Od svářečky ke komedii století: Neobyčejný osud Marie Poledňákové

Jenže byl rok 1959 a komunistický režim měl svá nemilosrdná pravidla. Když chtěla na vysokou, přišlo zamítavé rozhodnutí: pro šikovnou a nadanou dívku by za normálních okolností byly dveře univerzity otevřené, ale kádrový profil rozhodl jinak.

Její strýc totiž emigroval na Západ a vina z této „zrady“ padla na celou rodinu. Osmnáctiletá Marie tak musela do továrny – pracovat jako svářečka v nehostinné hale, kde jiskry létaly a její sny umíraly. Každé ráno si v duchu opakovala, že musí vydržet.

Právě vytrvalost a odhodlání ji nakonec zachránily, i když záchrana přišla z naprosto nečekaného směru. Zásadní zlom v jejím životě přinesla šťastná náhoda. Během jedné večeře se svým budoucím manželem, muzikologem Ivanem Poledňákem, potkala legendárního televizního dramaturga Jaroslava Dietla, který se s jejím budoucí manželem znal.

Ten právě hledal asistentku režie do Československé televize – někoho nadaného a pracovitého, bez ohledu na formální vzdělání. Slovo dalo slovo a Dietl, zaujatý odhodlanou mladou ženou, jí tuto pozici nabídl. Marie nezaváhala.

Když se v jednadvaceti poprvé postavila na televizní plac, tak se dívala, poslouchala, učila se za pochodu. Přes den pracovala v televizi a po nocích docházela na vytouženou FAMU. Na Akademii múzických umění ji nakonec přijali navzdory kádrovým škraloupům – nejspíš pomohla i Dietlova přímluva.

Její osobní život byl ale stejně dramatický jako ten profesní. Během studií se vdala za hudebního vědce Ivana Poledňáka a narodil se jim syn Petr. Manželství se však brzy rozpadlo a Marie se už ve třiadvaceti letech ocitla na výchovu syna sama. Když v roce 1970 promovala, osmiletý Petr seděl v hledišti. Aby ho uživila, musela přijmout každý projekt, který se naskytl.

Poledňáková ten tíživý pocit dobře znala – a později ho proměnila ve zlato. „Ve svých scénářích jsem vždycky řešila problémy, které jsem právě prožívala,“ prozradila po letech.

„To byl můj příběh. Já jsem dělala v televizi, neměla jsem čas, byla jsem rozvedená… Vytvořila jsem fabulaci kolem pocitů, které byly zažité.“ Tou fabulací myslela svůj první slavný film Jak vytrhnout velrybě stoličku.

Něžnou komedii o tanečnici, která sama vychovává osmiletého synka Vaška – a ten kluk si usmyslí sehnat mamince nového manžela. Při psaní scénáře Marie čerpala z vlastních bolestí i nadějí. Dokázala je ale zabalit do vtipu tak umně, že výsledkem byl dojemný i rozverný příběh, který v lednu 1977 přikoval celý národ k televizním obrazovkám.

Mladá režisérka s baculatými tvářemi a pronikavýma očima, pro niž to byl teprve druhý celovečerní snímek, se přes noc stala pojmem. Diváci si film zamilovali – a zejména jednoho drobného kluka s rozčepýřenými vlasy, který ztělesnil malého Vaška.

Hereckou hvězdu Tomáše Holého objevila Poledňáková vlastně náhodou a málem se to ani nestalo. Vybírala tehdy z více než sto padesáti dětí na konkurzu. Osmiletý Tomáš stál skromně v koutě, uši mu trochu odstávaly a tvář měl spíš obyčejnou. Vedle průbojných starších dětí nevyčníval.

„Tomáš nebyl nijak přehnaně hezké dítě, odstávaly mu uši… Ničím mě napoprvé nezaujal,“ přiznala režisérka otevřeně ve svých pamětech. Z castingu nakonec vybrala pět jiných chlapců a malého Holého už poslala domů s nepořízenou.

Později na tu chvíli vzpomínala s úsměvem. Osud měl totiž očividně smysl pro dramatické zvraty. „Najednou se rozlétly dveře a Tomáš se vrátil. Nemluvil. Jen takovým milým gestem naznačil, že si tam zapomněl čepici a dělal u toho různé komické grimasy. To už mě zaujalo, tak jsem se rozhodla pozvat ještě i jeho. Ale moc jsem si od toho neslibovala,“ zavzpomínala Poledňáková na osudový moment.

Druhého kola konkurzu se nakonec účastnil i Tomáš. Přišel však pozdě – po cestě se stavil na kopci ve sněhu a s klukovskou bezstarostností se v něm vyválel, až promokl na kost. „Asistentky mu musely sušit všechno oblečení… To už v mém žebříčku zájmu začal stoupat hodně nahoru,“ líčila po letech režisérka pobaveně. Když pak Holý dorazil na kamerové zkoušky, mezi ostatními adepty přímo zářil svou spontánností.

„Brebtal, u toho se culil, byl tak bezprostřední, roztomilý a něžný. Intuice mi v tu chvíli napověděla, že nikdo jiný malého Vaška hrát nemůže,“ popsala Poledňáková rozhodující okamžik, kdy se jí definitivně rozhořel v srdci ten zvláštní pocit – směs ochranitelské lásky a profesního nadšení pro talent. Měla pravdu.

Tomáš Holý, malý klučina, kterého málem přehlédla, se stal největší dětskou hvězdou československého filmu. Ve dvojici rodinných komedií, které spolu natočili, okouzlil miliony diváků. Jak vytrhnout velrybě stoličku a navazující Jak dostat tatínka do polepšovny lámaly rekordy sledovanosti nejen doma, ale uspěly i v dalších osmatřiceti zemích světa.

Poledňáková však nezapomínala, co stojí za těmi úspěchy. Bylo to kus její vlastní duše. „Já kdybych neměla život těžkej, tak bych nemohla psát veselohry,“ svěřila se v jednom rozhovoru. Věděla, o čem mluví. Její filmy rozdávaly radost, ale rodily se z vnitřních šrámů a starostí, které dobře znala.

Po rozvodu zůstala dlouho sama. Vychovala syna Petra, jenž sice našel vzor v otci a stal se muzikologem jako on, ale mámě zůstal vždy nablízku. S úsměvem vzpomínala, jak její malý syn Petr těžce nesl děj jejích vlastních filmů. Příběh o svobodné matce a synovi si totiž natolik ztotožnil s jejich životem, že žárlil na herce Františka Němce, jenž ve filmu hrál potenciálního „nového tátu“ pro malého Vaška.

Když pak filmy s Tomášem Holým dobyly srdce publika, mohla být Marie na sebe pyšná. Přesto v rozhovorech zůstávala skromná. Nelitovala příkoří z mládí ani let samoty. Trpké životní lekce proměnila v laskavý humor. Její životní filozofie byla prostá: člověk musí přijmout rány osudu a přetavit je v něco dobrého – třeba ve film, který pohladí po duši.

A tak se v roce 1982 odhodlala k dalšímu kroku, který mnozí považovali za riskantní. Opustila relativní jistotu televizní tvorby a přešla na legendární Barrandov, aby natočila svůj první kinofilm. Scénář, který si napsala, se zpočátku jmenoval Atraktivní dovolená a inspiroval se skutečnou historkou: prý jednou slyšela pár tatínků žertovat, že vezmou děti na hory místo manželek.

Zapsala si tu myšlenku a vykřesala z ní příběh plný laskavého humoru i zmatků. Ovšem prosadit ho nebylo snadné. Televize jí oznámila, že na takový projekt nejsou peníze. Jeden dramaturg po přečtení scénáře vrtěl hlavou: Muži v roli matek? Koupání nemluvňat, chlapi vařící kašičku a přebalující plíny? To neprojde.

Ale Poledňáková se nevzdala. Scénář nakonec dovedla k realizaci díky filmovému studiu – a nový název jí vnukla sama múza. Jednu scénu situovala do vlaku, kde děti zpívají popěvek. Když ťukala na stroji první slova, vyskočila jí na papír památná věta: „S tebou mě baví svět…“ Zarazila se. To je ono. Název filmu byl na světě.

Natáčení S tebou mě baví svět začalo v zimě na zasněžené chalupě v horách, kterou štáb překřtil na chalupu Apaluchu. Hned zkraje je uvítala kalamita: metr a půl čerstvého prašanu zavál exteriéry. Místní hajný, člen horské služby, vzpomínal, že režisérka neváhala situaci odlehčit – dala do závějí nachladit čtyřicet lahví šampaňského a s úsměvem pronesla přípitek na zdar díla.

Byla to svérázná žena. Drobná, elegantní, s blond mikádem, působila možná křehce, ale při práci měla pevnou ruku. „Nikdy nezvýšila hlas. Všechno všem dopodrobna vysvětlila, třeba i několikrát,“ popsal hajný její styl. Dětské herce si dokázala získat trpělivostí a laskavostí, dospělé zase respektem – věděli, že přesně ví, co chce.

Kaskadérské scény s bobujícími dětmi či létajícím kanoistou vymyslela do posledního detailu s pomocí odborníků. Když herec Július Satinský přiznal, že v životě nestál na lyžích, Poledňáková nejdřív v žertu vykřikla, že ho roztrhne jako žábu, ale hned nato rozhodla bez okolků: zaskočí dublér. Satinského „dvojník“ – vypolstrovaný hajný – bravurně sjel svah místo něj a jelo se dál, bez zbytečných okolků.

Za kamerou panovala dobrá nálada, ovšem tři hlavní představitelé jí občas dávali zabrat. Václav Postránecký po letech s úsměvem prozradil, jak se s kolegy domluvili a trochu potají porušovali režisérčin přísný zákaz alkoholu na place. „Prohledávala dětem batůžky a kapsičky a sahala jim do podpaždí, jestli tam pro nás nemají schované nějaký placatky,“ smál se herec při vzpomínce.

Poledňáková se prý divila, jak je možné, že jsou pánové pár minut po poslední klapce v náladě – netušila, že v horské službě mají nastrčené spojence s lahví borovičky. Vše ale brala s nadhledem. Důležité bylo, že trojice táhla za jeden provaz a děti na natáčení zářily štěstím.

Během volných chvil sice jeden táta posiloval, druhý se učil texty a třetí v koutku upíjel kořalku, ale jakmile se spustila kamera, dokázali vykouzlit scény, při nichž se lidem podlamovala kolena smíchy. Přesto konečný verdikt nezáležel jen na režisérce nebo hercích. Byl tu stále přítomný všemocný cenzor a dobová kritika.

Když Poledňáková dokončila střih a poprvé promítla S tebou mě baví svět v Praze, tušila, že jde o dobrý film. Dobová kritika filmu nepřála a vyčítala mu plytký humor a nedostatek socialistické morálky. Snímek byl označen za banální.

Jenže Poledňáková měla jeden trumf – diváky. Když šla komedie do kin, miloval ji doslova celý národ. Obyčejní lidé chápali její laskavou satiru na mužskou ješitnost i na rodičovské trampoty a z filmu se stal fenomén. Návštěvnost lámala rekordy a hlášky z filmu zlidověly.

Co na tom, že tohle veledílo vzniklo tak trochu navzdory oficiálním místům? Po letech, když proběhla anketa k 100. výročí českého filmu, vynesly hlasy publika S tebou mě baví svět až na vrchol. Bylo vyhlášeno nejlepší českou komedií 20. století. Ta plachá žena, která se kdysi v koutu bála promluvit, vstoupila definitivně do dějin kinematografie.

Osobně ale Marie Poledňáková zůstávala dál stranou pozornosti. Nevyhledávala pozornost ani večírky. Měla ráda svou práci, ne slávu. Když přišel rok 1990 a s ním svoboda, nevrhla se jako jiní hned do nových projektů. Naopak. Na vrcholu kariéry překvapivě vycouvala z branže. Pochopila, že filmové prostředí se mění a ona sama touží zkusit něco jiného.

Stala se spoluzakladatelkou prvního českého komerčního televizního kanálu Premiéra (dnešní Prima). Podnikala, vydávala knihy a věnovala se psaní. Její starší filmy mezitím nezestárly – každou chvíli běžely v televizi a získávaly nové a nové fanoušky.

Přátelé ji přesvědčovali, aby se ještě vrátila k režii. Měla přece zlatý dotek, schopnost natočit trhák. Poledňáková dlouho odolávala. Až v roce 2006 se nechala zlákat. Symbolicky navázala tam, kde před lety skončila: volným pokračováním příběhů o rodině.

Film Jak se krotí krokodýli přivedl na plátno nové dětské hrdiny, a dokonce postavu Vaška z Velryby, ovšem v podání jiného mladého herce. Tak velký úspěch jako první dva filmy to však nebyl.

Ještě větší comeback však přišel o pár let později. Marie stále věřila, že stáří není nemoc ani důvod končit. „Nevím, proč se lidi tak bojí stáří,“ říkávala. I po sedmdesátce měla jiskru v oku a chuť točit. Pustila se proto do příběhů ze světa svých vrstevníků.

Natočila moderní romantické komedie Líbáš jako Bůh (2009) a Líbáš jako ďábel (2012), v nichž s humorem a porozuměním vykreslila milostné peripetie lidí v zralém věku. Vsadila na skvělé herce – Jiřího Bartošku, Kamilu Magálovou či Oldřicha Kaisera – a opět trefila do černého vkusu publika.

Zejména první z filmů se stal kasovním trhákem: do kin přilákal přes 900 000 diváků a získal dokonce Českého lva jako divácky nejúspěšnější film roku. Herec Jiří Bartoška, který v těchto snímcích hrál, k ní choval hluboký obdiv. Při jedné vzpomínce pronesl, že na ni bude vzpomínat „jako na člověka, který dělal mainstream na té nejvyšší úrovni. Takhle se to už nedělá.“

Zdravotní komplikace ovšem neúprosně ukončily i tuto novou kapitolu. V létě 2016 postihla pětasedmdesátiletou režisérku mozková mrtvice. Lékaři bojovali o život, Marie vyvázla, ale ochrnula na levou polovinu těla. Po dlouhé týdny ležela na lůžku a znovu se učila základním pohybům. Nemohla psát, natož režírovat.

Místo rozzářených premiér přišla bolestná izolace. Ona však zkusila i tuhle zkoušku brát s pokorou. „Někteří jsou na tom hůř než já,“ řekla prostě, když se jí ptali, jak to nese. Léčila se v ústraní, odstěhovala se z milované chalupy na Vysočině, kde kdysi tak ráda odpočívala – právě tam ji mrtvice sklátila.

Na veřejnosti se po mozkové příhodě už neukazovala. Když na sklonku roku 2022 ve věku 81 let zemřela, Česko se loučilo s královnou rodinné komedie. Zůstala po ní nejen hrstka nesmrtelných filmů, ale především důkaz, že i ty nejtěžší životní rány se dají proměnit v laskavý humor, který pohladí po duši.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Poledňáková

https://dvojka.rozhlas.cz/s-tebou-me-bavi-svet-s-komedii-stoleti-jsem-si-vytrpela-sve-zemrela-reziserka-8865189

https://www.extra.cz/zesnula-ikona-marie-polednakova-objevila-tomase-holeho-zprvu-o-nem-velmi-pochybovala-8d3b2

https://cnn.iprima.cz/show-time/jak-zesnula-reziserka-marie-polednakova-objevila-detskou-hvezdu-tomase-holeho-192467

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/225804/satinsky-rad-popijel-behem-nataceni-s-borovickou-me-bavi-svet.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/s-tebou-me-bavi-svet-satinsky-novy-postranecky-sulcova-balzerova-studenkova.A231112_152038_lidicky_zar

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-verejnost-a-pratele-se-louci-s-marii-polednakovou-40414519