Článek
„Jeho filmy mě dělaly šťastným. Smál jsem se. A to v člověku zůstane, když mu někdo daruje smích. Opravdu ho mám rád,“ vzpomínal Vladimír Javorský na pravidelné nedělní odpoledne svého dětství, kdy sedával u televizoru a hltal prvorepublikové komedie Vlasty Buriana.
Tehdy netušil, že jednou dostane příležitost svého dětského hrdinu ztvárnit – a že to pro něj bude jedna z nejtěžších zkoušek jeho hereckého života.
Bylo mu přes padesát, když před ním přistál scénář k seriálu Bohéma. Měl si zahrát legendárního „krále komiků“ Buriana v době, kdy slavného baviče semlel poválečný politický mlýn.
Javorský k němu choval hluboký obdiv a nejdřív jen vrtěl hlavou: „To nejde. To prostě nejde,“ opakoval zdráhavě. Nakonec výzvu přijal – a vrhl se do práce s tichou urputností sobě vlastní. Mnoho nocí probděl nad studiem; četl desítky knih, sledoval hodiny archivních záznamů.
Postupně se Vlastovi Burianovi dostával pod kůži. Zjistil, že miláček publika byl v soukromí možná mnohem osamělejší a zádumčivější, než si kdokoli dokázal představit. Burian trpěl depresemi, které zaháněl prací – smích publika byl pro něj léčbou i prokletím zároveň.
Javorský cítil obrovskou zodpovědnost vůči géniovi, kterého měl ztvárnit, a občas ho přepadaly pochybnosti, jestli na ten úkol stačí. Přiznal, že měl chvíle, kdy s tím vším chtěl praštit a utekl by nejraději někam do tmy zákulisí. Nakonec však roli dokončil.
Na obrazovce se proměnil k nepoznání – jako by vstal z mrtvých sám Vlasta Burian, i s démony, kteří ho kdysi pronásledovali. Po premiéře sklidil Vladimír Javorský uznání diváků i odborné kritiky. On sám ale zůstal skromně v pozadí, s úlevou odložil těžké břímě legendy a z nově nabytého odstupu pocítil snad i trochu smutku nad osudem svého idolizovaného komika.
V tom smutku byla i špetka osobní zkušenosti. Javorský se celý život uměl vciťovat do lidí stojících stranou. „Moje postavy jsou většinou lidé stojící stranou společnosti,“ řekl ostatně v jednom rozhovoru sám o sobě a své zálibě v podivínech. Není divu – on sám vždy působil nenápadně, tiše, jako by stál raději v šeru na okraji jeviště než ve světle ramp. K frázím a okázalosti měl daleko.
Narodil se v roce 1962 na ostravském předměstí Zábřeh do obyčejné rodiny a z rodného kraje si odnesl do života zarputilou poctivost – přímočarou opravdovost, která ho už jako kluka chránila před pokušením hvězdných manýr. Vyrůstal jako jedináček v průmyslovém městě plném špíny, ale svět dokázal vnímat poeticky.
Od dětství zpíval v dětském sboru a miloval hudbu. Snad proto chtěl být původně hudebníkem nebo řemeslníkem – lákaly ho „blýskavé věci“, jak s úsměvem říká. Chtěl jsem být zlatník, opravoval doma mamince roztržené řetízky; a protože v prstýncích jsou zasazené kamínky, začala mě zajímat i geologie. „Říkal jsem si, že je půjdu hledat na Ural – v té době stejně člověk nikam nemohl,“ vzpomínal. Jenže pak se to nějak zvrtlo.
Konkrétněji řečeno, jeho otec byl nástrojař a matka úřednice – lidé pevných zásad a poctivé práce, pro které byl umělecký svět něčím vzdáleným. Právě z tohoto prostředí si Vladimír odnesl smysl pro řád a řemeslnou preciznost, kterou později zúročil v herectví.
O to silnější pak byl jeho vnitřní únik do světa poezie a fantazie. Po gymnáziu se zprvu pokusil jít pragmatičtější cestou a nastoupil na pedagogickou fakultu, obor čeština–výtvarná výchova. Nebyl to však projev nerozhodnosti, ale spíše poslední pokus vyhovět očekáváním.
Uvnitř už ale sílilo přesvědčení, že jeho cesta vede jinam. Po dvou letech studia se definitivně rozhodl poslechnout svůj vnitřní hlas a podal si přihlášku na JAMU.
Shodou okolností jeho televizním debutem byl normalizační seriál Chlapci a chlapi (1988), oslavující základní vojenskou službu socialistické armády. Dostal v něm roli nesmělého a rachitického vojína Ctibora Voříška, kterému spolubojovníci přezdívali Kyslík. Úlohu ustrašeného mamánka, který se zoufale snaží utéct z vojny a nakonec najde lásku, zahrál mladý Javorský tak přesvědčivě, že se přes noc stal známým.
Milióny diváků ho ze dne na den začaly poznávat na ulici – ale nikoli jménem, nýbrž právě onou přezdívkou ze seriálu. Popularita je ošemetná: nálepka Kyslíka mu už zůstala. Po desítkách let herec přiznává, že tu roli vnímá jako dvojsečnou. „Vzpomínám na to jako na prokletí… To se ale tak někdy stane, nějaká ta figura se na člověka lípne a pak s tou visačkou žije. Já s tím ani nic dělat nechci, učím se s tím žít,“ říká tiše.
Než se však stal „Kyslíkem“, formovala ho především brněnská avantgardní scéna. V Divadle Husa na provázku, které bylo v 80. letech ostrovem svobodného myšlení, se naučil herecké kázni, fyzickému herectví a schopnosti pracovat s metaforou a náznakem.
Po revoluci se jeho talent stal žádaným i v Praze. Nebyl to však unáhlený útěk za slávou. Přestup do Činoherního klubu v roce 1993 byl logickým krokem – tato scéna byla proslulá svou koncentrací na silné herecké osobnosti a psychologicky propracované postavy.
Zde se stal skutečnou oporou souboru a exceloval například v roli Christyho Mahona v Syngeově hře Hrdina západu. Pozdější angažmá v Národním divadle pak jen potvrdilo jeho status jednoho z nejrespektovanějších herců své generace, což dokázal například ve hře Václava Havla Odcházení.
Před kamerou vytvořil přes stovku postav ve filmech a seriálech všech možných žánrů. Hrál bodré venkovany i tragikomické ztroskotance, vojáčky, krále i světce. V žánrově pestrých devadesátých letech se objevil v řadě divácky oblíbených filmů: např. v retro seriálu Vlak dětství a naděje, v pohádce Lotrando a Zubejda nebo ve válečné komedii Černí baroni.
Díky svému chlapecky civilnímu projevu dokázal zahrát i niterné charaktery: připomeňme jeho procítěnou kreaci klauna Deburaua v TV seriálu Největší z Pierotů či dojemně směšnou figurku zkrachovalého strýce ve filmu Báječná léta pod psa.
S chutí se vrhal i do odvážných projektů české nové vlny konce 90. let (Nejasná zpráva o konci světa, Ene bene ad.). Postupně se vypracoval ve vyhledávaného filmového herce – a v roce 2012 přišlo také první velké ocenění.
Za hlavní roli v komorním dramatu Poupata získal Českého lva. Střízlivě, s pokorou převzal skleněnou sošku a na jevišti místo děkování vyzval diváky, ať nezapomínají hledat v životě krásu.
Skvělý herec Vladimír Javorský dnes slaví 63 let <3
Posted by Milujeme český film on Friday, May 2, 2025
V hledišti to možná překvapilo – uprostřed pompézního ceremoniálu stál neprůbojný herec s nesmělým úsměvem a mluvil o kráse, kterou nachází třeba v zašustění suchého listu bambusu. Takový moment se vryl do paměti těm, kdo Javorského znají: celou svou bytostí se vždy poněkud vymykal světu agresivního šoubyznysu.
Ještě pár let předtím byl přitom Vladimír Javorský do světa velkého filmu doslova vtažen. V roce 2004 se ocitl v Los Angeles na předávání Oscarů. Americko-český krátký film Most, v němž ztvárnil hlavní roli starostlivého otce, získal nominaci na prestižní cenu.
Javorský tak poprvé v životě letěl přes oceán, vstoupil do oslnivého světa Hollywoodu – a připadalo mu, jako by se octl na jiné planetě. Nemá rád červené koberce, davy celebrit a blesky fotoaparátů, takže na slavnost původně jel s určitým despektem. Jenže oscarový ceremoniál ho nakonec okouzlil profesionální dokonalostí.
Když ale vše skončilo a pro něj bezvýsledně (film Most nakonec Oscara nezískal), nastal návrat do reality po svém: „Vystoupíte v Praze na letišti, sednete na autobus číslo 101 a z Dejvické jedete metrem domů. Tak to je,“ popsal suše svůj obyčejný návrat z Hollywoodu. Žádná okázalá gesta, žádné chlubení.
Hollywoodská zkušenost však pro něj zůstala přesně tím, čím byla – surrealistickým výletem. Ačkoli nominace na Oscara mohla být pro mnohé odrazovým můstkem, Javorský se o kariéru v zahraničí nikdy aktivně nesnažil.
Objevilo se sice několik menších nabídek do evropských koprodukcí, ale on sám je nechal odeznít. Svět agentů, castingů a červených koberců mu byl cizí a tato zkušenost ho jen utvrdila v tom, že jeho místo je na českých jevištích a v projektech, kterým hluboce rozumí.
Nenápadnost – to je slovo, které se s Javorským pojí stejně jako pokora. V herecké branži si vydobyl pověst poctivého dříče, jenž spolehlivě odvede svou práci a nepotřebuje kolem toho dělat humbuk. Dodnes se v něm mísí jakási chlapecká plachost s mimořádnou vnitřní silou.
K této nenápadnosti patří i způsob, jakým si střeží svůj osobní život. Zda je ženatý nebo má děti, je téma, o kterém na veřejnosti zásadně nemluví a které se médiím nikdy nepodařilo zmapovat.
Rozhovory poskytuje minimálně, protože, jak říká, převedením do slov se to podstatné vytrácí. Mluví tiše, s rozmyslem formuluje každou větu. Když může, raději nechá za sebe promlouvat činy – a také hudbu. Hudba je totiž jeho druhou vášní. Javorský je i talentovaný muzikant: hraje na saxofon, kytaru, ukulele, klavír či flétnu. Dokonce skládá vlastní písně.
Některé roky koncertoval s undergroundovou kapelou výtvarníka Miroslava Kemela – postavil se na pódium s partou folkových muzikantů a jen tak bokem, nenápadně, dobarvoval jejich písně tóny saxofonu nebo brnkal na ukulele. „Vždycky hraju na to, co zbyde,“ smál se, když líčil, jak se k Kemelově kapele přidal.
Své hudební nápady dlouho nechával v šuplíku, pořád je vylepšoval, nikdy nebyl spokojený. Až teprve nedávno se odvážil dokončit a vydat celé album autorských písní – a ve svých šedesáti letech tak symbolicky začal znovu od začátku v úplně jiné roli, tentokrát jako zpěvák.
Desku nazvanou Ještě je pokřtil v roce 2022 a ta vzápětí získala nominaci na cenu Anděl. Javorského to potěšilo. „Člověk zjistí, že je něčeho takového mocen,“ poznamenal k té malé satisfakci a skromně dodal, že každý z nás má ten svůj Everest jinde. Pro něj osobně bylo obrovské vítězství, že překonal sám sebe a dokázal hudební sen dotáhnout do konce.
Vladimir Javorský nikdy nelpěl na slávě ani kariérních metách. Neměl zapotřebí se předvádět – a možná právě proto mu práce a role přicházely tak nějak samy. Působí dojmem člověka, který prostě jde svou cestou, nehledě na trendy kolem. Ve společnosti ho téměř nepotkáte.
Večírkům se vyhýbá obloukem, bulvár na něm nemá co svítit. Když může, mizí z Prahy na venkov, do přírody, nebo aspoň do své milované čajovny v centru města, kde je paradoxně větší klid než kdekoli na okraji. Čaj a hudba – to jsou jeho malé radosti.
Na jevišti dokáže být výbušný i tajemně šílený, ale v životě jedná tiše, s empatií a úctou k druhým. Když hovoří, pečlivě volí slova, hledá podtext „v řádcích i za řádky“. A když mlčí, možná se jen zahloubal do sebe. Nikdy nepřestal být tím obyčejným klukem ze dvora v Ostravě, který nezapomněl, odkud přišel – a kam patří.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimír_Javorský
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/451337/javorsky-se-kvuli-boheme-dostaval-burianovi-pod-kuzi-videl-cernobile-sedaval-sam-a-koukal-do-blba.html
https://www.krajskelisty.cz/praha/12123-co-se-tenkrat-delo-za-oponou-spousta-tech-veci-je-bolestna-i-nechutna-rekl-o-valce-marvana-s-burianem-reziser-vladimir-javorsky-jako-vlasta-burian-co-prozradil.htm
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/710088/herec-vladimir-javorsky-po-18-letech-prozradil-byl-jsem-na-oscarech.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/kyslik-je-moje-prokleti-rika-vladimir-javorsky-316693
https://sedmicka.tyden.cz/rubriky/celebrity/vladimir-javorsky-jsem-obycejny-kluk-ze-dvora-z-ostravy_570468.html
