Článek
Nikdy bych neřekla, že se jednoho dne dobrovolně vrátím do svého dětského pokoje. Vyrůstala jsem v malém městečku na jižní Moravě, kde jsem si vždycky přála zažít jen jedno – odstěhovat se co nejdál. Proto, když jsem dostudovala vysokou školu v Brně a našla si práci v Praze, připadala jsem si jako vítěz. „Nikdy se nevrátím!“ říkala jsem si v duchu, „Do rodného domu už leda na Vánoce.“
Jenže pak přišla realita. Nájem v Praze se po roce tak zvedl, že mi z výplaty nezbylo skoro nic. Šetření na vlastní bydlení se stalo čirou iluzí. A do toho se ozvala máma, že podkroví je prázdné a že bych mohla aspoň něco ušetřit, kdybych se vrátila domů. Naštěstí mohu pracovat odkudkoliv, v tom je firemní politika opravdu vstřícná.
„Jen dočasně,“ uklidňovala jsem sebe i všech kolem. Myslela jsem, že to bude pohodové řešení, i když s malou jiskrou studu, že ve svých sedmadvaceti letech znovu skončím v domě, kde jsem se učila chodit.
Zpočátku to bylo docela fajn. Máma mi vyvařovala, táta se radoval, že se s ním večer koukám na televizi, a já si libovala, že nemusím platit vysoký nájem. Jenže za pár týdnů se objevily drobné konflikty. „Kam jdeš tak pozdě?“ volala na mě máma, když jsem šla v devět ven s kamarády, a táta zase nevěřícně kroutil hlavou, když jsem si domů přivedla známého na kafe. „V našem domě se tohle nedělá, Moniko!“občas vyštěkl. Najednou se ke mně začali chovat jako k puberťačce, které musí určovat pravidla.
Ale říkala jsem si, že to ustojím. Vždyť ušetřím a časem si něco pořídím. Jenže pak přišla zásadní rána. Rodiče mi oznámili, že chtějí prodat auto, protože jim chybí peníze na opravu střechy. Bylo to moje auto. Tedy přesněji: koupili mi ho kdysi prarodiče na dojíždění do školy, jenže oficiálně bylo napsané na tátu. „My ti ho samozřejmě vykompenzujeme,“ uklidňoval mě. Moc jsem se netvářila, ale co jsem mohla dělat, když jsem neměla našetřeno na vlastní vůz a potřebovala jsem ho k dojíždění do práce?
Všechno vyvrcholilo ve chvíli, kdy jsem náhodou zjistila, že střecha už je dávno opravená a za peníze z auta si rodiče nakoupili nové vybavení do obýváku – velkou OLED televizi a luxusní sedačku. „Přeci jsme si zasloužili něco pohodlného,“ prohlásila máma nadšeně a já cítila, jak mi tuhne úsměv na rtech.
Uvědomila jsem si, že je tu ještě jedna věc, kterou jsem neměla: svobodu. Od té doby, co bydlím u rodičů, jsem se ze samostatné mladé ženy stala člověkem, který musí prosit o klid ve svém dětském pokoji. K tomu teď navíc zjištění, že mi doma tak trochu lhali. „Takže vy jste peníze místo na střechu vrazili do nové televize?“ zeptala jsem se šokovaně. Táta jen pokrčil rameny: „Tak aspoň máme něco pro tebe, když tu teď bydlíš,“ pronesl sarkasticky. Bolelo to dvojnásob – nejen, že mě připravili o auto, ale ještě to otočili proti mně.
Ta pachuť ve mně narůstala. Každý den jsem si víc a víc připadala jako nechtěný host, který má držet krok a hubu. Ano, ušetřím na nájmu, ale co z toho, když se necítím dobře? Radši bych dávala celou výplatu za garsonku, ale aspoň bych měla čistou hlavu. Došlo mi, že dvougenerační bydlení možná funguje, když si všichni stanoví jasná pravidla a respektují se. Jenže tady to vypadá, že se musím podřizovat výhradně já.
„Moniko, proč jsi ještě nevynesla koš?“ „Kdy budeš doma? Abys nám tady nelítala celou noc.“ „Neměla bys tolik utrácet, příště radši něco přidej na jídlo.“
Všechno tohle se valilo na moji hlavu. Nechci znít nevděčně – rodiče pro mě vždycky hodně udělali. Ale tahle situace je už přes čáru. Skončilo to tím, že jsem si zabalila kufr a začala hledat maličký podnájem, i když za nehoráznou částku. Radši budu mít klid a svobodu, než tuhle trpkou pachuť v duši. A i když se možná zadlužím, chci věřit, že to zvládnu. Protože nezáleží na tom, jestli ušetřím, pokud přitom ztratím sama sebe.
Možná jednou zase zkusím dvougenerační bydlení. Třeba až budu mít vlastní dům a moji rodiče budou staří a nemocní. Ale teď už vím, že se to musí nastavit jinak, férově, s respektem ke každé straně. Protože jakmile se důvěra jednou naruší, je těžké ji znovu nalézt. A to je v rodině ta nejhorší ztráta ze všech.
