Článek
Jsme obyčejná rodina z Českého Rudolce. Já jsem po onkologickém onemocnění invalidní důchodce (II. stupeň) a společně s manželkou celodenně pečujeme o naši šestnáctiletou dceru Kateřinu. Kateřina má přiznaný IV. stupeň závislosti – tedy nejtěžší možnou míru zdravotního postižení. Vyžaduje nepřetržitou péči, neustálé praní a vysoký tepelný komfort. Naše reálné, úřadu doložené náklady na elektřinu činí 5 600 Kč měsíčně.
Když stát spustil novou Dávku státní sociální pomoci (DSSP), prezentoval ji jako moderní systém, který zatočí se zneužíváním a posvítí si na ty, co nechtějí pracovat. Jenže realita ukazuje zrůdný paradox: bič, který měl dopadnout na flákače a zneužívatele dávek, dnes s plnou intenzitou šlehá přes záda lidi s těžkým handicapem a jejich pečující.
Past první: Stát vás potrestá za snahu pracovat
Moje manželka, přestože pečuje o těžce handicapovanou dceru, nesedí se založenýma rukama. Našla si práci na poloviční úvazek (DPČ) u Lesů ČR s příjmem kolem 10 500 Kč čistého, ze kterého řádně odvádí předepsané odvody do systému. Vzala tu práci prostě proto, abychom nežili jen na úkor státu, spoléhali se sami na sebe a zachovali si vlastní lidskou důstojnost. Podle všech politických proklamací o zásluhovosti by taková aktivita měla být odměněna.
Reakce nového státního systému? Příjem manželky do koruny započítal, čímž nám okamžitě zlikvidoval složku na živobytí na čistou 0 Kč. Když jsem však požadoval, aby systém její pracovní úsilí statusově uznal a adekvátně započítal bonusy, narazil jsem. Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) mi v odvolání natvrdo napsalo:
„Zranitelnost osoby má při vyhodnocování dávky vždy přednost před pracovní aktivitou. Pokud je osoba vyhodnocena jako zranitelná, tato skutečnost je upřednostněna a pracovní aktivita se již dále neposuzuje.“
V praxi to znamená, že systém pečující osobu uzamkne v kolonce „zranitelná“ a její reálnou práci ignoruje. Výsledkem je dokonalá past chudoby: stát rodinu za legální práci a snahu nebýt systému na obtíž ekonomicky potrestá masivním seškrtáním podpory. Status pracujícího jí ale odmítne přiznat, protože softwarový algoritmus má prostě nastavenou binární prioritu. Ten bič trefil nesprávný cíl.
Past druhá: Přítomnost OZP v domácnosti stát vůbec nezajímá
V celém tom složitém výpočetním vzorci nové superdávky navíc narazíte na naprosto šokující fakt: přítomnost člověka s těžkým zdravotním postižením (OZP) není v systému DSSP nijak specificky zohledněna.
Stát hodil všechny „zranitelné osoby“ do jednoho obřího pytle. Systému je úplně jedno, jestli domácnost tvoří relativně zdravý člověk v důchodovém věku, zdravý student nebo rodina s ležícím dítětem na přístrojích ve IV. stupni závislosti. Nároky na bydlení a energie jsou pro obě tyto radikálně odlišné situace vypočteny úplně stejně.
Když nám úřad namísto reálných nákladů na energie (5 600 Kč) vnutil plošný tabulkový paušál ve výši 4 620 Kč, ponížený kvůli výdělku manželky na 3300, ohradil jsem se materiální pravdou a fakturami. Odpověď ministerstva mě šokovala svou otevřeností:
„Zákon o DSSP je v těchto parametrech striktní a neumožňuje správnímu orgánu se od stanovených limitů odchýlit.“
Veřejná správa tím de facto přiznala, že rezignovala na zjišťování skutečného stavu věci (§ 3 správního řádu). Živí úředníci se proměnili v pouhé administrátory softwaru „Jenda“. Pokud algoritmus ignoruje reálné potřeby rodiny s nejtěžším handicapem, úředník raději pokrčí rameny a pošle vás ke dnu. Z nového systému tím pádem prakticky vymizel funkční institut odstranění tvrdosti zákona.
Abychom vůbec nějaké rozhodnutí o odvolání dostali do ruky, musel jsem po dvou a půl měsících podat formální opatření proti nečinnosti. Do té doby úřad strategicky mlčel a spoléhal na to, že to jako vyčerpaní pečující prostě vzdáme.
Past třetí: Názorový veletoč o 180 stupňů a kanibalizace dávek
To nejhorší však přišlo ve chvíli, kdy jsem se ministerstva začal dotazovat, jak máme chybějící peníze na energie pro provoz domácnosti doplatit, aniž bychom skončili v exekuci.
Oficiální vyjádření ministerských úředníků i samotné interní Ombudsmanky MPSV mě odkazuje na to, abychom peníze na provoz domácnosti a složenky EONu brali z Příspěvku na péči (PnP) naší dcery, který je stejně dlouhodobě nedostatečný, (reálně z něj zaplatíte jen 6 hodin asistence denně). Podle ombudsmanky MPSV Kolman se totiž PnP při péči osoby blízké stává „fakticky odměnou za poskytovanou péči“ a je na nás, zda z něj zaplatíme energie.
Tímto tvrzením však MPSV popřelo samo sebe. Ještě v únoru letošního roku mi totiž totéž ministerstvo písemně tvrdilo:
„Příspěvek na péči je dávka určená osobě, která péči potřebuje, nikoli odměna pečující osobě. Tato konstrukce však zároveň vede k tomu, že příspěvek nemůže plnit roli vlastního příjmu pečující osoby…“
Tento zákonný výklad drží i kancelář Veřejného ochrance práv ústy JUDr. Stanislava Křečka.
Bez jakékoli změny zákona o sociálních službách otočil stát výklad o 180 stupňů. Když se mu to hodí, je PnP přísně účelový a nesmí sloužit jako příjem. Když ale nová superdávka vytvoří v rozpočtu rodiny s OZP obrovskou díru, stát bez mrknutí oka otočí a řekne:
„Vezměte peníze handicapovaného dítěte a zaplaťte z nich komerční složenky.“
Aby situace byla ještě absurdnější, tak mi úřednice MPSV Krausová odmítla poskytnout jakékoliv záruky ministerstva, že při případné kontrole od Úřadu práce nepřijde za toto tunelování PnP okamžitá sankce.
Navíc zde platí absurdní dvojí metr – u samostatně žijících lidí s handicapem (stupeň IV+) Úřad práce na základě stejného zákona o sociálních službách využití PnP tvrdě kontroluje a vyžaduje faktury za registrované sociální služby pod hrozbou sankcí. U rodin najednou doporučuje z téhož příspěvku dotovat nefunkční energetické paušály.
Proč nenechám domeček z karet stát
Odmítám přistoupit na hru, kde státní orgán ohýbá zákony podle toho, jak špatně zrovna naprogramoval svůj nový software. Odmítám se dívat na to, jak systém parazituje na penězích určených na péči, rehabilitace, doplatky za léky, zdravotnické a kompenzační pomůcky pro mou dceru, aby jimi lepil černou díru v dávkách na bydlení.
Proto jsem podal správní žalobu ke Krajskému soudu v České Budějovicích a podnět Veřejnému ochránci práv. Nejde o prosík o peníze. Jde o tvrdý právní střet s úřední zvůlí, rigidním formalismem a porušováním ústavního principu materiální rovnosti a práv osob se zdravotním postižením. Stát má povinnost přistupovat odlišně k rodinám, které nesou extrémní životní zatížení. Pokud se namísto toho schová za algoritmus, ignoruje přítomnost těžce nemocných lidí v domácnosti a lidem, kteří se vlastní prací snaží neskončit plně na úkor státu, šlehá bičem po zádech, musí za to nést odpovědnost před nezávislým soudem. Jsem připraven věc dovést v případě nutnosti až k soudu Ústavnímu. Je ostudné, jak se stát chová k OZP a pečujícím. Neformální péče drží sociální systém v této zemi na nohou, v domácím prostředí se odehrává 70% sociálních služeb. Místo vytvoření důstojného systému pro neformální pečující se stát snaží zpětně tunelovat nedávno zvýšený příspěvek na péči.
