Článek
Po válce se rodina přestěhovala na sever, do Ústí nad Labem. Tatínek Václav Neckář starší tam byl herec a zpěvák v divadle, maminka dělala účetní. Jenže rok 1948 převrátil svět vzhůru nohama – pro jejich rodinu i pro celou zemi. Komunisté vyhodili otce z divadla. „Dostal na vybranou buď doly, nebo zemědělství,“ vzpomínal Václav na jedno z nejbolestnějších rodinných vyprávění.
Jeho táta, donedávna elegán v divadelních kostýmech, najednou musel vzít opratě a jezdit s koňským povozem, svážet seno na statek. Jezdil s žebřiňákem v Kamenné ulici pod ústeckým kopcem Špičák, dokud statek nezkolektivizovali.
Za pár let zasáhl rodinu další úder. Roku 1958 obvinili maminku z defraudace peněz v divadle. Falešně, jak se později ukázalo – ale okamžitě ji vyhodili a cejch podvodnice se s ní vlekl roky. Paní Neckářová se nevzdala, léta se soudila za očištění svého jména. Systém jí dal za pravdu až koncem šedesátých let; rehabilitace přišla těsně před tím, než se země propadla do normalizační noci.
Malý Vašek zatím vyrůstal v kulisách severočeského života poznamenaného bezprávím. Když se později čtyřikrát pokoušel dostat na hereckou akademii DAMU, vždy ho odmítli. Možná pro nedostatek talentu, ale spíš pro „škraloup“ rodičů.
Byl to tichý a nesmírně vytrvalý mladík. Miloval zpěv – na základní škole prý prospíval nejlépe ve zpěvu, tělocviku a dějepisu. A miloval divadlo, i když poznal i jeho krutou tvář. Nevzali ho na DAMU, tak šel jinudy: rovnou na prkna.
V osmnácti nastoupil jako elév do divadla v Mostě. Po dvou letech se přesunul do Plzně, do hudebního divadélka Alfa, kde se zpívalo i hrálo. Psal se rok 1964 a Neckář poprvé nahrával písničky v rozhlase. Že má talent, začalo být nepřehlédnutelné.
V Plzni bodoval, a než mu bylo dvaadvacet, zakotvil konečně v Praze. V roce 1965 dostal angažmá v legendárním Divadle Rokoko – malém, moderním kabaretu, který uváděl písničkové pořady s mladými zpěváky. Jeden profesor doporučil řediteli Rokoka, ať to s tímhle synovcem herce Eduarda Dubského zkusí; a dobře udělal. Z nesmělého mladíka s chutí zpívat a hereckým nadáním se stala hvězda během jediné sezóny.
Právě v Rokoku Vašek poprvé zazářil. Hned první sezónu tu potkal dvě talentované zpěvačky – plachou Martu a energickou blondýnku Helenu. Tehdy ještě nikdo netušil, že za pár let vytvoří nezapomenutelné trio. Neckář zatím zpíval sám a sbíral první hity.
Jednoho dne kapelník Josef Vobruba před něj položil noty k nové písničce. Byla to lehká, romantická melodie s chytlavým textem – „Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě“. Václav ji zkusil zazpívat. Jednou, bez zkoušení.
Psal se rok 1965 a píseň Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě se brzy linula z éteru po celé zemi. Sedlákův synek z Ústí se v Praze stal populárním zpěvákem doslova přes noc.
Mladý Vašek měl ale větší ambice než jen stát u mikrofonu. Toužil hrát ve filmu – a šanci dostal záhy. Roku 1966 se připravovalo natáčení filmu podle knihy Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky. Za kameru se postavil mladičký režisér Jiří Menzel a do hlavní role nesmělého výpravčího Miloše Hrmy překvapivě obsadil právě Neckáře.
Pro Václava to byla první velká filmová role, a hned taková příležitost. Když Ostře sledované vlaky o rok později získaly amerického Oscara za nejlepší cizojazyčný film, dvacetičtyř letý Neckář stál nesměle na světové premiéře a skoro se bál uvěřit vlastnímu štěstí. Z provincionálního kluka se stala hvězda stříbrného plátna.
Jeho herecký projev byl křehký, civilní a lidé si ho okamžitě oblíbili. V šedesátých letech pak natočil ještě několik dalších filmů: hrál například prince v půvabné hudební pohádce Šíleně smutná princezna po boku Heleny Vondráčkové, objevil se v Menzelových Skřiváncích na niti. Vypadalo to, že svět mu leží u nohou.
Byla to doba uvolněná, radostná – aspoň na chvíli. Přišel rok 1968. Pražské jaro a jeho snahy o „socialismus s lidskou tváří“ Václav uvítal s nadšením. Poprvé v životě mohl zpívat svobodně, beze strachu, co na to cenzura. S Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou tehdy založili trio Golden Kids. Spojení tří výjimečných hlasů a charismatických tváří se ukázalo jako trefa do černého. Golden Kids se stali symbolem mladé československé pop music – moderní, svěží a světové.
Objížděli pódia doma i za hranicemi; předvedli se dokonce v pařížské Olympii a slavili úspěch i na hudebních festivalech v Západním Německu. Publikum na Západě tleskalo nadšením exotickému triu ze srdce Evropy, které přivezlo kvalitní beatovou hudbu i nakažlivou energii.
Jenže srpnová okupace v roce 1968 zadupla jejich sny stejně nemilosrdně jako tanky drtící pražskou dlažbu. Václava zastihla zpráva o invazi v cizině – zrovna natáčel film v gruzínském Suchumi, když mu zděšená maminka volala, že v Praze střílejí Rusové do lidí. Okamžitě se vrátil domů do země, která mezitím přišla o iluze.
Začala normalizace. A režim brzy obrátil pozornost k idolům „zlatých šedesátých“. Marta Kubišová, která pro miliony lidí ztělesňovala naději a odpor proti okupantům, byla pro nové mocipány nepřijatelná. Rozhodli se ji zničit.
Nic jim nebylo svaté: vyrobili falešné pornografické fotografie, na nichž měla být Marta zachycena při intimních hrátkách. Nesmyslné, primitivní a špinavé – jenže účel to splnilo. Na počátku roku 1970 dostal Golden Kids zákaz vystupování. A přišel osudný třetí únor, kdy se snažili Neckáře přinutit, aby kolegyni odsoudil.
Vašek tenkrát odolal. Nezradil. Možná v tom hrála roli vzpomínka na vlastní rodiče, kteří se stali obětí křivd a lží. Možná prostě jen kamarádství. Zaplatil za to však ztrátou – Golden Kids se rozpadli a Martu Kubišovou komunisté vymazali z veřejného života na dlouhá léta. Helena Vondráčková rozjela úspěšnou sólovou kariéru a Václav také. Ještě se s Helenou i Martou v životě setká, ale to on tehdy netušil.
Láska, hudba a zaprodaná duše
Psal se rok 1965, když se v Národním divadle hrálo Romeo a Julie. Elegantní primabalerína jako Julie se v jednom momentu na jevišti otočila směrem do hlediště – a její pohled se setkal s tmavýma očima mladého zpěváka v publiku.
Václav Neckář ten večer v baletce Jaroslavě Žlábkové spatřil svou osudovou Julii. Později přiznal, že od prvního okamžiku věděl, že už žádnou jinou ženu hledat nebude. Jejich začátky ale nebyly jednoduché.
Jen co se našli, museli se zase rozloučit. Jaroslava brzy poté dostala lákavou nabídku angažmá ve Východním Německu a téměř pět let vystupovala ve Výmaru jako hvězda tamního baletu. Milenci si slíbili, že na sebe počkají – a dodrželi to.
Když se Jaroslava na začátku 70. let vrátila do Prahy, Václav už byl slavný zpěvák, ale také muž s podlomenou důvěrou v budoucnost. Po zákazu Golden Kids v roce 1970 se ocitl tak trochu ve vzduchoprázdnu. Teď se však do jeho života vrátila milovaná žena a byla mu oporou.
Dne 6. července 1974 se vzali. Jaroslava se brzy poté začala věnovat pedagogické dráze: dostudovala choreografii na HAMU a stala se profesorkou klasického tance. Vychovala třeba i slavné tanečníky bratry Bubeníčkovy. A především byla Václavovi celoživotní oporou. Věděla, že to s ním nebude lehké. Jejich štěstí mělo totiž i stinnou stránku – tu, která byla spojená s Václavovou kariérou za komunismu.
Po rozpadu Golden Kids našel Václav nové zázemí: společně s bratrem Janem založil kapelu Bacily. S mladším Honzou Neckářem, výborným klavíristou a skladatelem, si byli velmi blízcí. Honza vždycky stál tak trochu v pozadí za slavnějším bratrem, ale byl to pilíř jeho hudby. Bacily začaly v 70. letech koncertovat a rychle se vypracovaly mezi nejpopulárnější skupiny u nás.
Neckář se přeorientoval z rokenrolového idolu šedesátek na popového zpěváka středního proudu, který však nepostrádal umělecké ambice. V letech 1975–1980 vydal se svými Bacily několik tematických alb, v nichž se pouštěl do vážnějších, progresivnějších poloh – například koncepční folkrockové album Tomu, kdo nás má rád či bigbítové sci-fi oratorium Planetárium.
Jeho hlas zněl z rádia neustále: jedna hitovka střídala druhou. Stín katedrál, Ša-la-la-la-li, Massachusetts, Lékořice, Jak ten čas letí… Zdálo se, že režimu nakonec nevadí. Václav Neckář byl hvězda, kterou publikum milovalo – a stranickým činovníkům se hodilo, že nezlobil a zpívá líbivé, nepolitické písně.
Přišla ocenění: v roce 1986 mu udělili titul Zasloužilý umělec. Ještě předtím, v lednu 1977, jeho jméno figurovalo mezi množstvím kulturních prominentů, kteří veřejně odsoudili opoziční Chartu 77. Anticharta – ponižující podpis loajality režimu – byla pro mnohé umělce morálním selháním. Václav tehdy podepsal.
Později se hájil, že prý vůbec nic nepodepsal, protože byl mimo Prahu; ale Rudé právo z ledna 1977 jej mezi signatáři uvádí. Možná chtěl po letech zapomenout, že i on se musel sklonit. Málokdo mu to však zazlíval – Karel Gott, Helena Vondráčková a desítky dalších podepsali také. Všichni chtěli mít klid a možnost dál zpívat.
Navzdory popularitě a zdánlivé přízni shora však Václav neměl zcela vyhráno. Normalizační režim po něm stále něco chtěl. V budově StB v Bartolomějské ulici v Praze trávil hodiny, odpovídal na otázky o svých koncertech v zahraničí, o setkáních s krajany, o svém manažerovi Hanuši Bunzelovi.
Tajná policie se snažila dostat z hudební scény maximum informací – a populární zpěvák se ocitl v jejím hledáčku. Rád by měl pokoj, ale nátlak sílil. A tak jednoho dne, v roce 1978, Václav Neckář podepsal spolupráci s StB. Stal se tzv. „důvěrníkem“ s krycím jménem Bacil. Nejspíš si namlouval, že o nic nejde – nebyl to formální agent, jen příležitostně „podá zprávu“.
Zpočátku měli zájem, aby donášel na vlastního manažera. Jenže i Bunzel se dal do služeb StB, tak Neckáře začali využívat jako informátora z celé hudební branže. A tak nosil zprávy. Někdejší hrdé mlčení se změnilo v opatrné šeptání do ucha tajné policie. Mezi jiným prý v červnu 1978 donesl, kdo se schází u Marty Kubišové v bytě – že prý „pravicoví exponenti“ typu Jiřího Dienstbiera.
Měl referovat i o účasti na festivalu na Kubě. Jak moc tím ublížil druhým, věděl asi jen on sám a estébáci. Faktem je, že po devíti letech, roku 1986, StB jeho spis uzavřela jako bezcenný. Možná to dělal jen na oko, možná nic zásadního neprozradil. Přesto, jedno ho to stálo jistě: část sebeúcty.
Sám Neckář o těchto věcech nikdy nechtěl mluvit. Když se ho na to ptali po revoluci novináři, většinou klopil oči a odkazoval na své zdraví: prý se špatně soustředí a nechce se k tomu vracet. Jeho mladší bratr Jan vždy tvrdil, že celá ta věc je nafouklá bublina – a že Vašek nikdy nikomu vědomě neublížil.
Marta Kubišová mu prý už dávno odpustila. Ovšem v létě 2007, kdy noviny o spolupráci Neckáře s StB přinesly důkazy, zvedla se vlna zklamání. Václav měl tehdy vystoupit na velkém festivalu v Trutnově, který pořádali někdejší disidenti. Zpěvák, jenž figuroval v seznamech StB, tam rázem nebyl vítán. Jeho koncert byl zrušen.
Uprostřed těchto temných roků měl ale Václav přece jen světlo: svou rodinu a hudbu. S Jaroslavou tvořili harmonický pár a v roce 1975 se jim narodil syn, také Václav. Malý Vašík vyrůstal obklopen láskou rodičů i strýce Honzy. Když Neckářovi zrovna nekoncertovali, trávili čas spolu – obyčejný rodinný život jim byl vzácný.
A Jaroslava byla trpělivá žena. „Někdy to se mnou neměla lehké, býval jsem hodně na cestách,“ přiznal Václav po mnoha letech. „Byla to velmi tolerantní, úžasná žena. Můj anděl strážný.“ Málokdo tušil, čím vším si Jaroslava prochází. Celý život ji trápily zdravotní obtíže: od mládí měla nemocné ledviny, k tomu se přidala těžká osteoporóza.
Když přišel listopad 1989, Václavu Neckářovi bylo 46 let. Už dávno ne plachý kluk, ale zkušený muž. Měl za sebou trpké kompromisy, ale i pořádný kus kariéry. Teď se svět opět měnil. A Václav? Neváhal ani vteřinu. Společně s bratrem Honzou chodili na demonstrace, podporovali Občanské fórum, jezdili po regionech a vyprávěli lidem o tom, co se děje v Praze.
Hudbu dal do služeb revoluce – aparaturu Bacilů poskytli k ozvučení obřích demonstrací na Václavském náměstí a Letné. Když padal režim, Neckář zpíval s ostatními zpěváky hymnu a cítil, že se mu vrací ztracená hrdost. Možná si v duchu říkal, že je to vykoupení. Že teď už bude vše jen lepší.
Těžké časy
V devadesátých letech se však ukázalo, že pro hvězdy minulého režimu nastávají složitější časy. Přišla nová generace muzikantů, nový styl pop-music. Publikum chtělo jiné idoly a na dříve slavné tváře chodilo méně lidí. Václav Neckář po revoluci najednou stál stranou. Začal se vytrácet z televize i rádií.
Spolu s Bacily vydal v roce 1990 symbolické album …a znovu láska, ale velký úspěch nemělo. Navíc přišly nečekané praktické rány: při ozvučování revolučních mítinků se jim v mrazu zničila část drahé aparatury, a kapela tak najednou neměla na čem hrát. V roce 1991 zemřel dlouholetý manažer Bacilů, který se o Neckáře staral od počátku 70. let.
Jako by s pádem komunismu odešla i veškerá infrastruktura, na níž stála jeho kariéra. Rozhodli si dát pauzu. Jeho bratr šel učit hudbu na konzervatoř a Václav zůstal doma, v ústraní. Pozoroval, jak svět kolem pádí kupředu, a nevěděl, jestli v něm má ještě své místo. Nepočítal s tím, že by se měl někdy vrátit na výsluní. Sem tam Bacily uspořádaly menší koncert, spíš pro radost než pro masy. Zdálo se, že Neckářova hvězda pomalu dohořívá, tiše a smířeně.
A pak přišel rok 1999 a s ním film Pelíšky. Režisér Jan Hřebejk v této hořké komedii z konce 60. let použil jednu zapomenutou píseň z Neckářova repertoáru – právě tu starou „Kytaru, co koupil kvůli tobě“. Najednou se melodie z roku 1965 rozléhala kinosálem a diváci, mladí i starší, si ji broukali ještě dlouho po filmu. Stará píseň ožila.
Hřebejkův hit film vynesl tuhle dávnou Neckářovu skladbu zpět na světlo. „Díky Hřebejkovi už ji musíme zase hrát,“ smál se Václav, kterého to samotného překvapilo. Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě nikdy předtím naživo nezpíval – kdysi ji jen nazpíval s rozhlasovým orchestrem do studia a pak léta nic. Teď najednou publikum chtělo, aby ji dal i na koncertě. A tak se Bacily znovu sešly a začaly zkoušet.
Zprvu váhali. Dokonce se rozhodli pro jednorázový návrat: festival v Trutnově 2002 chtěl Václava Neckáře jako svou retro hvězdu a on souhlasil. Po dlouhé době připravili velký koncert. Bylo to náročné, ale radostné. Lidé pod pódiem zpívali refrén s ním a mnozí mladí znali slova nazpaměť. Vypadalo to, že by se staronová kariéra mohla rozjet. Jenže právě v ten moment, kdy se vše obracelo k lepšímu, zasáhl krutý osud.
Na začátku listopadu 2002 seděl Václav s bratrem Janem v autě a jeli po dálnici na koncert do Litoměřic. Byla už tma a cestu lemovaly jen reflektory protijedoucích vozů. Honza řídil, v klidu si povídali o politice. Jan něco nadšeně komentoval z novin, ale všiml si, že starší bratr mlčí. „Čekal jsem na jeho reakci, ale žádná nepřišla,“ popsal pak Jan onen zvláštní okamžik. „Když jsem se ho zeptal, odpověděl, že neví.“
Václav seděl na sedadle spolujezdce. Najednou nedokázal říct jedinou souvislou větu. Nechápali, co se děje. Domluvili se, že i tak dojedou na místo a tam se uvidí. V litoměřickém kulturáku měl Václav ten večer dokonce vyprávět na pódiu nějaké vtipy mezi písničkami. Jenže když se o to pokusil, slova ho zradila úplně.
Nebyl schopen přečíst ani jednu větu z papíru. Publikum ztichlo a režisér pořadu Jiří Adamec okamžitě pochopil, že je zle. Poslal Neckáře s bratrem do nemocnice. Tam lékaři potvrdili, čeho se všichni báli: Václava postihla mrtvice. Mozková cévní příhoda, naštěstí „lehčí“ forma – ale důsledky byly drtivé. Postihla centrum řeči. Zpěvák, který celý život pracoval s hlasem, najednou nedokázal mluvit. Jeho paměť se propadala do mlhy. „Nemohl jsem dát dohromady jedinou větu,“ svěřil se později tiše. „Měl jsem strach, protože jsem nevěděl, co budu dělat.“
Bylo mu padesát devět let. Ležel na nemocničním lůžku Na Homolce a hlavou se mu honily nejčernější myšlenky. Co když už nikdy nebude zpívat? Co když už neřekne kloudnou větu? Tahle představa byla jako peklo. Navštívil ho textař Zdeněk Rytíř, starý kamarád, a snažil se ho povzbudit. „Zpíval jsi německy, rusky i anglicky, třeba ti něco v paměti zůstane,“ říkal.
Ale Václav jen smutně zavrtěl hlavou: „Bohužel tam nic nebylo. Jen slepá kolej.“ Mluvit se musel učit znovu jako dítě. Jeho praktická lékařka mu sehnala špičkovou logopedku, která s ním tři čtvrtě roku trénovala každé slovo, hlásku, větu. Den co den procvičovali paměť a výslovnost. Manželka Jaroslava i bratr Jan stáli při něm. Honza se stal doslova jeho stínem: všude ho doprovázel, pomáhal mu. Rodina byla Václavovou spásou. On sám musel projevit neskutečnou vůli.
Po dlouhých měsících terapie přišly drobné pokroky. Naučil se znovu skloňovat, časovat, vyslovovat obtížná slova. Přesto některé obtíže přetrvaly. „Problém se zvratnými zájmeny či rody mám ale dodnes,“ přiznal upřímně po letech. Jemná motorika se zhoršila: dodnes třeba neudrží správně vidličku v levé ruce.
Život se změnil ve stálý boj – ale nevzdal to. Už za rok po mrtvici zkusil znovu stoupnout na pódium. Bylo to jen krátké vystoupení, ale mělo symbolický význam: Václav Neckář se vrátil mezi živé. Nezlomila ho ani mrtvice. Jeho hlas sice neměl dřívější jistotu a rozsah, ale zůstal mu cit a barva. Aby nezapomínal texty, pořídil mu bratr speciální zařízení – čtecí zařízení, které mu při koncertech promítá texty písní, kdyby náhodou slova vypadla.
„Bez čtečky bych vůbec nemohl existovat,“řekl otevřeně. A odlehčil to humorem: „Na dlouhé proslovy mezi písničkami mám bráchu.“ Takhle společně to zvládali. Jeden bez druhého už nedali ani ránu.
Nečekaně, v těch nejtěžších chvílích, je potkalo požehnání. Druhá životní šance, která přichází jen pro ty nejodolnější. Roku 2011 zavolal Václavovi mladý hudebník Jaromír Švejdík, frontman kapely Umakart. Psal s kolegy hudbu k filmu Alois Nebel – temnému, poetickému snímku o vzpomínkách z pohraničí.
Švejdík a hudební producent Dušan Neuwerth složili zvláštní píseň: měla v sobě cosi vánočního, skoro duchovního. Nazvali ji „Půlnoční“ a napadlo je, že by ji mohl nazpívat právě Václav Neckář. Byl to risk – starý nemocný zpěvák s nejistým hlasem, kterého mladá generace moc znala.
Ale Jaromír Švejdík v něm cítil něco výjimečného: „Hrozně se mi líbí barva jeho hlasu, je v ní zároveň mládí i stáří. On je taková spojnice,“ řekl tehdy. Václav nabídku přijal. Ve studiu se sešli zástupci dvou hudebních světů – a vzniklo kouzlo. Půlnoční je tichá píseň o hvězdě betlémské a samotě uprostřed zimní noci; melancholická melodie, která posluchače pohladí a dojme.
Neckář ji nazpíval neobyčejně procítěně. Jeho hlas, poznamenaný životní zkušeností, zněl najednou křehce a přitom silně. Píseň vyšla jako nenápadný soundtrack – a měla obří úspěch. Během adventu 2011 se Půlnoční stala hitem napříč generacemi.
Hrála se na všech rádiích, lidé sdíleli videoklip (kde se Václav také objevil) a tisíce posluchačů byly dojatých. „Takový úspěch nikdo nepředpokládal,“ vzpomínal Neckář. „Vždyť ta písnička v tom filmu skoro není. Natočila se hlavně jako jeho propagace.“ Jenže v té písni jako by se zhmotnil celý příběh Václava Neckáře: jeho víra, jeho stesk, jeho pokora i naděje.
Národ si ho znova zamiloval, snad ještě víc než dřív. Půlnoční vyhrála hudební ceny Anděl a stala se novodobou vánoční koledou. Na Neckářovy koncerty teď chodily i malé děti – a zpívaly jeho refrény spolu s rodiči a prarodiči. „Když čtyřleté děti zpívaly Půlnoční, tekly mi slzy,“ přiznal dojatě. Po dlouhé době zažíval triumf, který nebyl vykoupený žádným morálním kompromisem ani přetvářkou. Bylo to čisté.
„Po roce 1989 přišel útlum, zachránila mě písnička Půlnoční,“ shrnul Václav jednou větou svůj osud. Usmíval se přitom skromně, jak měl ve zvyku. Nebyl typem člověka, který by si nárokoval pocty – a přesto se jich dočkal.
na slovenském Děvíně, při koncertu svobody
V říjnu 2014 mu umělecká obec udělila cenu Senior Prix za celoživotní přínos. A 28. října 2015 kráčel Václav Neckář Pražským hradem, oblečený ve slavnostním obleku, aby z rukou prezidenta republiky převzal Medaili Za zásluhy I. stupně. Stál v sále mezi ostatními vyznamenanými, lehce se usmíval a v jeho očích se leskla pokora.
Prezident Zeman v projevu řekl, že každý z oceněných v sobě nese kus české historie. U Václava Neckáře to platilo bezezbytku. Byl uvolněným idolem šedesátek, byl hvězdou pošramocenou normalizací, byl umělcem, který padl až na dno a zase vstal.
Jen pár týdnů poté ale přišla zpráva, která Václava zasáhla mnohem hlouběji než jakékoli státní vyznamenání. Jeho milovaná Jarka zemřela. V prosinci 2015, krátce před Vánoci, dotlouklo srdce Jaroslavy Neckářové. Bylo jí šestasedmdesát. Poslední rok prožila na dialýze a přála si jediné – „ještě jednou strávit Vánoce s rodinou“.
Odchod milované ženy Václava změnil. Stáhl se ještě více do sebe. S bratrem Janem dál koncertuje, vydali dokonce nové písně a občas se objeví na pódiu při různých oslavách a koncertech.
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/neckar-vaclav-20220812
https://www.denik.cz/hudba/neckar-v-usti-jsem-prozil-prvni-lasku-trvala-tri-dny-20120225.html
https://radiozurnal.rozhlas.cz/filmy-roku-1968-7551889/4
https://www.krajskelisty.cz/praha/29953-neckarova-pani-columbova-s-kym-prozila-popova-legenda-vice-nez-pul-stoleti-tajnosti-slavnych.htm
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ln-zpevak-neckar-byl-spolupracovnikem-stb.A070625_074617_domaci_mad
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/218791/vyznani-neckare-zesnule-lasce-vhani-slzy-do-oci-priznal-tezkosti-ve-vztahu.html
https://www.e15.cz/rozhovory/vaclav-neckar-necekali-jsme-ze-se-kariera-po-revoluci-vrati-1135074
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/vaclav-neckar-zpevak-mozkova-mrtvice-prihoda-nasledky-pamet.A211229_095826_lidicky_sub
https://www.ireport.cz/clanky/pribeh-cz-hitu/1091011098-pribeh-ceskeho-hitu-vaclav-neckar-pulnocni
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/po-roce-89-prisel-utlum-zachranila-me-pisnicka-pulnocni-neckar-o-sve-nemoci-i-vztahu-s-bratrem-79868
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/vaclav-neckar-rozhovor-tydenik-tema.A151217_145247_hudba_vha
https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Neckář
