost důvěrně. „Hele, Maruško, že jo?“ kontroloval si navíc mé křestní jméno na visačce, „Ty jsi tady nová? Kdepak máš tu starou vrchní, která na mě vždycky štěkala?“ Přitom to řekl tak upřímně, že jsem si na první dobrou nebyla jistá, jestli se smát, nebo si to brát osobně.
Nejdřív jsem se rozhodla, že to nechám plavat. Proč si zbytečně komplikovat den? Jenže když se situace několikrát zopakovala – a pan Novák nebyl zdaleka jediný senior, který mě začal oslovovat „ty“ –, začalo mi to trochu lézt na nervy. Připadala jsem si, jako kdyby mě sráželi na úroveň malé holky, co sotva dostudovala. „Holka, ty mi ještě podrž ten polštář,“ zahlaholil třeba starší pacient s brýlemi na nose, který mě viděl poprvé v životě.
Jenže pak jsem si uvědomila, že mnozí z nich jsou na to zkrátka zvyklí. Někdy je to možná i výraz sympatie, jindy jen důsledek toho, že jim je okolí vždycky vykalo, a oni sami se nedostali z doby, kdy si lidé v menších městech běžně tykali. Taky mě napadlo, že to může být projev určité nostalgie. Vzpomněla jsem si na vlastní babičku – ta mi tykala samozřejmě pořád, ale také starostlivě vykala paní prodavačce v sámošce, s níž byla kamarádka od dětství. Zkrátka tenhle jazykový přechod pro starší generaci nemusí být tak přirozený.
Začala jsem si všímat reakcí kolegyň. Jedna se dokonce hrozně rozčílila: „Tohle mi nikdo nebude dělat! Když jsem vystudovaná sestra a mám dvacet let praxe, tak ať se ke mně podle toho taky chovají!“ Zuřila a přehnaně nahlas poučovala starší dámu o tom, že jí má vykat. Přiznávám, nebyl to moc hezký pohled – ta starší paní se rozklepala, omlouvala se a nakonec se radši stáhla zpátky do lůžka. Celou noc pak zvonila na sestru minimálně, asi se bála, že znovu dostane vynadáno. A to si říkám: je tohle opravdu to, co chceme?
Samozřejmě, každý máme hranice někde jinde. Když mi někdo tyká způsobem, který působí posměšně nebo arogantně, taky to rozdýchávám hůř. Ale nejsem si jistá, jestli má smysl pouštět se s devadesátiletým pacientem do hádky jen proto, že mi neřekl „vy“. Tím spíš, že někdy právě ta lehkost a neformálnost pacienta uklidní. „Maruško, jenom prosím trochu jemně s tou dezinfekcí, ať mě to neštípe,“řekne pak s úsměvem, který mi jasně naznačuje, že ve mně vidí partnera, ne nepřátelský personál.
Jednou jsem tohle vysvětlovala kolegovi z rehabilitace, který se rozčiloval, že mu jedna seniorka stále tyká, i když on jí vytrvale vyká: „Podívej, Jirko, tak jí to normálně řekni – ať zkusí vykát, že se v tom cítíš líp. Anebo to pusť z hlavy. Neudělá nic strašného, když ti říká ‚Jirko, ty mi prosím pomoz vstát‘. Hlavně, ať je spokojená a má pocit, že se o ni někdo stará s respektem.“ On se zatvářil, jako bych mu navrhla zbourat celou jeho profesní důstojnost. Ale i on se později přiznal, že někdy je lepší s pacienty zůstat v klidu než se utápět v hádkách o slova.
Jasně, někdo namítne, že jde o „základní úctu“ a že si každý profesionál zaslouží, aby s ním pacient komunikoval formálně. Ano, zaslouží si úctu, ale ta může mít mnoho podob. A je skutečně důležitější, aby mě starý pán oslovoval „paní Sestričková“ místo „Maruško“, když mě přitom může vnímat jako člověka, který mu je ochotný naslouchat, i když si plete vykání s tykáním?
Uvědomuju si, že tenhle názor může naštvat ty, kdo si zakládají na přísné etiketě. Ale po několika letech v nemocnici jsem viděla spoustu příběhů, spoustu lidí, kteří byli rádi za každou laskavou duši v bílém plášti. A tak se ptám: Neexistují v nemocnici větší problémy? Přetížení zdravotníků, nedostatek personálu, dlouhé noční směny, vyčerpaní pacienti se špatnou diagnózou… Proti tomu je otázka, jestli mi někdo tyká, vážně jen drobný detail.
A pokud mě to přece jenom zasáhne, můžu se slušně ozvat: „Prosím, pane Nováku, vy mi klidně říkejte ‚Maruško‘, ale mohli bychom zkusit vykat, abychom dodrželi profesionální formu?“ Když je to řečeno empaticky, drtivá většina lidí se omluví a respektuje to. Přijde mi to lepší než hned startovat a poté si stěžovat v diskuzích na internetu.
Proto věřím, že pokud nejde o vysloveně drzý tón a záměrnou urážku, měla by existovat jistá shovívavost. Staří lidé někdy jen hledají způsob, jak si v nemocnici udržet pocit blízkého kontaktu. A pokud je to pro ně snazší s „tykáním“, tak proč se o to přít? Vždyť hlavní je, aby se cítili dobře a my jim mohli pomoct co nejlépe.
