Článek
Za pár měsíců se to stane. Oficiálně mě vyprovodí z mého dlouholetého místa úřednice v okresním archivu v Pardubicích a já si domů odnesu poslední krabici s osobními věcmi. Mohla bych se radovat, že konečně budu mít čas na zahradu, na ruční práce, na vnoučata, na všechno, co jsem odkládala. Ale místo toho se každou noc probouzím zpocená a vyděšená. V hlavě mi křičí jediná věta: „Co když ho přestanu bavit?“
Můj manžel Jan je o pět let mladší. Je mu šedesát a pořád pracuje jako stavební technik. Má spoustu zakázek a v práci si ho váží. Ještě ho čekají minimálně tři roky, než půjde do důchodu. A já se bojím, že zatímco já budu doma, on si bude žít dynamický pracovní život, potkávat nové lidi – mimo jiné i ženy – a postupně zjistí, že jsem stará, unavená a bez šťávy.
Když jsem ten strach poprvé zmínila, jen se zasmál: „Prosím tě, to je hloupost. Jsi stejná holka jako před lety, jen s pár stříbrnými vlasy navíc.“ Jenže já si připadám víc než jen trošku prošedivělá. Připadám si nepotřebná. Najednou nebude nikdo, kdo by ode mě očekával profesionální výkon, nebudu mít termíny, telefonáty, kolegy. A všude kolem vidím, jak chlapi opouštějí své ženy právě ve chvíli, kdy se z nich stávají „důchodkyně“.
Začalo to nenápadně. Najednou jsem kupovala drahé pleťové krémy, objednala se na lifting obličeje, ačkoliv jsem nikdy předtím takové věci neřešila. „Musím si tě udržet v kondici, Jani,“ říkala jsem, jenže v nitru jsem spíš křičela: „Chci pro tebe zůstat přitažlivá!“
Ale to byl jen začátek. Začala jsem uklízet s ještě větší vervou, vařit dvě jídla denně, péct dezerty, aby měl každý večer co ochutnávat, až přijde z práce. Pořádám „provozní porady“ o tom, co můžeme společně podniknout, až budu mít volno. Jenže on bývá po celém dni unavený a někdy prostě chce klid. „Vždyť nemusí být každý večer mejdan,“ namítá a já vidím, jak se mu v očích míhá únava z mého neustálého plánování.
Někdy na mě křikne, což dřív nedělal: „Kláro, už toho nech. Jsem s tebou rád, i když jen sedíme a povídáme si. Proč to všechno komplikuješ?“ Ale já se bojím normálního, klidného sezení. Mám dojem, že jakmile se přestanu snažit, ztratím pro něj kouzlo. Někde za rohem čeká nová kolegyně v jeho firmě, třeba o třicet let mladší, která se mu bude líbit. Začne mu vyprávět o moderních technologiích, bude se smát jeho vtipům, bude okouzlující a plná elánu. A já? Budu sedět doma a luštit křížovky.
„Mami, co blázníš?“ řekla mi nedávno dcera Tereza. „Tátovi je přece jedno, kolik knedlíků uvaříš nebo jestli budeš vypadat o pět let mladší. Miluje tě, protože jsi mu vždycky byla oporou.“ Jenže já se bojím, že až ten pilíř podpory práce odpadne, zbyde mi prázdnota, kterou nedokážu naplnit. A on se začne rozhlížet jinde.
Představila jsem si, jak by vypadal den, až budu v důchodu: ráno vstanu, uvařím kafe, manžel odejde do zaměstnání a já? Budu čekat, až se vrátí. Určitě se pokusím zapojit do nějakých aktivit: besedy v knihovně, kurzy keramiky, cvičení pro seniory. Ale pořád to bude můj nový svět, zatímco on si ponechá ten starý, který má rád, je v něm úspěšný a má tam spoustu kolegů. V noci se mi zdá, že mě vidí jako babičku, která jen sedí doma, a přestane ke mně cítit lásku.
Vím, že je to asi směšné a přehnané. On sám mě ujišťuje, že mě neopustí. „Kláro, jsme spolu čtyřicet let, mysli trochu,“ nabádá mě. Ale strach je obrovský. A čím víc se upínám na snahu být „dokonalá“, tím víc ho asi unavuju.
Zkusila jsem jít k psycholožce, ta mi řekla: „Zaměřte se na sebe. Najděte svůj koníček, vlastní život. Ten důchod je přece taky vaše šance dělat věci, na které jste neměla čas. A manžela tím spíš potěšíte, když uvidí, že máte radost a ne jen úzkost.“
Možná má pravdu. Možná je na čase, abych se nebála žít i mimo naši domácnost. Abych si zkusila najít kamarádky, s nimiž budu chodit na výlety, abych se naučila tančit, nebo třeba psát povídky. Jenže musím překonat ten pocit, že jakmile ztratím roli „pracující ženy,“ stanu se nepotřebnou.
Nikdo mi to ale nezaručí. Co když se za pár měsíců probudím a zjistím, že manžel chodí z práce pozdě, vymlouvá se na schůzky, a já tu budu sedět s prázdnými dny a pláčem? „Musím věřit,“ říkám si. Musím důvěřovat, že láska nestojí jen na tom, jestli chodím do práce, nebo jak moc jsem upravená.
Zkusím se nadechnout a vystoupit z toho začarovaného kruhu. Přestat prát dvakrát denně závěsy a leštit podlahy. Začnu si plánovat vlastní aktivity, ne ty, kterými bych ohromila manžela. Protože jestli si mě má vážit, musí to být kvůli mému skutečnému já, ne kvůli tomu, jak moc strojově obětuju svůj čas.
Věřím, že si zvyknu na novou životní etapu. Že důchod není konec, ale jen další kapitola. Možná se budu bát ještě hodněkrát, ale jestli mě opravdu miluje, neopustí mě jen proto, že si příště na oběd udělám něco jednoduchého a nechám ho, ať si ohřeje polívku. A pokud by to byl důvod k jeho odchodu, tak potom… se asi nenechám pohřbít zaživa. Dokážu, že i v šedesáti je člověk schopen začít znovu.
Teď už to jen zkusit. Přestat se bát vlastního stínu a přestat dávat manželovi důvod utíkat. Možná to zvládnu. A možná zjistím, že za tou největší překážkou stála jen má vlastní hlava.
